Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 363/03Usnesení ÚS ze dne 16.12.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci z... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.363.03
Datum podání03.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 363/03 ze dne 16. 12. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 363/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. P. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 9 To 7/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. 10. 2002, č. j. 1 T 79/2002-103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "soud prvního stupně") byla I. M. (dále jen "stěžovatelka"), uznána vinou dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, se zkušební dobou na dva a půl roku. Podle § 228 odst 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému, Ing. L. F., částku 3 500,- Kč, a Ing. L. B. částku 32 400,- Kč, který byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako Okresní úřad ve Žďáře nad Sázavou.

Pod bodem 1) výroku o vině vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že stěžovatelka v období od konce října do prosince roku 2000, v obci Podlesí a v Novém Městě na Moravě, jako jednatelka společnosti P. I., s. r. o., uvedla v omyl Ing. L. B. a Ing. L. F.. K jejich škodě se obohatila o částku 39 400,- Kč, kterou v návaznosti na objednávku Ing. L. B., týkající se dohodnutého silvestrovského pobytu v hotelu P., v obci Podlesí, ze dne 4. 10. 2000, od nich vyinkasovala zaplacení ceny pobytu. Částku 35 900,- Kč zaplatil Ing. L. B. dne 28. 11. 2000 bankovním převodem na účet společnosti stěžovatelky. Ing. L. F. uhradil dne 30. 11. 2000 stejným způsobem částku 3 500,- Kč. Stěžovatelka už tehdy věděla, že vzhledem ke své finanční situaci, skončení nájmu hotelu P. ke dni 7. 12. 2000, a povinnosti hotel k tomuto datu vystěhovat, v důsledku jeho připravovaného prodeje jinému subjektu, nebude schopna dohodnutý silvestrovský pobyt vůbec zajistit. Stěžovatelka dohodnutý pobyt nezajistila a přes urgence poškozených a slib, že vrátí peníze do 10. 1. 2001, vrátila Ing. L. B. až v průběhu trestního řízení dne 24. 7. 2002 pouze částku 3 500,- Kč.

Ke skutku, uvedenému pod bodem 2) výroku o vině, soud prvního stupně zjistil, že stěžovatelka dne 19. 7. 2001, jako příjemce dávky státní sociální podpory - rodičovského příspěvku, ke škodě Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, neoprávněně převzala částku ve výši 53 889,- Kč. Tuto finanční částku převzala, ačkoli věděla, že jí nepatří, neboť dne 9. 7. 2001 uzavřela s referátem státní sociální podpory Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou dohodu o povolení splátek na úhradu přeplatku na dávkách státní sociální podpory za rok 1998 a za rok 1999. Současně byla pracovnicí kontaktního místa osobně i telefonicky upozorněna, že k vyplacení shora uvedené částky došlo omylem. Na výzvu k vrácení této omylem vyplacené dávky vrátila stěžovatelka dne 31. 7. 2001 pouze 22 000,- Kč a zbývající částku ve výši 31 889,- Kč se zavázala vrátit do 31. 8. 2001. Stěžovatelka však nedodržela ani nově stanovený termín k vrácení zbývající částky (do konce roku 2001). K vrácení zbývající částky přistoupila až v souvislosti s trestním řízením, formou nevyplácení sociálních dávek a jejich započítáváním na úhradu přeplatku ve výši 31 889,- Kč.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že společnost stěžovatelky P. I., s. r. o., měla do začátku prosince roku 2000, v nájmu hotel P. v obci Podlesí. Původním pronajimatelem byl M. B. Po prohlášení konkurzu na majetek tohoto úpadce se stala pronajímatelem správkyně konkurzní podstaty JUDr. H. Š., která dne 13. 11. 2000 písemně sdělila stěžovatelce, že hotel P. bude prodán a že jej musí, v souladu s dodatkem nájemní smlouvy, vyklidit do 7. 12. 2000 a předat správkyni konkurzní podstaty. Toto sdělení převzala stěžovatelka osobně téhož dne, tj. dne 13. 11. 2000 (č.l. 45 spojeného spisu soudu prvního stupně, sp. zn. 1 T 101/2002). Stěžovatelka sama měla zájem hotel koupit a jednala o poskytnutí úvěru ve výši 6 000 000,-Kč s Č. z. a r. b., a. s. Požadovaný úvěr jí však nebyl poskytnut ani přislíben, neboť přes četná jednání, nepředložila bance potřebné doklady. Na začátku prosince roku 2000 správkyně konkurzní podstaty vybrala ve výběrovém řízení kupujícího - P. M., s. r. o., se kterým dne 12. 12. 2000 uzavřela kupní smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 13. 12. 2000.

Za této situace, kdy stěžovatelka věděla, že koncem roku 2000 nebude moci hotel P. užívat, protože již bude patřit novému majiteli a ona nebude vůbec schopna zajistit dohodnutý pobyt pro 35 osob, vyinkasovala od Ing. L. B. a Ing. L. F. (dále jen "poškození"), k úhradě silvestrovského pobytu částku ve výši 39 400,- Kč, kterou poškození zaslali bankovním převodem na účet společnosti stěžovatelky dne 28. 11. 2000 a dne 30. 11. 2000. Skutkový děj, a to i ve vztahu ke skutku, popsanému pod bodem 2) výroku o vině, byl prokázán výpovědí poškozených a svědků M. M. ml., M. M. st., A. H. M., JUDr. H. Š., J. J., Mgr. M. F. a Mgr. R. M., dále doklady o zajištění silvestrovského pobytu a jeho úhradě poškozenými, doklady o pronájmu rekreačního střediska P., doklady o sociálních dávkách a ostatními listinami založenými ve spise. Stěžovatelka spáchání trestné činnosti popřela s tím, že v zájmu zajištění silvestrovského pobytu za přijaté zálohy nakoupila potřebné potraviny a měla v úmyslu po všech stránkách pobyt zabezpečit. V tom jí bylo zabráněno tím, že dne 27. 12. 2000 objekt obsadila a vyklidila skupina osob, kterou zajistila správkyně konkurzní podstaty JUDr. H. Š. Navíc očekávala, že jí bude objekt odprodán, a za tím účelem si vyřizovala úvěr. K neoprávněně vyplacené částce 53 889,- Kč uvedla, že ji přijala a začala ji používat pro potřeby své rodiny.

Obhajoba stěžovatelky však byla vyvrácena provedenými důkazy. Stěžovatelka již od 13. 11. 2000 věděla, že ke dni 7. 12. 2000 skončí nájem hotelu P. a že k tomuto datu jej musí vyklidit. Vzhledem k tomu, že předmětný objekt nevyklidila, přistoupila správkyně konkurzní podstaty dne 27. 11. 2000, k vynucenému vyklizení hotelu. Stěžovatelce bylo rovněž známo, že jí nebude hotel P. prodán, neboť výběrovým řízením byl určen nový majitel hotelu (č.l. 84 spisu). Navíc jednání vedená s Č. z. a r. b., a. s., nevedla k uzavření úvěrové smlouvy a ani k příslibu požadovaného úvěru. Z tohoto důvodu muselo být stěžovatelce zřejmé, že i v případě příslibu odkoupení hotelu P., by neměla finanční prostředky na zaplacení kupní ceny. I když stěžovatelka věděla, že na konci prosince roku 2000 již bude hotel patřit jinému majiteli a ona ho nebude oprávněna užívat, nedůvodně, v návaznosti na objednávky silvestrovského pobytu, přijímala zálohy na jeho úhradu. Stěžovatelce muselo být zřejmé, že jednotlivé hosty fakticky podvádí, neboť jim zaplacené pobyty nebude moci zajistit a vzhledem ke své nepříznivé finanční situaci nebude schopna utracené zálohy vrátit.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatelka převzala zálohu na úhradu silvestrovského pobytu, přičemž musela vědět a být srozuměna s tím, že vzhledem k okolnostem ukončení svého nájmu hotelu P., tento pobyt nebude moci zajistit a utracenou zálohu nebude moci vrátit vzhledem ke své finanční situaci. Rovněž využila omylu Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, který jí nedopatřením zaslal částku 53 889,- Kč, a tuto částku si ponechala pro svoji potřebu, přesto, že věděla že se nejedná o její peníze, a byla povinna je vrátit. Stěžovatelka v obou případech naplnila znaky skutkové podstaty dvojnásobného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které odvolací soud shora uvedeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně se zabýval obhajobou stěžovatelky a provedl veškeré dostupné důkazy. I když se v odůvodnění nevypořádal s výpověďmi svědků M. M. ml., M. M. st. a H. M., měl k dispozici dostatek důkazů a výpovědi těchto svědků nemohly zjištěné skutečnosti zvrátit. Soud prvního stupně vyvodil naprosto spolehlivý závěr o vině stěžovatelky oběma trestnými činy a její jednání správně posoudil jako dva trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ. Nejen výpověď JUDr. H. Š., ale i listinné důkazy prokázaly, že stěžovatelka byla s dostatečným předstihem informována o ukončení nájmu objektu s příkazem k jeho vyklizení. I přes tuto skutečnost přijala od zákazníků částky za pobyt v předmětném objektu, ačkoli věděla, že nebude realizován. Rovněž ke skutku, uvedenému pod bodem 2), odvolací soud uvedl, že z důkazů jednoznačně vyplynulo, že obžalovaná přijala omylem vyplacenou finanční částku, přesto, že věděla, že jí nepřísluší a částku si ponechala.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka tvrdila [pouze však ve vztahu ke skutku, popsanému pod bodem 1) výroku o vině], že závěr soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu, tedy o jejím podvodném úmyslu, je neodůvodněnou spekulací. Na podporu svého tvrzení namítala stejné skutečnosti, které použila již na svoji obhajobu. Shodně, jako v odvolání, poukázala na ignorování svědeckých výpovědí (M. M. ml., M. M. st. a H. M.) soudem prvního stupně. Tvrdila, že nejednala v podvodném úmyslu, neboť předpokládala nerušené pokračování v provozování hotelu P., včetně možnosti poskytnout poškozeným jimi zaplacené služby. Soud prvního stupně se, podle tvrzení stěžovatelky, nevypořádal s provedenými důkazy, z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho učinil své skutkové a právní závěry, a z jakého důvodu byla její obhajoba nedůvodná.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Krajského soudu v Brně, a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, a spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 1 T 79/2002, spolu se spojeným spisem 2 T 101/2002.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že napadená rozhodnutí byla učiněna na základě řádně zjištěného skutkového stavu a jsou v souladu se zákonem. V závěru navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou konstatoval, že v průběhu trestního řízení dospěl k závěru, že stěžovatelka se trestné činnosti dopustila. Proto ji uznal vinnou a uložil příslušný výchovný trest. Ústavní stížnost považuje, vzhledem k uvedeným skutečnostem a jejímu obsahu, za zcela nedůvodnou. Na závěr doplnil, že stěžovatelka je v současné době stíhána v nové trestní věci, vedené pod sp. zn. 1 T 69/2002, a předpokládá se uložení souhrnného trestu (tato skutečnost je patrna i ze spisu soudu prvního stupně, sp. zn. 1 T 79/2002, č.l. 100-101).

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 1 T 79/2002, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.

Porušení práva na spravedlivý proces a porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, stěžovatelka spatřuje v údajně neodůvodněné spekulaci soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ, a v tom, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a přesvědčivě neodůvodnily, na základě kterých důkazů dospěly ke skutkovým a právním závěrům, a proč její obhajobu uznaly jako nedůvodnou.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace, přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Vyjádřením práva na řádný proces, vylučující libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. V trestním řízení, v případě rozsudku, tak činí soudy způsobem zakotveným v ustanovení § 125 odst. 1 TrŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odůvodnění pak musí obsahovat konkrétní důkazy, o které soud svá rozhodnutí opřel. V tomto směru je třeba dodat, že závazek soudů odůvodňovat svá rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je nutno vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda řízení bylo ve svém celku spravedlivé, a to včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy.

V souzené věci však Ústavní soud nezjistil, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přezkoumatelná. Závěry přijaté obecnými soudy, týkající se skutkových zjištění a jejich právního hodnocení, se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Obecné soudy postavily své závěry o vině a trestu na celé řadě důkazů, a své závěry řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Závěry takto učiněné jsou součástí nezávislého soudního rozhodování.

V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání ve věci byla ústní a veřejná. Stěžovatelka se jich mohla zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, proč obhajobě stěžovatelky neuvěřil, a kterými důkazy ji považuje za vyvrácenou. Na tyto důkazy poukázal a vypořádal se s nimi. Odůvodnění obsahuje odkaz na konkrétní důkazy, o které soud své rozhodnutí opřel. Soud rovněž dostatečně odůvodnil svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ (viz str. 5 rozsudku). V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, byť si lze představit podrobnější odůvodnění. S námitkou stěžovatelky, týkající se "ignorování výpovědí svědků M. M. ml., M. M. st. a H. M.", se vypořádal odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení správně uvedl, že "...i když se soud prvního stupně nevypořádal s výpověďmi těchto svědků, měl k dispozici dostatek důkazů a výpovědi uvedených svědků nemohly zjištěné skutečnosti zvrátit..." (což je patrno i ze spisu soudu prvního stupně, sp. zn. 1 T 79/2002 č.l. 88-90). Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka ve své podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Hodnocení těchto skutkových a právních závěrů však přesahuje výše uvedené ústavní vymezení kompetence Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla stíhána a poté odsouzena z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). V průběhu trestního řízení měla zajištěnu právní pomoc prostřednictvím svého obhájce, a bylo jí zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož náležitě využila. Napadenými rozhodnutími nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny). Obecné soudy postupovaly v mezích a způsobem, který stanoví trestní zákon a trestní řád (čl. 2 odst. 2 Listiny), za plného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny a § 2 odst. 4 TrŘ). Uvedené závěry se vztahují i na skutek, popsaný pod bodem 2) výroku o vině, ač stěžovatelka ústavní stížnost v tomto směru neodůvodnila.

V daném případě se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavnísoud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. prosince 2003

JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru