Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 367/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.367.11.1
Datum podání07.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132, § 120, § 80 písm.b, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 367/11 ze dne 11. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Renatou Kittnerovou, advokátkou, se sídlem Větrná 1, 635 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 C 69/2010, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a právem na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod - napadené rozhodnutí zrušil.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 C 69/2010, bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 27232425, částku 6.027 Kč s úrokem z prodlení, a to jako náhrady škody vzniklé žalobci v důsledku neoprávněného odběru elektrické energie v období 27. 6. 2008 až 26. 8. 2008, neboť stěžovatel měl v této době již ukončenu smlouvu o dodávce elektřiny. Stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalobci náklady řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel především zpochybňuje aktivní legitimaci žalobce, neboť není zřejmé, na základě jakého důkazu okresní soud dovodil, že se jedná o osobu oprávněnou ze smlouvy, a zároveň stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jmenované společnost dle údajů v obchodním rejstříku zanikla k 1. 10. 2010, tedy před vydáním napadeného rozsudku. Dále pak stěžovatel zpochybňuje soudem zjištěnou výši škody, kterou od počátku i co do základu popíral. Dále není podle stěžovatele zřejmé, čím je podložen výrok o nákladech řízení co do výše, když plná moc advokáta na straně žalobce musela zaniknout k 1. 10. 2010. Rovněž poukazuje na skutečnost, že v řízení před Okresním soudem v Plzni sp. zn. 19 C 311/2008 dosáhl v minulosti předběžného opatření, které nabylo právní moci 19. 11. 2009, na základě něhož došlo k zapojení odběrného místa (elektroměru, z jehož naměřených hodnot vycházel Okresní soud v Ústí nad Orlicí). Obecná zmocněnkyně (matka stěžovatele) v řízení před obecným soudem požadovala ustanovení právního zástupce, neboť syn je nemajetný a v invalidním důchodu. Z toho důvodu rovněž stěžovatel požádal, aby náklady řízení před Ústavním soudem hradil stát (§ 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.

Těžiště stěžovatelovy polemiky s obecným soudem je v oblasti hodnocení důkazů, z níž pak vybočuje námitka nedostatečné aktivní legitimace žalobce.

V rovině ústavního práva však žádná z uvedených námitek nemá v konkrétní věci ústavní relevanci. Za extrémní nespravedlnost vůči stěžovateli nelze označit formální pochybení okresního soud, který se podrobněji nevyrovnal se skutečností, že ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 27232425, zanikla v průběhu řízení ke dni 1. 10. 2010 splynutím se společností ČEZ Distribuční zařízení, a.s., IČ: 28922727, přičemž nástupnická společnost nese rovněž firmu ČEZ Distribuce, a. s., ovšem s IČ: 24729035. V důsledku fúze splynutím přešlo na tuto společnost obchodní jmění zanikajících společností včetně práv a povinností z pracovně právních vztahů. Tyto údaje plynou z obchodního rejstříku a nesvědčí pro dotčení subjektivních základních práv stěžovatele, co do merita sporu.

V oblasti hodnocení provedených důkazů vyšel okresní soud z předložených listinných důkazů i výpovědí svědků a jeho závěry jsou dostatečně podrobně a srozumitelně vyloženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Ani v ústavní stížnosti nepředkládá stěžovatel taková tvrzení, která by přesvědčivost hodnotících závěrů soudu měla postavit do jiného světla. Samotné sociální poměry stěžovatele nemají na tyto skutečnosti vliv.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud zároveň poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci byla předmětem sporu částka 6.027,- Kč (1.389,- Kč náhrada za neoprávněný odběr; 4.638,- Kč náklady spojené se zjišťováním a nápravou důsledků neoprávněného odběru). Ústavní soud tedy ani v této souvislosti neshledal žádné okolnosti, které by konkrétní věc posouvaly do roviny ústavního práva.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Takový výrok dopadá i na návrh podle § 83 zákona o Ústavním soudu, který je možno aplikovat toliko nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru