Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3640/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
reklamace
lhůta/hmotněprávní
právní domněnka/presumpce
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3640.10.1
Datum podání21.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 622 odst.1, § 619 odst.1, § 623

634/1992 Sb., § 19 odst.3

64/1986 Sb., § 2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3640/10 ze dne 12. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 33 Cdo 1711/2009-95, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, č. j. 57 Co 47/2008-72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, č. j. 57 Co 47/2008-72, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2007, č. j. 22 C 73/2007-33, jímž jmenovaný okresní soud vyhověl žalobě stěžovatelky a zavázal žalovanou (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) k úhradě částky 58.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud svým měnícím rozhodnutím žalobu zamítl a zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 33 Cdo 1711/2009-95, zamítnuto.

Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), učiněným Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším soudem. Tyto soudy, podle tvrzení stěžovatelky, vykládají citované ustanovení zákona (jeho relevantní část) tak, že nevyvratitelná právní domněnka o neodstranitelnosti vady v případě nedodržení třicetidenní lhůty k vyřízení reklamace může nastat jen tehdy, trpí-li skutečně reklamovaná věc naříkanou vadou. Takovýto výklad je však prý ústavně nekonformní. Podle stěžovatelky je totiž nutno rozlišit okamžik přijetí reklamace (kdy prodávající vezme na vědomí, že kupující u něj uplatňuje odpovědnost za vady) a okamžik vyřízení reklamace (kdy se vada posuzuje, popřípadě odstraňuje atp.). Nestihne-li prodávající fázi vyřízení ve třicetidenní lhůtě, znamená to podle stěžovatelky pro účely zákona o ochraně spotřebitele (který konvenuje snaze práva Evropské unie chránit slabší stranu - spotřebitele), že reklamovaná věc má neodstranitelnou vadu, a to se všemi zákonnými důsledky.

Stěžovatelka zkrátka nesouhlasí s tím, že podmínkou aplikace § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele je prokázání existence vady zboží. Takovou podmínku totiž uvedené ustanovení zákona na ochranu spotřebitele nestanoví. Opačný výklad považuje stěžovatelka za příliš extenzivní, jdoucí v neprospěch spotřebitele.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným výkladem bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a ve smyslu článku 6 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka má konečně zato, že výklad § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, který přijaly oba soudy, implikuje omezení vlastnického práva spotřebitele nad míru přiměřenou a předpokládanou zákonem. Připustí-li se totiž, že argumentace obou soudů je správná, bude tak "posvěcený" stav, kdy stěžovatelka byla vyloučena z možností vykonávat své vlastnické právo k prstenu, a to po dobu delší než je předpokládaná zákonem. Došlo tak i k porušení čl. 11 Listiny.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 22 C 73/2007. Zjistil, že rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č. j. 20 a C 73/2007-33, bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 58.000,- Kč s příslušenstvím (parafráze výroku I) a náklady prvostupňového řízení ( parafráze výroku II). Odkázal na ustanovení § 19 zákona o ochraně spotřebitele, které upravuje podmínky a povinnosti podnikající osoby při vyřízení reklamace. Je povinností prodávajícího i v případě, že u výrobku vada zjištěna není, vyřídit reklamaci sdělením, že výrobek žádnou vadou netrpí, a to v zákonné třicetidenní lhůtě. Pokud to prodávající zákonné lhůtě neučiní, nastává, bez ohledu na to, zda výrobek vadný byl či nebyl, fikce existence neodstranitelné vady a důsledky s tím spojené. Ustanovení § 19 zákona o ochraně spotřebitele totiž nerozlišuje následky nevyřízení reklamace v zákonné lhůtě u výrobků, kde je následně zjištěna vada a u výrobků, kdy vada zjištěna nebyla. Prvostupňový soud měl tedy zato, že nastala nevyvratitelná právní domněnka o existenci neodstranitelné vady prstenu a nároky stěžovatelky s tím spojené bez ohledu na to, zda prsten vadou trpěl či nikoliv.

K odvolání žalované (vedlejší účastnice) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2008, č. j. 57 Co 47/2008-72, rozhodl tak, že: "I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: [...] Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 58.000,- Kč s úrokem z prodlení běžícím od 23.12.2006 do zaplacení, se zamítá. Dále rozhodl, že žalobkyně - stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

Krajský soud odkázal na správná skutková zjištění, která ani po doplnění dokazování odvolacím soudem nebyla zpochybněna. I většina právních závěrů okresního soudu je podle krajského soudu správná. Krajský soud s odkazem na ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele uvádí, že každá reklamace musí být vyřízena, včetně odstranění vady, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do třiceti dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud nedošlo mezi prodávajícím a spotřebitelem k dohodě o lhůtě delší. V případě nedodržení této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit. Nevyvratitelná právní domněnka o neodstranitelnosti vady v případě nedodržení lhůty k vyřízení reklamace však může - na rozdíl od okresního soudu - nastat pouze za předpokladu, že reklamovaná věc vadou skutečně trpí. Jestliže však bylo znaleckým posudkem prokázáno, že prsten vytýkanou vadou netrpěl, nemohla nastat ani nevyvratitelná právní domněnka uvedená v poslední větě citovaného ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, podle níž je nutné i odstranitelnou vadu považovat za vadu neodstranitelnou včetně právních následků z toho plynoucích (tzn. i možnosti odstoupení od smlouvy).

K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 33 Cdo 1711/2009-95, tak, že se dovolání zamítá a že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s právním názorem krajského soudu. K tomu ještě dodal: "Výrazem ustálené soudní praxe (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1983 pod č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008) je, že kupujícím uplatněné právo z odpovědnosti za vady je důvodné jen tehdy, je-li reklamovaná vada skutečně vadou, vyskytuje-li se u prodané věci v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady a má-li takovou povahu, jaká je pro uplatnění kupujícím zvoleného práva vyžadována. Význam ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. se váže k poslednímu z uvedených požadavků; jako sankci za opožděné vyřízení reklamace stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že kupujícímu (spotřebiteli) svědčí práva z titulu neodstranitelnosti vad, i když jde o vady, které by bylo možno odstranit (§ 622 odst. 1 obč. zák.). Závěr, že nedostatek (závadu) koupené věci, kterou kupující v záruční době reklamoval, se uplynutím lhůty stanovené ve třetí větě § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. stává bez dalšího vadou projevující se jako rozpor s kupní smlouvou (§ 619 odst. 1 obč. zák.), nelze z citovaného ustanovení dovozovat; soud se proto musí vždy existencí tvrzené vady zabývat."

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatelka se ústavní stížností zejména domáhá ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví a základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z těchto hledisek napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud usuzuje, že právní závěry obou obecných soudů, co se stěžovatelkou vznesené argumentace týká, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. To lze dovodit i z prosté textace ustanovení § 19 odst. 3 citovaného zákona: "Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit." Výklad zvolený krajským soudem a Nejvyšším soudem ostatně odpovídá i obsahu důvodové zprávy k zákonu číslo 104/1995 Sb., kterým byl mimo jiné změněn právě § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. V relevantní části důvodové zprávy se praví: "Dále se v tomto odstavci dává možnost, aby se prodávající se spotřebitelem dohodl na delší lhůtě k vyřízení reklamace, než je v zákoně stanovena. Nově se stanoví, že po uplynutí stanovené lhůty k vyřízení reklamace se vada považuje za neodstranitelnou. Další postup se v tomto případě bude řídit § 623 občanského zákoníku". Významné je v této souvislosti i to, že důvodová zpráva odkazuje na ustanovení § 623 občanského zákoníku v tehdy platném znění, jehož první odstavec začínal návětím: "Jde-li o vadu, ... ."atd.; lze tedy dovozovat, že věc musela a musí vadou skutečně trpět. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že citovaný zákon číslo 104/1995 Sb. zapracoval do českého právního řádu úpravu vyžadovanou právem EU [srov. k tomu důvodová zpráva k zákonu č. 104/1995 Sb. - Článek I-I. Obecná část a II. Zvláštní část - K § 19 - viz sněmovní tisk č. 1563, 1. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky].

Ústavní soud - nad rámec uvedených důvodů - dodává, že se zmíněná nevyvratitelná právní domněnka netýká existence vady jako takové, ale toliko toho, že tato vada má ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele povahu vady neodstranitelné, byť by ve skutečnosti třebas byla i vadou odstranitelnou. Upozorňuje-li pak stěžovatelka v ústavní stížností na to, že vedlejší účastnice porušila některá pravidla svědčící ve prospěch stěžovatelky při uplatňování práva z odpovědnosti za vady (tedy například, že nedodržela stanovenou lhůtu atp.), lze připustit, že tyto skutečnosti svojí právní relevanci mají (či mohou mít), nikoliv však přímo v oblastí nároků plynoucích z odpovědnosti za vady, ale v oblasti veřejnoprávního působení orgánů státu (srov. například § 2 zákona číslo 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů), či v oblasti soukromoprávní odpovědnosti za event. způsobenou škodu; těmito aspekty se soudy vzhledem k procesním mantinelům daného občanskoprávního řízení nezabývaly.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru