Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3642/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Bezdůvodné obohacení
škoda/ušlý zisk
Hospodářská soutěž
ochranná známka
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3642.15.1
Datum podání14.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 53, § 388

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3642/15 ze dne 25. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o návrhu stěžovatelky Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r. o., IČ: 607 26 121, se sídlem Hovorany 222, zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1400/29, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 23 Cdo 2408/2015-496, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2014 č. j. 4 Cmo 9/2014-452, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Arcibiskupského zámeckého vína Kroměříž, s. r. o., IČ: 262 40 904, se sídlem Na Kopečku 1487, Kroměříž, právně zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně, a rovněž okolnosti vzniku stěžovatelky a žalované v soudním řízení.

3. Stěžovatelka vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 29. 11. 1994. Ve shodě se svým společníkem, Arcibiskupstvím Olomouckým, prodávala víno včetně vína mešního. Stěžovatelka byla rovněž majitelkou kombinované ochranné známky č. 218998 pro označení výrobků a služeb se zápisem ke dni 26. 7. 1999 (tato ochranná známka byla zrušena dne 31. 8. 2006 s účinky ex nunc). Po šestileté činnosti došlo k vyvrcholení konfliktů mezi stěžovatelem a jeho společníkem, a proto Arcibiskupství Olomoucké založilo společnost s podobným názvem, konkrétně Arcibiskupské sklepy Kroměříž, s. r. o., se zápisem do obchodního rejstříku ke dni 16. 2. 2001. Tato společnost se podle stěžovatelky prohlašovala za jejího právního nástupce. Předmět podnikání obou společností byl shodný, nová společnost od svého vzniku navíc k označování svých výrobků a služeb užívala shodné nebo zaměnitelné označení. Ze stížnosti vyplývají rovněž okolnosti dalšího pokračování činnosti nové společnosti, změny jejího názvu a i odsouzení jejího jednatele za nekalosoutěžní jednání.

4. Čtyřmi žalobami podanými u Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") proti žalované společnosti Arcibiskupské zámecké víno Kroměříž, s. r. o., IČ: 262 40 904, se sídlem Na Kopečku 1487, Kroměříž, se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za neoprávněné užívání ochranné známky, vydání bezdůvodného obohacení ve výši 200 000 Kč, přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč a 500 000 Kč a náhrady škody ve výši 1 824 474 Kč. Výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2013, č. j. 18 (41) Cm 151/2002-394, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 4. 2014, č. j. 18 (41) Cm 151/2002-433, bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 200 000 Kč s příslušenstvím, výrokem II. tak, že žalovaná je povinna vydat stěžovatelce bezdůvodné obohacení ve výši 200 000 Kč, a výrokem IV. tak, že žalovaná je povinna stěžovatelce nahradit škodu ve výši 747 235 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta.

5. Proti uvedeným výrokům, jimiž bylo žalobě částečně vyhověno, podala žalovaná odvolání. Výrokem I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 23. 10. 2014, č. j. 4 Cmo 9/2014-452, byl výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, a výrokem II. tak, že ve zbývající napadené části se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Výrokem III. bylo stěžovatelce navíc uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 261 158 Kč. Odvolací soud v odůvodnění ve vazbě na výrok I. uvedl, že stěžovatelka v podání ze dne 30. 5. 2011 ve vztahu k tomuto nároku změnila svá tvrzení. Na základě takto změněných skutkových tvrzení pak soud prvního stupně, aniž formálně o změně žaloby rozhodl, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit za žalovanou částku. Přitom však podle odvolacího soudu pominul, že se jedná o zcela jiný nárok, než byl stěžovatelkou uplatněn, přičemž vůči tomuto nároku žalovaná vznesla námitku promlčení. Obdobná argumentace byla užita i ve vazbě na výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.

6. Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm zejména uvedla, že v důsledku změny právní kvalifikace odvolacím soudem došlo ke změně petitu na nárok, který byl promlčen. Poukázala na to, že petit žaloby byl specifikován obecně, a lze jej proto přiznat, neboť náhrada škody a ušlý zisk jsou v případě nekalé soutěže nároky, které se ve značné míře mohou překrývat. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 2408/2015-496, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.

8. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá zejména nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu o údajné změně jejího tvrzení. Stěžovatelka závěr soudu označuje jako nepravdivý, neboť ze samotné žaloby vyplývá, že přesné určení výše škody závisí na posouzení skutečností, mezi něž se řadí hodnota předmětné ochranné známky a náhrada za její užívání. Petit žaloby tak zněl na zaplacení částky, nikoliv k úhradě konkrétního právního titulu. Další pochybení obecných soudů dle stěžovatelky spočívala v chybném hodnocení právní povahy uplatněných nároků a jejich specifikace, v chybném hodnocení údajné změny právní kvalifikace a jejím dopadu na promlčení a v porušení práv pro nepoučení podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti nových tvrzení a důkazů po změně názoru soudu.

9. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

10. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření. Nejvyšší soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci, vedle odkazu na odůvodnění svého rozhodnutí, dále uvedl, že pro právní posouzení odvolacím soudem nebylo třeba, aby stěžovatelka jakkoliv doplňovala skutková tvrzení či označovala nové důkazy, neboť její skutková tvrzení byla pro posouzení nároku zcela dostatečná. Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatelka za situace, kdy požadovala náhradu škody způsobené neoprávněným užitím své ochranné známky, se logicky nemohla současně s tímto nárokem domáhat vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v licenčních poplatcích za užití předmětné ochranné známky. K petitu žaloby dále uvedl, že sice byl formulován obecně, avšak stěžovatelka se zaplacení konkrétní částky domáhala až na základě vylíčených skutkových tvrzení. Předmět sporu je tak vždy spojen právě s vylíčením skutečností. Z postupu v soudním řízení je zřejmé, že stěžovatelka podáním ze dne 30. 5. 2011 uplatnila nárok na základě zcela jiných skutkových tvrzení, než tak činila v původním návrhu. Proto žalovaná vznesla námitku promlčení. K tvrzenému porušení procesních práv spočívajících v nedostatku poučení podle § 118a občanského soudního řádu vedlejší účastník dodává, že poučovací povinnost podle tohoto ustanovení se vztahuje pouze k případům, kdy účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo kdy je uvedl neúplně, popř. tehdy, nenavrhl-li účastník důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení.

11. Všechna vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka Ústavní soud doručil stěžovatelce k případné replice, ta však svého práva nevyužila.

12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

14. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

15. Podstata ústavní stížnosti, navzdory poměrně širokému výčtu procesních pochybení zejména odvolacího soudu, se soustředí na dvě otázky podústavního práva, a to zda lze uplatňovat jak bezdůvodné obohacení způsobené nezaplacením licenčního poplatku, tak i náhradu škody vzniklou ztrátou zisku, a zda odvolací soud pochybil, jestliže vyhověl námitce promlčení.

16. Institut promlčení vychází ze soukromoprávního principu, že práva náležejí bdělým. Je proto povinností nositele hmotného subjektivního práva vybaveného nárokem domáhat se řádnými prostředky ve stanovené lhůtě své ochrany před k tomu povolaným orgánem. V podmínkách českého právního řádu se jedná o povinnost domáhat se ochrany před civilním soudem do uplynutí promlčecí lhůty. Řádné uplatnění je však neoddělitelně spjato s povinností řádné identifikace dotčeného práva, žalobce je tak nositelem povinnosti (avšak rovněž také práva) vymezit předmět sporného řízení. Vychází-li stěžovatelka z přesvědčení, že jí formulovaný petit byl dostatečný, neboť byl vymezen obecně, jedná se o závěr nesprávný. Naopak je nutno přisvědčit odvolacímu soudu a vedlejšímu účastníku, že formulace petitu, jímž je civilní soud vázán, je spojena mimo jiné s vylíčením rozhodných tvrzení, které mají důvodnost nároku zakládat. V nyní souzené věci lze proto učinit závěr, že z podání stěžovatelky učiněného 30. 5. 2011 došlo k uplatnění odlišného nároku, byť by spadal do obecného vymezení obsaženého v původní žalobě. Proto žalovaná v soudním řízení důvodně využila svého práva namítat promlčení, kterému bylo vyhověno. Opačný přístup, umožňující obecnou formulaci petitu bez bližší konkretizace nároku, by jednak ohrožoval základní principy soudního řízení vyjádřené zejména principem dispozičním, neboť soudy by mohly přiznat více nebo něco jiného, než bylo žádáno, jednak by umožňoval dodatečné uplatňování nároků, jež by za jiných okolností bylo možné považovat za promlčené.

17. K uvedenému postupu se rovněž váže argument stěžovatelky o porušení procesní poučovací povinnosti soudu zakotvené v § 118a občanského soudního řádu. I v tomto bodě je však nutno tento argument odmítnout a přisvědčit odvolacímu soudu a vedlejšímu účastníku, neboť poučovací povinnost podle tohoto ustanovení se skutečně vztahuje pouze k případům, kdy účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo kdy je uvedl neúplně, popř. tehdy, nenavrhl-li účastník důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení.

18. V kontextu uvedených závěrů nepovažuje Ústavní soud za potřebné vyjadřovat se k otázce současného uplatňování bezdůvodného obohacení a náhrady škody, neboť s ohledem na závěr o promlčení stěžovatelčina nároku nemůže vyřešení této otázky zvrátit celkový výsledek souzené věci.

19. Ústavní soud závěrem dodává, že pokud obecný soud dospěl k závěru, který vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil a vypořádal se i se všemi tvrzeními a námitkami stěžovatelky, jedná se o nikoliv formalistické rozhodnutí nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

20. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru