Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3615/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
soudní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3615.15.1
Datum podání10.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3615/15 ze dne 19. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Pecína, zastoupeného JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/11, proti výroku o nákladech řízení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2015 č. j. 7 Co 1266/2015-96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení výroku o nákladech řízení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel jako žalovaný v řízení o vyloučení věcí z exekuce byl napadeným výrokem rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích zavázán uhradit úspěšným žalobcům náhradu nákladů řízení v celkové výši 20.128,- Kč. Krajský soud svým rozhodnutím změnil rozsudek okresního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobcům byla uložena povinnost stěžovateli uhradit náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů krajský soud odůvodnil odkazem na § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, z nichž vyplývá, že plně úspěšným žalobcům náleží právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V řízení před soudem prvního stupně žalobci uplatnili pouze nárok na náhradu zaplaceného soudního poplatku každý z žalobců 5.000 Kč. Náklady cestovného obecného zmocněnce žalobců z Českých Budějovic k soudu do Jindřichova Hradce a zpět žalobci nevyčíslil, odvolací soud tedy přiznal žalobcům náhradu cestovních nákladů veřejnou autobusovou dopravou, dvakrát 64 Kč, celkem 128 Kč. Každému z žalobců za řízení před soudem prvního stupně tedy náleží 5.032 Kč. Práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se žalobci výslovně vzdali. Procesně neúspěšný stěžovatel byl tedy zavázán uhradit žalobcům pouze náhradu jimi zaplaceného soudního poplatku a podíl na cestovném obecného zmocněnce.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení považuje za extrémně vybočující z pravidel upravujících toto řízení v důsledku toho, že nezkoumal důvody pro využití moderačního práva dle § 150 o.s.ř., jenž při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat, tedy o náhradě nákladů rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Stěžovatel považuje za výraz svévole, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval možnou existencí důvodů hodných zvláštního zřetele, nezkoumal majetkové či sociální poměry stěžovatele a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Stěžovatel poukazuje na to, že je starobním důchodcem a vedle důchodu nemá žádné jiné příjmy, jeho majetek tvoří pouze byt a automobil. V souvislosti s hájením svého práva před soudy již vynaložil ze svého nemalé náklady za soudní poplatky a za právní zastoupení advokáty, v řízeních s tímto řízením souvisejících (před nalézacím soudem, v námitkovém řízení, v exekučním řízení, přihlášení pohledávky do rozvrhového řízení v jiné exekuci) již zaplatil částku přes 80.000 Kč. Jeho zatížení povinností nahradit vedlejším účastníkům náklady excindačního řízení ve výši 20.128 Kč by za těchto okolností bylo nespravedlivou tvrdostí a závažným zásahem do jeho sociálních a majetkových poměrů, a to za situace kdy je nejisté, zda se vůbec domůže nějakého uspokojení vlastní pohledávky.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil.

7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru