Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3662/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
pohledávka
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3662.10.1
Datum podání23.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3662/10 ze dne 13. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti DIMENSION Company s.r.o., IČO: 27852687, se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Nový Zlíchov 3172/6, PSČ 150 00, zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem AK v Přerově, Jiráskova ul. 9, PSČ 750 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 38 INS 4935/2008, 2 VSPH 169/2009-A-95 ze dne 24. 9. 2010 za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) GEOSAN GROUP a.s., IČO: 25671464, se sídlem v Kolíně II, U Nemocnice 430, 2) RVHP - rychle včas hotová práce s.r.o., IČO: 26089076, se sídlem v Praze 4, Tatarkova 729/10, 3) Z. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 23. prosince 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 38 INS 4935/2008, 2 VSPH 169/2009-A-95 ze dne 24. 9. 2010, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 38 INS 4935/2008-A-37 ze dne 25. 2. 2009 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu č.j. KSPH 38 INS 4935/2008-A-67 ze dne 15. 6. 2010. Stěžovatelka vstoupila do insolvenčího řízení jako nabyvatelka insolvenční pohledávky namísto dosavadního věřitele "LAVAP s. r. o.", se sídlem v Července, Třebízského 198, PSČ 784 01, IČO: 62303619 a žádala tak, aby byl zjištěn úpadek 1) vedlejšího účastníka. Krajský soud v Praze jejímu návrhu ale nevyhověl a tento závěr odvolací soud potvrdil. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v tom, že se soudy nezabývaly předloženými důkazy a následně dovodily, že insolvenční navrhovatel (de iure stěžovatelka) nebyl v insolvenčním řízení schopen po skutkové stránce doložit svou pohledávku vůči dlužníkovi.

II.

3. Ústavní soud se s příslušným spisem seznámil prostřednictvím insolvenčního rejstříku (in https://isir.justice.cz/isir/common/index.do) a vzhledem k jeho přístupnosti každému nepovažuje za nutné rekapitulovat průběh řízení před obecnými soudy.

4. Za nosné i pro toto řízení však považuje za nutné zdůraznit následující zjištění Krajského soudu v Praze: "Ze seznamů majetku, závazků a zaměstnanců, předložených dlužníkem [tj. 1) vedlejším účastníkem, pozn. zdejšího soudu], soud zjistil, že dlužník není ochoten platit závazky vůči některým svým věřitelům, neboť se domnívá, že tyto nejsou oprávněné. Nejde tedy o neschopnost dostát svým splatným závazkům, neboť dlužník netrpí nedostatkem peněžních prostředků k úhradě těchto závazků, když výši odpovídající těmto závazkům deponuje v notářské úschově, a v případě prokázání oprávněnosti těchto pohledávek je schopen tyto plnit, přičemž i hodnota jeho majetku přesahuje výši splatných, neuhrazených závazků, ale o neochotu dlužníka k plnění těchto sporných dluhů. Vzhledem k tomu, že podmínky, uvedené v § 3 odst. 1 IZ, musí být splněny kumulativně, nemohl by soud v daném případě dospět k závěru, že byl osvědčen úpadek, když nebyly společně naplněny. Soud je proto toho názoru, že posuzování oprávněnosti pohledávek přihlášených věřitelů je nad rámec insolvenčního řízení a příčí se účelu insolvenčního zákona, který má řešit úpadek a uspořádání majetkových vztahů k osobám, dotčených dlužníkovým úpadkem, přičemž se má postupovat v zájmu zásady rychlého a hospodárného řízení. Soud také poukazuje na skutečnost, že žádný z navrhujících věřitelů nevyužil možnost vyřešení sporu v nalézacím řízení, a následně nedosáhl uspokojení výkonem rozhodnutí nebo exekucí."

5. Krajský soud v Praze dále zjistil a Vrchní soud v Praze toto zjištění převzal, že "navrhovatelé [tj. i stěžovatelka, pozn. zdejšího soudu] požadovali, aby soud za účelem jejich zjištění provedl řadu jimi předložených listin (smlouvami o dílo, řadou faktur, předávacími protokoly a dalšími podklady pro fakturaci). V případě pohledávek navrhovatele a) zpochybňoval dlužník jejich existenci tvrzením, že dílo vykazuje značné množství vad a nedodělků, a k prokázání svých tvrzení předložil znalecký posudek, soupis vad a nedodělků, oznámení vad, fotodokumentaci aj. Obdobné námitky vznesl i k tvrzením navrhovatele b) ohledně splatné pohledávky ve výši 3.505.431,- Kč s tím, že dílo nebylo provedeno v rozsahu vykázaném v dosavadní fakturaci, že navrhovatel b) provádění dalších prací zastavil a odváží i materiál, jehož cenu mu dlužník již zaplatil, a že z těchto důvodů dlužník dne 19.8.2008 od smlouvy o dílo odstoupil, a na úrok z prodlení ve výši 29.786,70 Kč uhradil dlužník v průběhu insolvenčního řízení 15.255,- Kč odpovídající podle něj smluvním ujednáním. Dlužno doplnit, že navrhovatel b) navrhl, aby k vyvrácení námitky dlužníka ohledně neprovedení všech fakturovaných prací bylo provedeno dokazování stavebními deníky. Odvolací soud je proto shodně se soudem prvního stupně přesvědčen o tom, že za účelem zjišťování pohledávek tvrzených navrhovateli a) a b) by bylo třeba provést dokazování nejen jimi navrženými (a již tak početnými a obsáhlými) důkazy, ale zřejmě by bylo třeba provádět dokazování znaleckými posudky a výslechy svědků."

III.

6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, resp. posouzením dopadů zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, do poměrů souzeného případu.

8. Ústavní soud je toho názoru, že posuzování oprávněnosti pohledávek navrhovatele, resp. přihlášených věřitelů nemůže překročit smysl a účel insolvenčního řízení, jímž se má řešit dlužníkův úpadek; tam, kde je třeba určité skutečnosti či tvrzení pouze osvědčit, není sice nezbytné provádět dokazování v plném rozsahu, byť provedení některých důkazních prostředků nelze vyloučit, zejména je-li to vhodné a účelné, ale vzejde-li potřeba obsáhlejšího dokazování najevo, pak nemohou být naplněny zásady rychlosti a hospodárnosti řízení, které jsou pro insolvenční řízení klíčové. Insolvenční soud je proto oprávněn zamítnout insolvenční návrh věřitele, vyjde-li najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami, případně takovými důkazy, při jejichž provádění nebude insolvenční soud nahrazovat sporné řízení. Takové rozhodnutí insolvenčního soudu se však musí těmito důvody podrobně zabývat, aby byl posléze umožněn přezkum zjištěných konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazováním by se sporné řízení nahrazovalo. Insolvenční soud zpravidla dokazování umožní, je-li očekávatelné, že lze důkazy provést a sporné skutečnosti (stran posuzované pohledávky) vyjasnit již během jediného jednání, přičemž takové jednání může být nařízeno jen ve lhůtě naplňující požadavek rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení.

9. Obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky i z toho důvodu, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, resp. nebyl osvědčen úpadek dlužníka. Dlužník prokázal, že byl solventní a že byl schopen dostát svým závazkům, což vyplynulo ze seznamu majetku; logicky však nebyl neochoten plnit závazky, které vůči němu neexistovaly. Obecný soud proto se zřetelem ke všem okolnostem správně odkázal stěžovatelku na sporné řízení soudní, v němž by byly tyto pohledávky zjištěny.

10. Jak ze shora uvedeného plyne, stěžovatelka po Ústavním soudu žádala přezkum skutkových okolností - totiž zda rozsah přípustného dokazování v rámci řízení vedeného před insolvenčním soudem překračuje mez zákonem stanovenou či nikoli. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není další instancí, povolanou k takovému přezkumu, nemohl být její návrh v tomto směru úspěšný.

V.

11. Se zřetelem k obsahu rozhodnutí obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly ústavně konformně a předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení jejího práva na spravedlivý proces.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru