Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3623/19 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
obžaloba/zproštění
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3623.19.1
Datum podání08.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31 odst.3

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3623/19 ze dne 16. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti F. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem, sídlem Michalská 39/4, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2019 č. j. 30 Cdo 2024/2018-371, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 25 Co 323/2017-344 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. května 2017 č. j. 20 C 229/2014-302, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2019, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019 č. j. 30 Cdo 2024/2018-371, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017 č. j. 25 Co 323/2017-344 ve výroku II. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2017 č. j. 20 C 229/2014-302 ve výroku II. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a dále právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel se domáhá po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady škody v celkové výši 6 894 188,20 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena trestním stíháním vedeným před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 15 T 19/2005, které skončilo zproštěním obžaloby. Stěžovatel se konkrétně domáhal zaplacení částky 818 042,20 Kč jako náhrady nákladů právního zastoupení skutečně vynaložených v průběhu nezákonně vedeného trestního stíhání, dále částky 450 000 Kč jako náhrady nákladů vzniklých jemu osobně v souvislosti s přípravou obhajoby, částky 3 597 000 jako ušlého zisku spočívajícího v prodeji obchodního podílu společnosti X, částky 231 000 Kč jako ušlého zisku vzniklého nemožností stěžovatele v době trestního stíhání živnostensky podnikat a částky 1 798 146 Kč jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout neuskutečněním výstavby restauračního a ubytovacího zařízení v důsledku uvedeného trestního stíhání.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. 20 C 229/2014-302 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 7 325 Kč (výrok I.), žalobu co do částky 6 886 863,20 zamítl (výrok II.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 3 600 Kč (výrok III.)

4. K odvolání podanému stěžovatelem a žalovanou proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 25 Co 323/2017-344 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 1 575 Kč potvrdil, co do částky 5 750 Kč jej změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok I.), rozsudek v zamítavém výroku o věci samé co do částky 810 717,20 Kč potvrdil (výrok II.) a v zamítavém výroku co do částky 6 076 146 Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III.).

5. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, a to proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2019 č. j. 30 Cdo 2024/2018-371 podané dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo dne 23. 6. 2004 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a pravomocně bylo skončeno teprve rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 3 To 314/2011. V soudním řízení došlo k odsouzení stěžovatele ze strany Okresního soudu v Ostravě, jeho odvolání bylo Krajským soudem v Ostravě zamítnuto, poté byly oba vydané rozsudky zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu, opětovně byl vydán odsuzující rozsudek soudem prvního stupně a po opětovném podání odvolání odvolací soud stěžovatele zprostil obžaloby. Stěžovateli vznikla v souvislosti s jeho trestním stíháním materiální i nemateriální újma. V případě požadavku stěžovatele na náhradu škody ve výši 810 717,20 Kč, o kterém bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, se jedná o část celkového nároku uplatňovaného odpovídajícím stěžovatelem uhrazeným nákladům na právní zastoupení ze strany obhájce v trestním řízení, a to po odečtení náhrady nákladů právního zastoupení vyplacené žalovanou ve výši podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli tedy byla nahrazena pouze část nákladů, které vynaložil na právní zastoupení obhájcem, ve výši celkem 224 399,24 Kč, náklady na právní zastoupení stěžovatele však byly o 810 717,20 Kč vyšší a v této části mu nebyly žalovanou proplaceny ani soudy jejich náhrada přiznána. Požadavek na vyplacení vyšší částky na náhradu odměny za zastupování obhájcem v trestním řízení než částky stanovené podle § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, podle ustanovení advokátního tarifu odůvodňoval stěžovatel v nalézacím řízení dvěma skutečnostmi. Jednak tvrdil, že v případě úkonů právní pomoci poskytnutých ze strany obhájce stěžovateli se jednalo o úkony mimořádně obtížné a dále, že stěžovateli by měla být žalovanou nahrazena částka odpovídající veškeré dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") vyplacené stěžovatelem obhájci, jelikož v případě této DPH se jednalo o příjem státu, který však stěžovatele sám nezákonně stíhal, a takto se na stěžovateli v důsledku jeho trestního stíhání obohatil. Stěžovatel plátcem DPH není, proto nemohl žádat o její navrácení.

8. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že se s jeho vznesenými argumenty, proč by mu měly být náklady na obhajné nahrazeny ve vyšší výši, neztotožnily a žalobu stěžovatele v části týkající se nákladů uplatňovaných nad rámec advokátního tarifu zamítly, tj. nepřiznaly stěžovateli náhradu odměny nad rámec jednonásobku odměny podle advokátního tarifu ani náhradu ve výši zbývající části nenahrazené DPH. Nejvyšší soud pak podané dovolání, ve kterém stěžovatel vytýkal tento postup, odmítl. Stěžovatel přitom vymezil dovolacímu soudu dvě otázky. První otázku ohledně zaplaceného DPH "odbyl" dovolací soud podle názoru stěžovatele lakonickým konstatováním, že náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady, za které jsou považovány ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Druhá vznesená otázka k posouzení, kterou stěžovatel usiloval o přiznání náhrady za úkony obhájce ve zvýšené výši, a to trojnásobku odměny podle advokátního tarifu, byla dovolacím soudem posouzena jako nepřípustná s tím, že odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž podle tvrzení stěžovatele tato judikatura byla vyřešena až po podání dovolání stěžovatelem.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy ohledně jeho návrhu na zaplacení nákladů trestního řízení, které vynaložil a má za to, že soudy měly jeho návrhu vyhovět.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá v části zamítavých výroků v požadovaném rozdílu na zaplacení úkonů trestního řízení k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

13. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy.

14. Ústavní soud, který není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům, považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou odůvodněny.

15. Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním náležitě zabýval, konstatoval, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele a uzavřel, že odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Pokud stěžovatel namítal, že Nejvyšší soud odkázal na svá rozhodnutí, vydaná až po podání stěžovatelova dovolání, Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu v posuzované věci za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho kasační zásah.

16. Namítá-li stěžovatel porušení svých procesních práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a s ústavními principy. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu ze dne 16. 11. 2010, § 90-91, ve věci Taxquet proti Belgii, č. 926/05, podtrhl, že povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí je klíčovou zárukou proti svévoli, neboť umožňuje účastníkům porozumět, na jakých základech bylo vydáno. Povinnost uvádět důvody rozhodnutí však nelze chápat tak, že by vyžadovala podrobnou odpověď na každý stranami vznesený argument. Požadovaná míra odůvodnění se může lišit v závislosti na konkrétních okolnostech věci a povaze daného rozhodnutí. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže tedy sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru