Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 363/98Nález ÚS ze dne 20.01.1999K návrhu na určení, zda tu právo je, či není

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkpříslušnost
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/13 SbNU 61
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.363.98
Datum podání14.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 1

140/1961 Sb., § 109 odst.2

229/1991 Sb., § 6 odst.1

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 363/98 ze dne 20. 1. 1999

N 9/13 SbNU 61

K návrhu na určení, zda tu právo je, či není

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 20. ledna 1999 v senátě ve věci

návrhu ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. F. G., zastoupeného

JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 25. 3. 1998, sp. zn. 30 Co 5/98, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3.1998, čj. 30 Co

5/98 - 39, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 7. 1997,

čj. 8 C 989/96-27, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním ze dne 5. 8.1998, označeným jako ústavní stížnost.

Napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3.1998, čj. 30

Co 5/98 - 39, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Kolíně ze dne 2. 7 1997, čj. 8 C 989/96 - 27, v zamítavém výroku

o určení jeho vlastnického práva k pozemkovým parcelám č. 88

o výměře 24930 m2, č. 121 o výměře 4899 m2, č. 131 o výměře 6723

m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu

v Kolíně na LV č. 36 pro obec a katastrální území Vrbčany.

Stěžovatel namítá, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno

jeho základní vlastnické právo chráněné Ústavou ČR. Má za to, že

byl a je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak toto

jeho vlastnické právo je mu upíráno. Na jeho postavení prý nemůže

nic změnit ani zápis v operátech katastru nemovitostí, ke kterému

došlo na základě pokynu tehdejšího ONV Praha - východ ze dne

26. 2.1976 Středisku geodezie v Českém Brodě, aby byl jako

vlastník pozemků zapsán čs. stát - SS, n. p., Kolín, a to na

základě trestního rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne

5. 3. 1974, sp. zn. T 89/74.

Krajský soud v Praze dospěl při svém rozhodování k závěru, že

vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát nepřešlo na základě

operativního pokynu ONV Praha - východ a stěžovatel tohoto

vlastnictví nepozbyl, ani když byl rozsudkem Okresního soudu Praha

- východ ze dne 5. 3.1974, sp. zn. T 89/74, uznán vinným spácháním

trestného činu opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního

zákona a byl mu mimo jiné uložen trest propadnutí majetku, a to

vysloveně jen rodinné vily v Brandýse nad Labem čp. 908 v Tyršově

ul. v okrese Praha - východ. Tento rozsudek, jakož i další

rozhodnutí na něj navazující, byly pak zrušeny usnesením Okresního

soudu Praha - východ ze dne 28. 9. 1990, sp. zn. Rt 507/90, podle

zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb.

Krajský soud přes uvedená zjištění však nezměnil nic na

stanovisku okresního soudu, že byla podána žaloba na určení podle

§ 80 písm. c) o. s. ř. a bylo na žalobci - stěžovateli, aby

prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Okresní soud

dospěl k tomu, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není

dán, protože žalobce měl možnost uplatnit svůj nárok podle zákona

č. 229/1991 Sb. žalobou na plnění a z toho důvodu žalobu zamítl.

Krajský soud jeho argumentaci převzal, ještě ji rozšířil, důvody

rozvedl a rozsudek okresního soudu potvrdil.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření jednak

Krajského soudu v Praze, jednak Pozemkového fondu ČR v Praze

a správce konkurzní podstaty SS, s. p., Kolín. Oba posledně

jmenovaní se svými přípisy ze dne 2. 10. 1998, resp. 8. 10. 1998,

svého postavení vedlejšího účastníka vzdali. Krajský soud navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a odkázal na důvody uvedené

v napadeném rozhodnutí.

Ústavní soud po zvážení argumentace ústavní stížnosti

a rozsudků obou obecných soudů, jakož i posouzení vyjádření

účastníků, která si sám vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Nejprve musel konstatovat, že sice již okresní soud si byl

vědom toho, že ve věci stěžovatele jde o určovací žalobu podle

§ 80 písm. c) o. s. ř., ale k tomu jen uvedl, že žalobce

neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když podle

názoru soudu měl stěžovatel uplatnit svůj nárok žalobou na plnění

podle zákona č. 229/1991 Sb. na základě převzetí nemovitostí

státem bez právního důvodu. Tento názor sdílel i krajský soud

v odvolacím řízení.

Ústavní soud poté co si vyjasnil všechny souvislé otázky,

dospěl k závěru, že rozsudky obou soudů byl porušen čl. 36 odst.

1 a v důsledku toho i čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Vyplynulo to z několika pochybení, z jejichž souhrnu je zřejmé, že

soudy neposkytly stěžovateli ochranu stanoveným způsobem

a porušily tak i čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel podal svou žalobu u Okresního soudu v Kolíně jako

žalobu určovací, s odůvodněním, že je výlučným vlastníkem

předmětných nemovitostí a toto vlastnické právo je mu upíráno.

Vlastníkem se stal v roce 1961, kdy tyto nemovitosti

v katastrálním území Vrbčany zdědil po své matce podle výsledku

dědického řízení, ale v současné době není zapsán v operátech

katastru nemovitostí jako vlastník.

Pokud soudy neuznaly naléhavý právní zájem na určení

vlastnictví stěžovatele bez podrobnějšího rozboru a odkázaly jej

na postup podle zákona č. 229/1991 Sb., překročily návrh

účastníka, který nepožaduje vydání své věci, ale jen úřední

zjištění soudu, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to

v tak závažné věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí,

což se jeví jako dostatečný právní zájem. Soudy se nemohly přitom

odvolat ani na § 153 odst. 2 o. s. ř., jenž umožňuje, aby soudy

návrhy účastníka překročily, jestliže z právního předpisu vyplývá

určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, protože zde nejde

o obnovení vlastnického práva postupem podle zákona o půdě, jak se

odvolací soud nesprávně domnívá.

Oba soudy tak nezajistily spravedlivý proces ve smyslu výše

uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod a posuzovaly

jinou záležitost než odpovídalo žalobě stěžovatele.

Pokud jde o převzetí nemovitostí státem, vyšel krajský soud

ze správného závěru, že předmětné pozemky nemohly přejít na stát

výrokem o propadnutí majetku v trestním řízení, protože zejména

v rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 3. 1974,

sp. zn. T 89/74, je výslovně konkretizován majetek, jehož se trest

propadnutí týká. Uvádí se v něm: ".ukládá se trest propadnutí

majetku, a to rodinné vily v Brandýse nad Labem". Z toho vyvodil,

že pokud se pozemky později dostaly do dispozice státu, stalo se

tak převzetím bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p)

zákona č. 229/1991 Sb.

Krajský soud sice zjistil, že přípisem Okresního národního

výboru Praha - východ, finančního odboru, ze dne 24. 2.1976 byl

dán Středisku geodézie v Českém Brodě pokyn, aby byl jako vlastník

pozemků, které jsou předmětem ústavní stížnosti, zapsán

československý stát - SS, n. p. Kolín, na základě trestních

rozsudků výše zmíněných, avšak žádný závěr z toho nevyvodil.

Krajský soud tedy opomenul zvážit skutečnost, že k převzetí

nemovitostí došlo dokonce proti vůli přejímajícího subjektu, když

jeden, a to kompetentní orgán státu, trestní soud, stanovil, který

majetek propadl a druhý orgán státu, výkonný a správní, finanční

úřad, vztáhl propadnutí i na majetek, který v trestním rozsudku

uveden nebyl. Přitom písemná dispozice finančního úřadu má jen

povahu sdělení a není ani výměrem, který by byl doručován též

osobě postižené. Tento rozpor v přístupu k zabavení majetku mezi

dvěma orgány státu, ať je hodnocen jako vysloveně protiprávní nebo

jako zanedbání jejich vlastních povinností podceněním závažnosti

věci s ohledem na to, že se dotýkaly jen "nepřátel lidu", nemůže

jít k tíži stěžovatele a je nutno v tomto případě uznat, že jej

nelze podřadit pod běžný režim restitucí. Navíc je třeba mít za

to, že jde o akt nulitní, protože jeho vady dosahují takové míry,

že již nelze o správním aktu ani hovořit. Takový akt pak ani

nikoho nezavazuje a nikdo není povinen jej respektovat (srov. D.

Hendrych, Správní právo - obecná část, Praha 1994).

Rozhodnutí o tom, že stěžovatelova vlastnická práva zůstala

zachována, i když nebudou aplikovány restituční zákony, se může

podpůrně opírat i o ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudních

rehabilitacích, protože v případě stěžovatele byl zrušen trestní

rozsudek i výrok o propadnutí majetku, takže došlo ke stavu, kdy

rehabilitovaný neztratil vlastnictví, protože jakékoliv výroky

povahy konfiskační, ať původně legální či protiprávní, byly

zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex

tunc.

Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve

výroku uvedeno. Návrhu stěžovatele vyhověl, pokud jde o zrušení

rozsudku Krajského soudu v Praze, a z důvodu procesní ekonomie

rozhodl i o zrušení dotčeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně

(§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní soud však při rozhodování o ústavní stížnosti není

další instancí v řešení věci samé a nerozhoduje v tomto případě

o tom, zda a komu má být či nemá být majetek vrácen. Jeho úkolem

je zjistit, zda pravomocným rozhodnutím soudu bylo porušeno

základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Bude nyní na obecných

soudech, aby se uvedeným případem znovu zabývaly a rozhodly podle

nálezu Ústavníhosoudu a v jeho smyslu.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru