Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3656/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3656.10.1
Datum podání22.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 148

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.6, § 2 odst.5, § 9 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3656/10 ze dne 1. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, se sídlem Dlouhá 103, 500 01 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 6 T 68/2008, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 10 To 110/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 8 Tdo 855/2010, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 6 T 68/2008 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 téhož právního předpisu. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 10 To 110/2010 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 8 Tdo 855/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel uvádí, že soudy dospěly k následujícím skutkovým zjištěním: Po společné domluvě (rozuměno zřejmě s tehdejším spoluobžalovaným Mgr. T.) měl v blíže nezjištěné době kolem září 2004 v Hradci Králové předstírat, že sjednané práce na stavbě v Předměřicích nad Labem formou subdodávky realizovala firma J. N., s místem podnikání Česká Skalice, Podskalní 219, registrovaná jako plátce DPH, a za tímto účelem opatřit smlouvu o dílo ze dne 16. 9. 2004 a kupní smlouvu ze dne 10. 8. 2004 a vystavit faktury č. 480004, 620004, na jejichž podkladě byla společností Trendstav a. s. uplatněna v přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 2004 daň na vstupu ve výši 172.900 Kč a ve 4. čtvrtletí 2004 daň na vstupu ve výši 340.290 Kč.

Stěžovatel především zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Institut spolupachatelství předpokládá naplnění zákonných znaků dle § 9 odst. 2 trestního zákona, tj. společné jednání a úmysl ke společnému jednání směřující. To však z provedených skutkových zjištění dovodit nelze. Měl-li se stěžovatel dopustit vystavení předmětných faktur a finančního vypořádávání obchodní záležitosti dle smlouvy, jíž neuzavíral a jejíž obsah ani subjekt na dodavatelské straně nedeterminoval, pak je třeba vážit všechny v úvahu přicházející možnosti právní kvalifikace. Tak se však nestalo. V případě, že by se obecné soudy touto stránkou věci zabývaly, musely by nutně uvážit i případné postavení stěžovatele jako osoby, jež ve skutkovém omylu učinila zjištěné úkony v postavení "živého nástroje", nepřímého pachatele, případně jednala jako pomocník. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, chybí zcela zjištění, že stěžovatel při svém jednání měl a mohl mít povědomí o možném vzniku krácení daně. Daňová přiznání pana N. vyplňovala svědkyně P. na základě diktátu Mgr. T. a ze samotné přítomnosti stěžovatele v jedné místnosti lze těžko dovozovat, při přísnosti kladené trestním právem, podíl stěžovatele na tomto jednání. V tomto směru je přístup Nejvyššího soudu k podanému dovolání naprosto formální, kdy Nejvyšší soud na jedné straně konstatuje, že oba soudy nižších stupňů opomenuly odůvodnit ve svých rozhodnutích naplnění subjektivní stránky trestného činu, ale současně na druhé straně uvádí, že to, familiárně řečeno, "vlastně vůbec nevadí", neboť subjektivní stránka je evidentně naplněna a ostatně je to součástí skutkového zjištění obou nižších soudů, přičemž účast stěžovatele je naplněna tím, že stěžovatel zakázku zajišťoval. Zcela bez důvodů, dohledatelných ve spise, je rovněž závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel měl být tím, kdo zakrýval již spáchaný pokus trestného činu zkrácení daně. Nic takového v řízení ve vztahu ke stěžovateli najevo nevyšlo. Stěžovatel uzavírá, že nebylo prokázáno, že by jakkoli působil ve směru získání daňové výhody. Hlavní svědek obžaloby pan N. v průběhu své výpovědi před soudem na otázku obhájce stěžovatele odpověděl, že to byla policie, kdo mu k celé záležitosti uváděla skutečnosti mající spojit stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení paradoxně nerozklíčovaným okruhem profitujících osob, tj. insinuovala jej, že Ing. S. se zná s panem F. a jsou jedna ruka.

Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces založeného čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu názoru, že obecné soudy nedostály povinnosti zhodnotit naplnění všech nezbytných zákonných znaků pokud jde o společné jednání a úmysl spolupachatelů, kdy z odůvodnění jejich rozhodnutí naopak vyplývá, že těmto otázkám byla věnována pozornost (viz např. str. 11 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud pak stěžovatel naznačuje, že byl ve věci toliko živým nástrojem či pomocníkem, vychází z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly obecné soudy a které též řádně odůvodnily (srovnej str. 10 až 13 rozsudku). Stěžovatel označuje postup Nejvyššího soudu za formální, nicméně Ústavnímu soudu se jeví, že to právě stěžovatel se snaží jednotlivé věty z odůvodnění jeho rozhodnutí vytrhávat z celkového kontextu, kdy Nejvyšší soud při svém postupu vycházel z konkrétních okolností daného případu.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru