Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3620/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestný čin/vražda
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3620.17.1
Datum podání20.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3620/17 ze dne 5. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 455/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2017 č. j. 7 Tdo 427/2017-42 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 8 To 121/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále též v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka dále namítá zásah do svého práva dle čl. 37, odst. 3 Listiny. Podle stěžovatelky k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces došlo v důsledku vady důkazního řízení spočívající v neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů.

2. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 8 To 121/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2016 č. j. 3T 14/2016-596, byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy a za to jí byl uložen krajským soudem trest odnětí svobody v trvání devatenácti let ve věznici s ostrahou. Tohoto zločinu se měla dopustit poté, co nečekaně při utajovaném těhotenství porodila živé, donošené a mimoděložního života plně schopné dítě ženského pohlaví, po předchozím uvážení dítě usmrtit, jej přikryla ručníkem a poté s časovým odstupem několika minut, za užití velké síly, pravou nohou obutou do plastové pantofle dvakrát šlápla novorozenci na hlavu a tímto jednáním mu způsobila zlomeninu pravé temenní kosti s roztržením vazivového spojení mezi temenními kostmi, rozsáhlé pohmoždění především temenního laloku mozku vpravo, roztržení tvrdé pleny mozkové na konvexitě mozku, zakrvácení pod tvrdou plenou mozkovou, zakrvácení měkkých plen mozkových, rozsáhlé prokrvácení řídkého pojiva měkkých pokrývek lebečních, dva okrouhlé krevní výrony vlevo a vpravo na čele, okrouhlý krevní výron vpravo na tváři, krevní výron na bradě a otok měkkých tkání v pravé temenní krajině v rámci tzv. porodního nádoru, poté dítě dle předchozího plánu zabalila do ručníku a opustila ubytovnu v úmyslu jej vhodit do nedaleké řeky, kam se ji však pro vysílení porodem dojít nepodařilo, a proto se rozhodla dítě vhodit do kontejneru v blízkosti ubytovny, k čemuž nedošlo, neboť ji před ubytovnou vyhledal její druh, který dítě odnesl do objektu ubytovny a na místo přivolal zdravotnickou záchrannou službu, která dítě odvezla k hospitalizaci do Fakultní nemocnice v Plzni, kde dítě zemřelo, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo poranění nitrolebních struktur při zlomení kosti lebky. Toto jednání bylo soudem prvního stupně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy a stěžovatelce byl uložen trest odnětí svobody v trvání devatenácti roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Ke stěžovatelčině návrhu na provedení důkazu novým znaleckým posudkem krajský soud uvedl, že ve věci nebudou prováděny další důkazy. Dokazování totiž bylo soudem provedeno v nezbytném rozsahu tak, jak mu ukládá ustanovení § 89 odst. 1, písm. a) - f) trestního řádu, do něhož se promítla zásada zakotvená v § 2 odst. 5 trestního řádu, dle níž jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Soud proto při respektování citovaných ustanovení procesní normy provedl všechny důkazy pro rozhodnutí potřebné. Obhajobou požadované zpracování revizní znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, shledal soud nadbytečným, protože neměl žádné pochybnosti o správnosti již v tomto oboru zpracovaného posudku znalcem MUDr. Mgr. Miloslavem Nesybou, a to i s přihlédnutím k vyjádření znalce v hlavním líčení. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným rozhodnutím potvrdil výrok o vině a výrok trestu odnětí svobody změnil na šestnáct let. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 8 To 121/2016 podala stěžovatelka dovolání, kterým zejména namítala nesprávné právní posouzení svého jednání a kterým dále namítala porušení svého práva na spravedlivý proces, ke kterému ze strany Vrchního soudu v Praze mělo dojít tím, že uvedený soud neprovedl jako důkaz stěžovatelkou předložený důkaz znalecký posudek znalce z oboru porodnictví, gynekologie MUDr. Ivana Šacha ze dne 2. 1. 2017. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 6. 9. 2017 č. j. 7 Tdo 427/2017-42 dovolání stěžovatelky jako neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že samotný porod proběhl rychle až překotně, bez komplikací. Dítě bylo donošené a stěžovatelka si byla své gravidity vědoma, ač tvrdí, že předpokládala, že je na počátku těhotenství. Znalec uvedl, že v tomto případě nic nesvědčí o tom, že by porod obviněné vyvolal větší míru rozrušení než je běžné. Stěžovatelka nerodila poprvé, nejednalo se o komplikovaný déle trvající nebo zvlášť vysilující porod. Během porodu nenastaly takové situace, které by její rozpoznávací schopnost potlačily, tedy nenastalo tzv. poporodní rozrušení. Stěžovatelka byla v průběhu porodu při vědomí, jednala uváženě a racionálně beze stop paniky nebo ztráty kontroly. Dítěti po porodu dvakrát šlápla na hlavičku, následně se oblékla, dítě zabalila a ubytovnu opustila s úmyslem dítě vhodit do řeky. Zákonodárce ani příslušná judikatura nedávají přesné vodítko pro rozlišení mezi běžným porodním stresem a rozrušením, je však zřejmé, že se musí jednat o takové rozrušení, které není běžným doprovodným rysem každého porodu a že musí mít původ v procesech provázejících porod. Tyto procesy pak musí být něčím mimořádné, aby běžný stres a rozrušení ovlivnily natolik, že dojde k naprosto nestandardní změně chování rodičky. Dojde k odbourání vznikajícího přirozeného mateřského vztahu k nově narozenému dítěti a paradoxně k iracionálnímu násilí proti původci toho, co mimořádné rozrušení a změnu vědomí zavinilo. Nic takového však v této trestní věci zjištěno nebylo. Usmrcení narozeného dítěte nebylo okamžitým nápadem pod vlivem rozrušení, ale stěžovatelka s ním musela dopředu počítat, protože se na jeho příchod na svět nijak nepřipravovala, těhotenství tajila, přestože musela vědět, že k porodu dojde. Na otázku, co hodlala s narozeným dítětem dělat, sama uvedla, že jej chtěla dát na řeku, což následně také začala realizovat a bylo jí v tom zabráněno okolnostmi, se kterými nepočítala. Tvrzení, že uvažovala o adopci po porodu v nemocnici či vložení dítěte do babyboxu je zcela účelovým, neboť nezavolala při nastupujícím porodu pomoc a nedokázala říct, kde by hledala babybox. Její jedinou obavou byla možnost ztráty partnera v případě, že by se tento dozvěděl o jejím těhotenství. Na možnost, že by se mu svěřila a domluvili se, že dítě dají k adopci, vůbec nepomyslela. S tímto jednáním zcela koresponduje i znalecký posudek, který osobnost obviněné vyhodnotil jako osobu s výraznými psychopatickými rysy, která hledí pouze a jedině na svůj aktuální prospěch a není schopna vůbec projevit oporu a péči druhým. Nejhorším co se obviněné v minulosti stalo, byla odhalená nevěra partnera a v obavě z ní také probíhala obhajoba stěžovatelky, která měla být pronásledována snem a představami o tom, že ji partner opustí, když se dozví, že čeká dítě. Tyto představy, jakkoli mohou být reálné či jsou snahou o jakési ospravedlnění jednání obviněné, v žádném případě nevznikly v důsledku rozrušení způsobeného porodem.

3. Stěžovatelka namítá, že odmítnutí soudu provést navržený důkaz musí být přesvědčivě odůvodněno. V daném případě Vrchní soud v Praze odmítl provést znalecký posudek znalce MUDr. Ivana Šacha, což podle stěžovatelky nedostatečně vysvětlil. Vrchní soud svůj postup odůvodnil zejména nadbytečnosti provedení takového důkazu, neboť dospěl k závěru, že předchozí uvážení činu stěžovatelkou vylučuje možnost jednání v rozrušení způsobeného porodem. Odůvodnění neprovedení předmětného důkazu, tak jak jej učinil Vrchní soud v Praze, tj. soud, při jehož jednání byl návrh provést důkaz učiněn a jemuž byl předmětný znalecký posudek předložen, je podle stěžovatelky jen formální, obecné a okrajové neodpovídající povaze a závažnosti věci. Obhajoba stěžovatelky směřovala k prokázání, toho, že se jednání kladeného jí za vinu dopustila v tzv. rozrušení způsobeného porodem. Absenci tohoto stavu má jak soud prvního stupně, tak soudy odvolací a dovolací za prokázanou posudkem znalce MUDr. Mgr. Miloslava Nesyby. Předmětný znalecký posudek však stěžovatelka považuje za nesourodý, vnitřně rozporný a ve svých závěrech za zavádějící, přičemž opakovaně poukazovala na jeho vady, tj. především skutečnost, že vychází z neověřených časových údajů a posloupnosti a dále na jeho vnitřní rozpory.

4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků a soudního spisu, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu důkazu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

7. Ústavní soud si je vědom závažnosti práva na spravedlivý proces, které zahrnuje právo na řádně provedené a hodnocené důkazy. Není-li bez důvodných pochybností prokázáno, že se pachatel dopustil trestného činu, tak musí být zproštěn obžaloby. Tyto principy jsou základními kameny moderního trestního práva. Je však třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud se nemůže pouštět do spekulací o správnosti rozhodnutí obecných soudů, pokud nejsou jejich tvrzení v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V nyní posuzovaném případě však vina stěžovatelky byla prokázána a odůvodněna natolik přesvědčivě, že soudy dospěly k závěru, že stěžovatelkou předkládaný znalecký posudek nemůže jejich závěr o stěžovatelčině vině zvrátit, což i dostatečně odůvodnily ve svých napadených rozhodnutích (jak již bylo uvedeno v bodě 2 tohoto rozhodnutí).

8. Ústavní soud neshledal neprovedení důkazu dalším znaleckým posudkem ani odůvodnění tohoto neprovedení jako rozporné s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru