Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3671/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3671.10.1
Datum podání23.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3671/10 ze dne 3. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem nám. Míru 143, 344 01 Domažlice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 52 T 6/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 6 To 16/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 52 T 6/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 6 To 16/2010 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že v několika případech, v úmyslu podvodně vylákat od obchodní společnosti CAC Leasing, a. s., kupní cenu při uzavírání kupních smluv s touto společností, předstíral svůj vážný úmysl dodat na jejich základě v nich specifikované zboží, potvrdil předání zboží leasingovým nájemcům a vystavením faktur požadoval jeho zaplacení kupujícím, ač zboží ve skutečnosti nedodal. V dalších třech případech pak poté, co uzavřel s obchodní společností ESSOX, s. r. o., jako mandantem, mandátní smlouvu, která ho opravňovala uzavírat jménem mandanta smlouvy o úvěru, v úmyslu obohatit se podvodným vylákáním peněz od mandanta, uzavřel jménem obchodní společnosti ESSOX, s. r. o., smlouvu o úvěru s jiným subjektem, kterou společnost ESSOX, s. r. o., zavázal poskytnout úvěr na zaplacení kupní ceny zboží, přičemž předstíral vážný úmysl zboží dodat, a ke škodě společnosti ESSOX, s. r. o., se obohatil o částku, kterou na základě smlouvy o úvěru tato společnost převedla na jeho účet, ač žádné zboží nedodal.

Stěžovatel svoji ústavní stížnost směřuje proti skutkovým závěrům obecných soudů, kdy nadále popírá svoji vinu a jakoukoliv vědomou účast na stíhaném skutku. Tvrdí, že z podkladů, shromážděných v trestním řízení, je při jejich skutečně objektivním vyhodnocení ve vzájemných souvislostech zřejmé, že byl oním "bílým koněm" v rukou zejména M. H., Ing. A. S. a D. P. (všichni s bohatou trestní minulostí právě v oblasti podvodů a úvěrových podvodů, což stěžovatel v inkriminované době nevěděl). V důsledku své dobrosrdečnosti, důvěřivosti a naivity si tuto skutečnost uvědomil až s odstupem času, v návaznosti na to okamžitě vše ukončil a obrátil se na orgány činné v trestním řízení (Policie v Domažlicích) s žádostí o pomoc, neboť byl vydírán a bylo mu vyhrožováno, že si to odnese, což se v konečném důsledku, na základě rozhodnutí obecných soudů, také stalo. Osoby, které se skutečně dopouštěly pro společnost škodlivé činnosti a profitovaly z ní, postiženy nebyly. Výpovědi konečných odběratelů (leasingových nájemců), respektive osob za ně jednajících, jsou v mnohém vnitřně rozporné, je z nich zřejmé napojení na skupinu tvořenou D. P., M. H. a Ing. A. S., když právě na podnět těchto osob kontaktovaly stěžovatele. Soudy porušily základní práva stěžovatele, pokud těmto výpovědím uvěřily bez patřičné opatrnosti a náležitého vyhodnocení rozporů mezi jejich tvrzeními a písemnými projevy, které jsou obsahem listinných důkazů. Stěžovatel také upozorňuje, že je mu dáváno k tíži, že zboží nakupoval a prodával "na cestě", ale toto není v obchodu nic neobvyklého a je zřejmé, že stejně na věc pohlíželi i samotní leasingoví pronajímatelé, tedy osoby, jimž bylo stěžovatelem zboží prodáváno a kteří jej pronajali konečným uživatelům, leasingovým nájemcům. Z výpovědí pracovnic tehdejšího CAC Leasing, a. s., a z listinných důkazů je mimo jiné zřejmé, že právě osoby jednající za CAC Leasing, a. s., měly povinnost být přítomny fyzickému předání zboží (výpověď svědkyně P. N. je v daném ohledu v porovnání s obsahem všeobecných obchodních podmínek a předávacích protokolů zjevně nepravdivá). Za této okolnosti, pokud CAC Leasing, a. s. (nyní UniCredit Leasing CZ a. s.) utrpěl škodu, utrpěl ji především svým zaviněním a není možné ji po právu plně přenášet na stěžovatele, jak učinily obecné soudy.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, garantovaných zejména čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatňovanou v trestním řízení, touto se však obecné soudy důkladně zabývaly (srovnej zejména str. 19 až 24 rozsudku). Je sice pravdou, že při svých závěrech přihlížely i k výpovědím osob, které byly v minulosti odsouzeny za trestnou činnost, nicméně své závěry rovněž v tomto směru řádně odůvodnily (viz str. 21 rozsudku), přičemž nutno podotknout, že vyšly z celé řady svědectví i listinných materiálů. Zcela nepřípadný je pak názor stěžovatele, že vzniklou škodu si zavinil poškozený subjekt sám svojí neopatrností, kdy případný nedostatek obezřetnosti na straně poškozeného nemůže mít na závěr o stěžovatelově vině žádný vliv.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 2. 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru