Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 362/96Nález ÚS ze dne 20.05.1997K provádění důkazů v odvolacím řízení trestním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
opravný prostředek - řádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 60/8 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.362.96
Datum podání27.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 263 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 362/96 ze dne 20. 5. 1997

N 60/8 SbNU 107

K provádění důkazů v odvolacím řízení trestním

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V.

N. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 1996,

sp. zn. 7 T 221/95, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze

dne 1. 11. 1996, sp. zn. 2 To 247/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byli

stěžovatel společně se spoluobžalovanými O. V. a R. T. (dále jen

"spoluobžalovaní") uznáni vinnými z toho, že v přesně nezjištěné

době ve druhé polovině měsíce června 1994 v Olomouci O. V. od

R. T. převzal částku nejméně 200 000 Kč a 18 000 DM, kterou

následně předal stěžovatelovi. Za to od něj O. V. a R. T. převzali

osobní automobil značky BMW 850 německé státní poznávací značky

B-AJ xx-yy, výrobní číslo WBA EG xxx xC BO4 657, které bylo dne

23. 5. 1994 odcizeno v SRN. R. T. se poté pokusil toto vozidlo

prodat P. T., od něhož předtím převzal výše uvedenou finanční

hotovost. Všichni obžalovaní prý přitom věděli, že vozidlo bylo

získáno trestnou činností. V době spáchání trestné činnosti byl O.

V. příslušníkem Policie ČR. Za toto jednání byl obžalovaný O. V.

za trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního

zákona spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c)

trestního zákona, odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí

svobody v trvání 22 měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 10 000

Kč. Obžalovaný R. T. byl za pokus trestného činu podílnictví podle

§ 8 odst. 1 k § 251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona

odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.

Stěžovatel V. N. byl za trestný čin podílnictví podle § 251 odst.

1 písm. a) trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody

v trvání 15 měsíců nepodmíněně a k peněžitému trestu ve výměře

300 000 Kč.

V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že z výpovědí

spoluobžalovaných jednoznačně vyplynulo, že v době předání

předmětného vozidla bylo na základě celé řady skutečností

(poškozená spínací skříňka, autoalarm a zámky dveří, nepoměr mezi

skutečnou a prodejní cenou vozidla, způsob předání vozidla apod.)

na první pohled zřejmé, že vozidlo bylo získáno trestným činem.

Jednotliví obžalovaní sice vypovídali značně rozporně a tvrdili,

že se trestného činu nedopustili (stěžovatel N.) nebo že nevěděli,

že vozidlo je odcizeno (R. T.), avšak okresní soud dospěl

k závěru, že vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem věděli

a vědět museli, že všichni na sebe a jiného převádějí odcizené

vozidlo a tím naplnili skutkové podstaty trestných činů, za něž

byli odsouzeni.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla odvolání

obžalovaných R. T. a V. N. zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení

odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl v potřebném

rozsahu všechna dokazování. Oba obžalované prý usvědčila zejména

výpověď spoluobžalovaného O. V., který uvedl, že R. T. i V. N.

věděli o tom, že předmětné vozidlo je kradené. Rozpory

v jednotlivých výpovědích O. V. v přípravném řízení a v hlavním

líčení se údajně netýkají zásadních skutečností rozhodných pro

posouzení otázky trestní odpovědnosti R. T. a V. N., ale spíše

technických detailů a lze je dobře vysvětlit značným časovým

odstupem od doby spáchání skutku a od jednotlivých úkonů

v trestním řízení. Odvolací soud akceptoval námitku, že jako

k důkazu nelze přihlížet ke svědecké výpovědi P. T. z přípravného

řízení. Tento svědek byl totiž vyslechnut, aniž o tom byl předem

vyrozuměn obhájce R. T., ačkoliv o to požádal, a zároveň byl

svědek P. T. vyslechnut ještě před sdělením obvinění V. N., takže

ve vztahu k tomuto obžalovanému měl příslušný protokol o výpovědi

pouze povahu vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 3 a 4 trestního řádu

a nešlo jej v řízení před soudem použít jako důkaz. Bez ohledu na

to, že ke svědecké výpovědi T. nelze přihlédnout, prý však byla

řádně prokázána objektivní i subjektivní stránka "deliktů"

kladených za vinu R. T. a V. N. Krajský soud se ztotožnil

s názorem okresního soudu v tom, že vedle usvědčující výpovědi

obžalovaného V. je nutno přihlédnout k profesní kvalifikaci obou

obžalovaných (autoprodejce T. a automechanika N.), kteří si

- vzhledem ke zmíněným okolnostem případu, zejména vzhledem

k rozporu mezi skutečnou cenou vozidla a cenou, za kterou mělo být

vozidlo prodáno - museli být vědomi toho, že se jedná o vozidlo

kradené. Krajský soud proto dovodil, že soud první instance došel

ke správným skutkovým i právním závěrům, takže odvolání obou

obžalovaných jsou nedůvodná.

Stěžovatel ústavní stížností napadl obě v záhlaví citovaná

rozhodnutí obecných soudů, a dovolal se údajného porušení čl. 8

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K porušení citovaného ustanovení prý došlo tím, že stěžovatel byl

odsouzen za trestný čin, "který nespáchal na základě

neexistujících důkazů". Stěžovatel byl odsouzen na základě

usvědčující výpovědi spoluobžalovaného O. V. a svědka P. T.,

přestože výpověď P. T. byla získána způsobem popírajícím veškerá

práva obviněných na spravedlivý proces a přes námitky obhájců byla

tato výpověď při hlavním líčení přečtena. V rozsudku okresního

soudu vůbec nebylo odůvodněno uložení nepodmíněného trestu

a peněžitého trestu stěžovateli. Jediným důkazem, na základě

kterého byl stěžovatel odsouzen, je skutečnost, že je vyučený

automechanik, a proto údajně věděl, že převádí odcizené vozidlo.

Při jednání odvolacího soudu bylo prý dále porušeno

stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť tento soud nevyhověl jeho

návrhu na výslech O. V. jako svědka a návrhu na výslech svědka P.

T. - který v celém řízení nebyl vyslechnut za přítomnosti obhájce

- a svědka npor. M., který měl vysvětlit, "co ho vedlo za zády

obhájce provést výslech korunního svědka T. ve vazební věznici

v Brně dne 9. 2. 1995." Stěžovatel se proto domáhá zrušení obou

napadených rozhodnutí soudů a podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje odklad vykonatelnosti

napadeného rozsudku okresního soudu. Na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v Olomouci, Krajský soud v Ostravě - a vedlejší účastníci

řízení - Okresní státní zastupitelství v Olomouci, Krajské státní

zastupitelství v Ostravě, R. T. a O. V.

Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že

stěžovatelovy námitky jsou nesprávné, neboť výpověď svědka P. T.

byla získána procesním způsobem, rozsudek je řádně odůvodněn

a majetkové poměry stěžovatele soud konstatoval přímo ve výroku,

když uvedl, že trestnou činností získal částku přesahující 300

000 Kč. Okresní soud sdělil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Podle názoru Krajského soudu v Ostravě, obsaženého v jeho

vyjádření, ústavní stížnost neobsahuje jiné skutečnosti než ty,

kterými obhajoba argumentovala již v průběhu odvolacího řízení.

K námitce týkající se výpovědi O. V., který jednoznačně popřel, že

by věděl o tom, že vozidlo je kradené, soud uvedl, že V. pouze

vymezil, do kterého okamžiku neměl pochybnosti o původu vozidla,

tj. "nebyl srozuměn s tím, že vozidlo je odcizeno". Zároveň prý

však O. V. popsal, kdy a z jakých důvodů pojal podezření, že

s vozidlem "není něco v pořádku". Z příslušného protokolu je pak

zřejmé, že V. vypovídal o podstatných okolnostech podrobně

a shodně jako v přípravném řízení (č.l. 15, 164). Krajský soud se

neztotožnil ani se stěžovatelovou námitkou, že bylo porušeno jeho

právo na obhajobu tím, že v průběhu trestního řízení nedošlo

k výslechu O. V. jako svědka. Proti stěžovateli i O. V. totiž bylo

vedeno společné řízení a nedošlo tedy k pochybení, pokud V. nebyl

vyslechnut v procesním postavení svědka. Z protokolace vyplývá, že

rozpory ve výpovědích byly O. V. předestřeny a soudy je

vyhodnotily a zaujaly k nim stanoviska. Krajský soud dále

neshledal podmínky k opakovanému výslechu odsouzeného V. jako

svědka, neboť ten si už jako obžalovaný svými výpověďmi sice mohl

vylepšovat své postavení, nikoliv však za cenu nepravdivého

obvinění jiné osoby, protože by se tak vystavil nebezpečí

trestního postihu. Rovněž prý nebylo nutné vyslýchat svědky P. T.

a npor. M., a to z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí.

K údajnému neodůvodnění uloženého trestu soud rovněž plně odkazuje

na napadená rozhodnutí obou soudů. Proto krajský soud považuje

ústavní stížnost za nedůvodnou a sdělil, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Okresní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření

stručně zrekapitulovalo průběh trestního řízení v souzené věci

a uvedlo, že stěžovatel skutečně po celé jeho trvání popíral

vznesená obvinění z toho, že by se dopustil trestného činu.

Stěžovatel byl však usvědčován spoluobviněnými V. a T., kteří

uvedli, že peníze za auto převzal, byť musel vědět, že je kradené.

Vedlejší účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, ve

svém vyjádření uvedlo, že rozhodnutí krajského soudu je zákonné,

důvodné a za zcela správný lze považovat i postup v řízení, které

rozsudku předcházelo. Napadenými rozhodnutími krajského

a okresního soudu prý nedošlo k porušení základních práv a svobod

a vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět. Krajské

státní zastupitelství netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

R. T. Ústavnímu soudu sdělil, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá, odkázal na své odvolání proti napadenému

rozsudku Okresního soudu v Olomouci a žádal o jeho přezkoumání. R.

T. si však vzdor písemnému poučení soudu nezvolil advokáta, který

by jej v řízení zastupoval, a proto jej Ústavní soud nadále za

vedlejšího účastníka řízení nepovažoval.

O. V. se postavení vedlejšího účastníka v řízení před

Ústavním soudem vzdal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo

zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení "nikdo

nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů

a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody

pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku." Protože z povahy

souzené věci v úvahu nepřipadá porušení věty druhé citovaného

ustanovení, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda napadenými

rozhodnutími byl stěžovatel stíhán a zbaven svobody v souladu se

zákonem.

Stěžovatelovy námitky se týkají svědecké výpovědi P. T.,

zamítnutí návrhů na výslech O. V. a npor. M. jako svědků, údajného

neodůvodnění rozsudku okresního soudu a tvrzeného porušení práva

na obhajobu, avšak blíže nekonkretizují, jakým způsobem byl

porušen zákon a která jeho ustanovení nebyla dodržena.

V prvé řadě je nutno v souladu s ustálenou judikaturou

Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí

soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší

přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní

soud respektoval i v souzené věci a zabýval se proto pouze

otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena

stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý

proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou

stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již krajský soud

v rámci odvolacího řízení.

Pokud jde o stěžovatelův návrh na výslech O. V, P. T. a npor.

M. v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že

podle současné judikatury není soud v zásadě povinen každému

důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se

zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení

doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout

(§ 263 odst. 6 trestního řádu). Usnesení krajského soudu je

přesvědčivé, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy,

o které se opíral, a odpovídajícím způsobem se rovněž vypořádal

s důvody, proč nevyhověl návrhům na výslech uvedených svědků.

Proto ani Ústavní soud nedospěl k názoru, že by nevyslechnutím

navrhovaných svědků byl porušen zákon a zásady spravedlivého

procesu v souzené věci.

To se týká zejména výslechu O. V. Ten podle obsahu spisu

o podstatných okolnostech vypovídal shodně v přípravném řízení

i v hlavním líčení a existující rozpory v jeho výpovědích se

netýkaly zásadních otázek, majících význam pro vinu a trest

stěžovatele. Po procesní stránce krajský soud právem poukázal na

to, že V. byl spoluobžalovaným ve společném řízení vedeném proti

němu, T. a stěžovateli, takže okresní soud nepochybil, pokud jej

nevyslechnul jako svědka. V souladu s názorem krajského soudu

sdílí i Ústavní soud přesvědčení, že za této situace nebyl

stěžovatel zkrácen ve svém právu na obhajobu, pokud O. V.

v odvolacím řízení vyslechnut nebyl.

Pokud stěžovatel poukazuje na procesní nedostatky ve výpovědi

svědka P. T. z přípravného řízení, ignoruje skutečnost, že tyto

nedostatky reflektoval v napadeném usnesení již krajský soud, když

uvedl, že k této výpovědi jako k důkazu nelze přihlížet. Krajský

soud pokládal výslech P. T. v odvolacím řízení za nadbytečný

a zamítnutí tohoto důkazního návrhu řádně odůvodnil poukazem na

ostatní usvědčující důkazy, které byly v souladu se zákonem

zhodnoceny. Totéž se týká návrhu na výslech svědka npor. M.

Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby z hlediska ochrany

základních práv a svobod stěžovatele se od těch názorů krajského

soudu odchyloval.

Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelův názor, že v rozsudku

okresního soudu nebylo vůbec odůvodněno uložení nepodmíněného

trestu a peněžitého trestu. Z napadeného rozsudku okresního soudu

jasně vyplývá, proč byly oba tresty stěžovateli uloženy, soud se

v něm zabývá osobami jednotlivých spoluobžalovaných, přihlíží

k polehčujícím okolnostem, a proto Ústavní soud nemá důvod, aby

jeho závěry zpochybňoval. Stejně neopodstatněnou se jeví blíže

nevysvětlená námitka stěžovatele, že jediným důkazem, proč byl

odsouzen, byla skutečnost, že je automechanikem a že prý proto

věděl, že převádí odcizené vozidlo. Toto stěžovatelovo tvrzení je

značně zlehčující a neodpovídá dokazování, provedenému v této

věci.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími

okresního a krajského soudu nebylo porušeno stěžovatelovo základní

právo a svoboda podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Protože ani Ústavní

soud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod,

zakotvených v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách

podle čl. 10 Ústavy ČR, rozhodl tak, že se ústavní stížnost zcela,

tj. včetně návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku

Okresníhosoudu v Olomouci, zamítá.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru