Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3667/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015K posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu a přezkoumávání správního aktu v občanskoprávním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkPředběžné opatření
Autorské právo
celní řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 12/78 SbNU 667
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3667.14.1
Datum podání21.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 75c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3667/14 ze dne 15. 9. 2015

U 12/78 SbNU 667

K posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření podle občanského soudního řádu a přezkoumávání správního aktu v občanskoprávním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 15. září 2015 sp. zn. I. ÚS 3667/14 ve věci ústavní stížnosti 1. BLAŽEK PRAHA, a. s., se sídlem Praha 10 - Hostivař, U Továren 261/27, a 2. BF shops, s. r. o., se sídlem Český Krumlov, náměstí Svornosti 2, obou zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, proti výrokům II a III usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2014 č. j. 4 Co 4/2014-54, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že byly zamítnuty návrhy stěžovatelek na nařízení předběžných opatření, kterými mělo být občanskoprávním soudem uloženo Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu vrátit a propustit do celního režimu volného oběhu 5 650 párů obuvi, které byly zadrženy celním úřadem ve správním řízení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Prabos plus, a. s., se sídlem Slavičín, Komenského 9, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 19, jako vedlejší účastnice řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Průběh řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2014, se stěžovatelky domáhaly zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2014 č. j. 4 Co 4/2014-54, kterým bylo rozhodnuto o navrhovaných předběžných opatřeních, a to pro tvrzený rozpor s ústavně garantovaným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelek na nařízení předběžných opatření, kterými by bylo občanskoprávním soudem uloženo Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu (dále též jen "celní úřad") vrátit a propustit do celního režimu volného oběhu 5 650 párů obuvi, které byly zadrženy celním úřadem ve správním řízení. Obchodní společnosti Prabos plus, a. s., (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) bylo navrhováno uložit povinnost zdržet se do právní moci rozhodnutí soudu o určení, zda je držitelkou autorského práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi, všech jednání, úkonů, žádostí a námitek směřujících proti propuštění zboží (celoročních a letních polobotek dodávaných stěžovatelkou 1 na základě kupní smlouvy České republice - Ministerstvu vnitra) do celního režimu volného oběhu.

3. Stěžovatelka 1 nechala v zahraničí vyrobit 5 650 párů obuvi (polobotek), a to ke splnění závazku dodat 5 570 párů obuvi kupujícímu, České republice - Ministerstvu vnitra, na podkladě kupní smlouvy č. PPR-4217-80/ČJ-2012-990640, vycházející z veřejné zakázky. Stěžovatelka 2 byla pověřena zajištěním převzetí zboží u zahraničního výrobce, přepravou zboží do České republiky, proclením a předáním zboží stěžovatelce 1. V rámci celního řízení v České republice bylo stěžovatelkou 2 navrženo propuštění předmětného zboží do celního režimu volného oběhu. Namísto propuštění zboží však Celní úřad pro hlavní město Prahu dne 15. 7. 2014 rozhodl o zadržení celé zásilky 5 650 párů obuvi podle čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. 6. 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 (dále jen "evropské nařízení č. 608/2013"), a to pro tvrzenou existenci důvodného podezření, že dovezené zboží porušuje práva duševního vlastnictví vedlejší účastnice. O zadržení zboží bylo rozhodnuto na základě dříve vydaného rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj o schválení žádosti vedlejší účastnice k přijetí opatření celních orgánů ve vztahu ke zboží podezřelému z porušení práv duševního vlastnictví, z důvodu namítaného porušení autorských práv vedlejší účastnice k designu podešve (podrážky) obuvi.

4. Vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy tvrdila, že je oprávněna vykonávat majetková autorská práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi, který byl do 21. 2. 2012 chráněn jako průmyslový vzor zapsaný v rejstříku průmyslových vzorů vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 33977, a že obuv dovážená stěžovatelkou 2 pro stěžovatelku 1 tato majetková autorská práva porušuje. Stěžovatelky dne 21. 7. 2014 podaly proti rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu o zadržení zboží námitky a proti rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj o přijetí opatření celních orgánů učinily dne 23. 7. 2014 podnět k přezkumu rozhodnutí spolu s žádostí o pozastavení jeho vykonatelnosti a jiných právních účinků. Stěžovatelky namítaly, že jimi dovážená obuv práva duševního vlastnictví vedlejší účastnice neporušuje. Žádnému z řečených procesních návrhů stěžovatelek uplatněných v rámci správního řízení, však nebylo ze strany správních orgánů vyhověno. Stěžovatelkám bylo zřejmé, že zásadní spor o existenci nebo neexistenci autorského práva ke vzhledu podešve (podrážky) obuvi může závazně rozhodnout toliko obecný soud v občanském soudním řízení o určovací žalobě. Z důvodu vznikajících i hrozících škod se však stěžovatelky rozhodly před podáním žaloby o určení podat návrh na nařízení předběžného opatření k vydání a propuštění zadržovaného zboží (pozn.: určovací žaloba byla stěžovatelkami podána).

5. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2014 č. j. 23 Nc 58/2014-24 (věcně a místně příslušného vzhledem k nastolené otázce autorskoprávního nároku) bylo návrhu na vydání předběžných opatření vyhověno. Výrokem I bylo odpůrkyni (vedlejší účastnici řízení) uloženo zdržet se do doby právní moci rozhodnutí soudu o určení, zda je držitelkou autorského práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi, který byl do 21. 2. 2012 chráněn jako průmyslový vzor zapsaný v rejstříku průmyslových vzorů vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 33977, všech jednání, úkonů, žádostí a námitek směřujících proti propuštění zboží do celního režimu volného oběhu (zboží bylo představováno celoročními a letními polobotkami dodávanými stěžovatelkou 1 České republice - Ministerstvu vnitra na základě kupní smlouvy č. PPR-4217-80/ČJ-2012-990640, podepsané stěžovatelkou 1 dne 5. 12. 2013 a Českou republikou - Ministerstvem vnitra dne 19. 12. 2013).

6. Ve výroku II usnesení uložil soud prvního stupně České republice - Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu povinnost vrátit stěžovatelce 2 zboží představované 5 644 páry obuvi, zadrženými celním úřadem dne 15. 7. 2014 (6 párů obuvi bylo soudem ve výroku IV vyžádáno k provedení důkazu). Výrokem III byla České republice - Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu uložena povinnost propustit zboží v podobě 5 650 párů obuvi, zadržených celním úřadem dne 15. 7. 2014, do celního režimu volného oběhu. Navrhovatelky byly ve výroku VI společně a nerozdílně zavázány do 30 dnů od doručení usnesení Krajského soudu v Brně podat návrh na zahájení řízení ve věci o určení, zda je odpůrkyně držitelkou autorského práva ke vzhledu (designu) podešve obuvi.

7. Krajský soud v Brně považoval za prokázanou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení a vyhodnotil splnění všech předpokladů pro vydání navrhovaných předběžných opatření. Soud prvního stupně podotkl, že proti sobě stojí na straně navrhovatelek majetková ztráta za nerealizovanou část zakázky v hodnotě 3 634 500 Kč, případná ztráta celé zakázky v případě odstoupení kupujícího od smlouvy (sjednáno v kupní smlouvě pro případ prodlení prodávajícího), smluvní pokuta za každý den prodlení apod. a na straně odpůrkyně případná majetková újma způsobená dispozicí s dosud neprokázaným autorským právem k podešvi obuvi. Soud konstatoval, že majetkové újmy hrozící navrhovatelkám jsou bezprostřední a jen obtížně nahraditelné. Ve vztahu k odpůrkyni lze případnou majetkovou újmu sanovat ze složené jistoty ve výši 363 450 Kč nebo vydáním bezdůvodného obohacení v penězích. Z řečených důvodů soud prvního stupně dospěl po zvážení chráněných zájmů účastníků řízení k závěru, že byly osvědčeny všechny předpoklady pro vyhovění návrhu na nařízení předběžných opatření. Ve výrocích II a III rozhodnutí soud uložil podle § 76 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), povinnosti jiné osobě než odpůrkyni, neboť s ohledem na zadržení zboží pokládal za oprávněné to na celním úřadu požadovat.

8. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2014 č. j. 4 Co 4/2014-54 bylo v napadené části (tj. ve výrocích I, II a III) změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že veškeré návrhy na nařízení předběžných opatření byly v plném rozsahu zamítnuty.

9. Odvolací soud konstatoval, že požadavku navrhovatelek na vydání předběžných opatření ve vztahu k obchodní společnosti Prabos plus, a. s., vyhovět nelze, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do práv odpůrkyně. Nikdo nesmí být předběžným opatřením občanskoprávního soudu omezen v právu domáhat se zákonem stanoveným postupem svého (byť domnělého) práva u správního orgánu, neboť toto právo je ústavně zaručeno v čl. 36 Listiny. Samotné podávání žádostí nebo námitek proti propuštění zboží do celního režimu volného oběhu nadto nemůže mít zásadní vliv na poměry účastníků. Opatření navrhovaná ve vztahu k celnímu úřadu pak podle názoru odvolací instance neodpovídají základnímu charakteru předběžných opatření, neboť nemají zatímní povahu. Důsledek požadovaných předběžných opatření je nevratný, ať již by byl výsledek sporného řízení ve věci samé jakýkoliv. Odvolací soud uzavřel, že právě opatření celního úřadu, jímž došlo k zadržení zboží, má charakter opatření dočasného, zatímně upravujícího poměry mezi účastníky správního řízení (než budou poměry účastníků upraveny s konečnou platností rozhodnutím soudu o tom, zda bylo skutečně porušeno právo duševního vlastnictví).

II. Argumentace stěžovatelek

10. V ústavní stížnosti byl vysloven nesouhlas s postupem Vrchního soudu v Olomouci v rámci přezkumu výroků II a III rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Stěžovatelky namítaly, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil povahu a přípustnost předběžných opatření navrhovaných stěžovatelkami ve vztahu k Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu, čímž se dopustil odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Porušením práva na soudní ochranu bylo zasaženo i právo stěžovatelky 1 na ochranu vlastnictví. Vrchní soud napadené výroky II a III rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neboť se nevypořádal s argumentací stěžovatelek založenou konkrétními okolnostmi případu a předloženými důkazy.

11. Stěžovatelky byly názoru, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně posoudil povahu předběžných opatření, která stěžovatelky navrhovaly uložit Celnímu úřadu pro hlavní město Prahu. Odvolací soud se věcnou stránkou případu a námitkami stěžovatelek řádně nezabýval, navrhovaná předběžná opatření zamítl bez opodstatnění a opory v ustanoveních právních předpisů upravujících otázky spojené se zadržením zboží podezřelého z porušování práv duševního vlastnictví celními orgány. Tyto žádným způsobem nezakazují využití občanskoprávního procesního institutu předběžného opatření za trvajících účinků přijatých opatření celních úřadů, a naopak možnost nařízení předběžného opatření pro určité případy výslovně předvídají. S vydáním předběžného opatření na návrh držitele práv výslovně počítá čl. 24 odst. 2 písm. b) evropského nařízení č. 608/2013 jako s negativní podmínkou propuštění zadrženého zboží.

12. Stěžovatelky vyslovily přesvědčení, že neexistuje rozumný důvod, proč by procesní strany nemohly být nadány právem podat (před nebo po zahájení řízení ve věci samé) návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byly zatímně upraveny právní poměry, a to zamezením, nebo naopak umožněním nakládání se zbožím jeho vlastníku, příp. jinému držiteli. Nelze než konstatovat, že zamítnutí návrhu oprávněné osoby z práva duševního vlastnictví na nařízení předběžného opatření k zadržení zboží celními úřady má týž význam jako nařízení předběžného opatření k vydání a propuštění zboží na návrh vlastníka, popř. jiného držitele zboží. Proto i možné důsledky rozhodnutí soudu o předběžném opatření k vydání a propuštění zadržovaného zboží jsou shodné s důsledky rozhodnutí soudu o předběžném opatření navrhovaném domnělým držitelem práv duševního vlastnictví k zadržení zboží nebo k omezení s jeho nakládáním. Ve vztahu k předmětným opatřením není možno učinit principiální závěr, že nemají předběžnou povahu, resp. neupravují poměry účastníků zatímní formou.

13. Stěžovatelky v ústavní stížnosti dále argumentovaly tím, že potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení byla odůvodněna zejména hrozbou vzniku milionových škod na straně stěžovatelky 1. Soud prvního stupně posoudil (a vzájemně porovnal) možnost vzniku a pravděpodobnou výši škodlivého následku na straně vedlejší účastnice v důsledku vydání předběžných opatření a majetkovou újmu na straně stěžovatelek v případě pokračování v zadržování zboží celním úřadem. Uzavřel, že stěžovatelkám reálně a bezprostředně hrozí vznik milionových škod na základě ztráty zakázky ve vztahu k osobě kupující, kdežto vedlejší účastnici hrozí toliko vznik majetkové újmy z porušení tvrzených a dosud neprokázaných autorských práv. Újma, která by mohla vzniknout následkem nařízení předběžných opatření, je přitom kryta jistotou složenou stěžovatelkami ve výši 10 % hodnoty zadržovaného zboží, na rozdíl od majetkových ztrát již vzniklých a bezprostředně hrozících stěžovatelkám, u kterých náhrada zajištěna nebyla.

III. Vyjádření ostatních účastníků řízení

14. K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který se v plném rozsahu ztotožnil s odůvodněním výroků II a III dotčeného rozhodnutí. Vyslovil názor, že napadeným rozhodnutím neporušil právo stěžovatelek na soudní ochranu. Ta musí být totiž v souladu s procesními postupy upravenými v občanském soudním řádu. Právo podat žalobu nebo návrh na nařízení předběžného opatření v sobě nezahrnuje právo na to, aby žalobě či návrhu na vydání předběžného opatření bylo vyhověno. Ve skutečnosti, že ústavní stížností napadeným usnesením nebylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, nelze spatřovat odepření přístupu stěžovatelek k soudu.

15. Návrhu na nařízení předběžných opatření nemohl odvolací soud vyhovět proto, že nebylo navrhováno opatření, jímž by byly právní poměry účastníků upraveny "zatímně", neboť uložení povinnosti celnímu úřadu zadržené zboží vydat a propustit do celního režimu volného oběhu není požadavkem na zatímní úpravu poměrů účastníků. Z ustanovení čl. 24 odst. 2 evropského nařízení č. 608/2013 opačný závěr nevyplývá. Nelze dovodit, že by předběžným opatřením bylo možno uložit celnímu orgánu povinnost zboží vydat nebo propustit do celního režimu volného oběhu. Pokud stěžovatelky vrchnímu soudu vytýkaly nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, odvolací soud ve vyjádření řečenou námitku rovněž odmítl. Existencí zákonných předpokladů pro vydání předběžných opatření se soud nezabýval již z toho důvodu, že navržená opatření nemají charakter opatření prozatímních.

16. Vedlejší účastnice řízení se po výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím napravil exces, kterého se dopustil Krajský soud v Brně nařízením předběžných opatření. Odkaz stěžovatelek na právní úpravu evropského nařízení č. 608/2013 považovala vedlejší účastnice za nepřípadný. Ústavní stížnost navrhla odmítnout.

IV. Podmínky ústavního přezkumu

17. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a proto nic nebrání meritornímu rozhodnutí věci [viz § 30, 34, 72 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

18. Od Krajského soudu v Brně byl vyžádán nalézací spis, aby mohla být posouzena opodstatněnost ústavní stížnosti proti výrokům II a III rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2014 č. j. 4 Co 4/2014-54.

V. Ústavněprávní posouzení

19. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

20. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, které byly provedeny ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

21. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.

22. Napadené rozhodnutí obecného (odvolacího) soudu znaky protiústavnosti nevykazuje.

23. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) vyložil, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy) a Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodování o předběžných opatřeních proto, že jde o rozhodnutí zasahující nikoli konečnou formou do práv a povinností účastníků. V rámci posuzování ústavní stížnosti má však povinnost se přesvědčit, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupovaly zákonem stanoveným způsobem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterými je garantováno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu podle tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je i flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu [nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347)].

24. Právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je právo každého, aby nestranný a nezávislý soud dbal při rozhodování zákonného postupu. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím neporušil právo stěžovatelek na spravedlivý proces, neboť se v odůvodnění ústavně souladně vypořádal s návrhem na nařízení předběžných opatření o uložení povinností celnímu úřadu.

25. Ústavnísoud konstatuje, že obecné civilní soudy zásadně nejsou oprávněny zasahovat do správního řízení (nejde-li o věci podle části páté o. s. ř.) a ukládat povinnosti správním orgánům. Celní úřad vydal v dané věci rozhodnutí o zadržení zboží, které je správním aktem přezkoumatelným toliko v rovině správního řízení a správního soudnictví. Nařízení předběžných opatření civilním soudem o uložení povinností celnímu úřadu k vydání a propuštění zboží do celního režimu volného oběhu by bylo faktickým zrušením správního aktu v občanskoprávním řízení. Takový postup není přípustný, neboť by svou závaznou povahou mohl být v rozporu s nutným posouzením veřejnoprávních podmínek pro zrušení zadržení zboží a propuštění zboží do celního režimu volného oběhu, které musí podle příslušných (i evropských) právních předpisů vyhodnotit samy správní orgány. Vyslovený závěr není z ústavněprávního pohledu negován ani oprávněním civilního soudu ukládat předběžným opatřením povinnosti jiným osobám než účastníkům řízení tehdy, lze-li to na nich spravedlivě žádat (§ 76 odst. 2 o. s. ř.). Opačným přístupem by došlo k porušení principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

26. Stěžovatelky mimoto neuplatnily proti rozhodnutím správních orgánůsoudní ochranu ve správním soudnictví. Podání správní žaloby, tj. žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o zadržení zboží celním úřadem, ze strany stěžovatelek přitom nebylo vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013 č. j. 9 As 27/2013-52 nebo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2006 č. j. 1 Afs 61/2005-61).

27. Obecný (odvolací)soud tak postupoval v řešené věci ústavně souladně a rozhodl předvídatelným způsobem, pokud návrh na nařízení (civilních) předběžných opatření o uložení povinností celnímu úřadu k vrácení zboží a propuštění zboží do celního režimu volného oběhu zamítl.

28. Ústavnísoud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru