Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 361/04Usnesení ÚS ze dne 09.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
poučení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.361.04
Datum podání15.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 361/04 ze dne 9. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti Y. Č., zastoupené JUDr. V. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 1154/2003-163 ze dne 18. 3. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 22 Co 566/2002-145 ze dne 21. 11. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č.j. 5 C 201/2001-132 ze dne 11. 6. 2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 1154/2003-163 ze dne 18. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 22 Co 566/2002-145 ze dne 21. 11. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č.j. 5 C 201/2001-132 ze dne 11. 6. 2002 o zamítnutí žaloby na neplatnost zástavní smlouvy. Rozsudky nižších soudů byly rovněž napadeny. Podle názoru stěžovatelky byla těmito rozsudky porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:

Nejvyšší soud ve svém usnesení dovozuje, že řešení dovolací otázky (tj. zda jde o rozhodnutí zásadního právního významu) je svou povahou pouze řešením otázky předběžné ve vztahu k možné úvaze, zda zástavní právo sporem dotčených nemovitostí skutečně existuje, takže není možné považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka z tohoto stanoviska usuzuje, že podle názoru dovolacího soudu mělo být žalováno nikoliv na určení neplatnosti zástavní smlouvy, leč o tom nebyla v průběhu řízení nikdy poučena. Jestliže pak dovolací soud zaujal uvedené stanovisko, stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to jak ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Poukazuje i na dosud nejednotnou judikaturu obecných soudů v otázce, jak má být žalováno, tedy zda na určení neplatnosti či existence nebo neexistenci práva. Ani okresní soud ani krajský soud se touto otázkou vůbec nezabývaly, naopak se soustředily na otázku relativní či absolutní neplatnosti zástavní smlouvy.

Dále stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími došlo i k porušení jejího práva vlastnického. Dovozuje, že pokud má právo vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, nemůže dojít k tomu, že jeden ze spoluvlastníků, jak se stalo v posuzovaném případě, zásadním způsobem omezí druhého spoluvlastníka tím, že bez jeho svolení a vědomí zastaví celou nemovitost, a tím ve svém důsledku zbaví druhého spoluvlastníka vlastnického práva (půjčka nebyla splacena a věřitel požaduje uspokojení své pohledávky z předmětné zastavené nemovitosti jako z celku).

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud vyjádření, v němž uvedl, že ústavní stížností napadené usnesení vycházelo především z úvahy, že v dané věci nebyla dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Domnívá se proto, že výtky obsažené v předmětné ústavní stížnosti, pokud se týkají uvedeného rozhodnutí, nejsou odůvodněné.

Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je vyloženo, jakými úvahami byl odvolací soud při rozhodnutí veden. Je proto přesvědčen, že napadené rozhodnutí není v rozporu s Listinou.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 201/2001 vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně podala u označeného soudu žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem - k domu č.p. 1405 v Kostelci nad Orlicí se stavební parcelou č. 2258/2 a zahradou č. 2256/1 zapsaným na LV č. 74 pro obec a katastrální území Kostelec nad Orlicí v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Rychnově nad Kněžnou - a současně o určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 20. 4. 1995. Věc byla původně vedena pod sp. zn. 5 C 214/98. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením 5 C 214/98-35 ze dne 3. 1. 2000 rozhodl o vyloučení žaloby o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem k samostatnému řízení; následným usnesením č.j. 5 C 214/98-37 ze dne 27. 1. 2000 vyslovil svou věcnou nepříslušnost k řízení o určení neplatnosti zástavní smlouvy s odůvodněním, že předmětem řízení je určení neplatnosti zástavní smlouvy, která byla uzavřena k zajištění závazku z úvěrové smlouvy, tj. závazku uvedeného v § 9 odst. 3 písm. b) bod nn) o.s.ř., kde je věcně příslušný krajský soud. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem 41 Cm 38/2000-55 ze dne 5. 1. 2001 žalobu o určení neplatnosti zástavní smlouvy zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně a první žalovaný (bývalý manžel) uzavřeli dne 6. 6. 1994 dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Podle této dohody připadly do vlastnictví žalovaného mimo jiné právě předmětné nemovitosti. Žalovaný se zavázal do 6 týdnů po podpisu uhradit částku 150.000,- Kč, jinak dohoda pozbývá platnosti. To, že žalovaný částku nezaplatil, nikdo nezpochybnil. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v Rychnově nad Kněžnou byl vklad vlastnického práva podle této dohody zapsán s právními účinky od 7. 6. 1994. Dne 20. 4. 1995 uzavřela žalovaná K. b., a.s., jako zástavní věřitel s prvním žalovaným jako zástavcem zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo zástavního věřitele k předmětným nemovitostem; vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Rychnově nad Kněžnou s účinky od 27. 4. 1995. Krajský soud dovodil, že podle ustanovení § 133 odst. 2 občanského zákoníku se převáděná nemovitost nabývá do vlastnictví nabyvatele vkladem do katastru nemovitostí, smlouva sama nemá tzv. translační účinek, tj. není s ní spojen převod vlastnického práva, a tedy ani zrušení smlouvy nemá věcně právní účinky. Pokud tedy v projednávaném případě na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů bylo prvnímu žalovanému vloženo vlastnické právo k nemovitostem, toto vlastnické právo trvá, i když tato dohoda pozbyla platnosti, jelikož takto pozbyl platnosti pouze závazkový vztah a nikoliv již vztah věcněprávní. Zatížení těchto nemovitostí zástavním právem - na základě smlouvy, jejíž platnost je jinak nesporná - nelze proto navrhovaným způsobem zrušit. O odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 11 Cmo 177/2001-71 ze dne 20. 9. 2001 tak, že tento rozsudek soudu zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou jako soudu věcně a místně příslušnému. Odvolací soud dovodil, že nelze použít ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) bod pp) o.s.ř., protože zákon zde má na mysli případy, kdy spor vznikl ze smlouvy o úvěru, popř. ze zajištění závazku z úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení - tedy mezi žalobkyní a žalovanými. V předmětné věci se však o takovou situaci nejedná, protože stěžovatelka (žalobkyně) brání své vlastnické právo k nemovitostem a snaží se prokázat, že vlastnictví k nim není zatíženo zástavním právem, jež měl zřídit první žalovaný smlouvou s druhou žalovanou.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou pak napadeným rozsudkem č.j. 5 C 201/2001-132 ze dne 11. 6. 2002 žalobu na určení neplatnosti uvedené zástavní smlouvy zamítl. V odůvodnění prohlásil, že se nejdříve zabýval posouzením dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů jako otázkou předběžnou. Uvedl, že vzhledem k nezaplacení sjednané částky žalovaným byla splněna rozvazovací podmínka a právní účinky této dohody zanikly. Zánik účinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů pak má za následek obnovení právního vztahu k nemovitostem z doby před účinností takové dohody, tj. obnovení bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného k předmětným nemovitostem. Vzhledem k takto vyřešené předběžné otázce pak soud I. stupně konstatoval, že zástavní smlouva, kterou uzavřel žalovaný sám, překračuje obvyklou správu společného majetku, již je každý z manželů oprávněn činit sám, a proto je takový právní úkon relativně neplatný. Ze skutkového stavu však soud I. stupně dovodil, že se stěžovatelka ve tříleté promlčecí době neplatnosti zástavní smlouvy nedovolala, leč námitku promlčení v řízení vznesl druhý žalovaný, a proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Obecný soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se absolutní neplatnosti zástavní smlouvy a jejího rozporu s dobrými mravy; poukázal na to, že zástavní smlouva - byť uzavřená jen jedním spoluvlastníkem - samo o sobě takovým úkonem není, neboť zákon tyto dispozice společným majetkem předvídá a ochranu druhého spoluvlastníka upravuje. Stěžovatelka však svých zákonných možností k ochraně svého vlastnického práva včas nevyužila.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 22 Co 566/2002-145 ze dne 21. 11. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry.

Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 30 Cdo 1154/2003-163 ze dne 18. 3. 2004 dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl. V odůvodnění uvedl - ve vztahu k námitce stěžovatelky v ústavní stížnosti -, že při hodnocení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, nelze přehlédnout skutečnost, že stěžovatelka požadovala pouze určení neplatnosti zástavní smlouvy; řešení této otázky je svou povahou pouze řešením předběžné otázky ve vztahu k možné úvaze, zda u sporem dotčených nemovitostí zástavní právo existuje či nikoliv. [§ 80 písm. c) o.s.ř.]. Dovolací soud prohlásil, že především z tohoto důvodu není možno považovat napadené rozhodnutí, pokud jím byla žaloba na požadované určení zamítnuta, za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti a v podstatě jedinou zásadní námitkou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, je tvrzení, že obecné soudy porušily svou poučovací povinnost, neboť ji nepoučily, že měla žalovat nikoliv na určení neplatnosti zástavní smlouvy, ale na určení neexistence zástavní smlouvy, což je podle jejího názoru porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. (Stěžovatelka se však zjevně mýlí, neboť i případná žaloba na určení neexistence zástavní smlouvy nekoresponduje podmínkám stanoveným v § 80 písm. c) občanského soudního řádu, protože i taková otázka by byla svojí povahou toliko otázkou předběžnou ve vztahu k případné úvaze o existenci nebo neexistenci zástavního práva.) Takto formulovaný závěr (o neexistenci zástavní smlouvy) vůbec nelze z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu dovodit. Ústavní soud při posouzení uplatněné námitky poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, v níž se mnohokrát zabýval otázkou rozsahu poučovací povinnosti obecných soudů. Poučovací povinnost se týká jednoznačně procesních práv účastníků řízení a nemůže zahrnovat poučení o tom, jakým způsobem má účastník řízení formulovat petit žaloby, tj. jakého rozhodnutí by se měl domáhat. Takové poučení by sahalo jednoznačně za hranice obecné poučovací povinnosti soudů, protože by se dotýkalo již hmotněprávních nároků účastníka. To by ve svém důsledku vedlo ke zvýhodnění toho účastníka řízení, jemuž se poučení dostalo, a byla by tak nastolena nerovnost účastníků řízení. Ústavní soud pak - po posouzení předmětné věci - dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly pouze běžné právo a při jeho výkladu postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou. Rozměr ústavněprávní zde nalézt nelze. Skutkový stav, ze kterého obecné soudy při svém rozhodování vycházely, byl mezi účastníky nesporný; právním závěrům, jež obecné soudy přijaly, pak nelze vytknout ani svévoli ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - se skutkovými zjištěními, jež učinily. Proto Ústavní soud dovozuje, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně porušeno nebylo.

Stěžovatelka ještě namítla porušení práva vlastnického podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu dopadá shora uvedená argumentace i na tuto námitku; i ve vztahu k ní je zřejmé, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a vyložily běžné právo způsobem, který ani z hlediska ústavněprávního zpochybnit nelze.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru