Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3607/12 #1Nález ÚS ze dne 17.01.2013Ústavněprávní požadavek odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
zákla... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Dovolání
Náklady řízení
posudky, stanoviska, vyjádření
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/68 SbNU 219
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.3607.12.1
Datum vyhlášení25.01.2013
Datum podání20.09.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k rozhodnutí o nákladech řízení musí být, byť stručně, odůvodněna.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Josefa Figury zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. ledna 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012 č. j. 28 Cdo 2237/2010-410.

Narativní část

V dovolacím řízení úspěšný stěžovatel (žalobce) se domáhal zrušení výroku II. usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů (dovolacího) řízení. Stěžovatel namítal, že mu s poukazem na § 150 o. s. ř. nebyly přiznány náklady právního zastoupení, ačkoliv podal kvalifikované vyjádření, v němž se pečlivě vypořádal s námitkami žalovaného. Za těchto okolností nepovažoval náklady vynaložené k uplatnění jeho procesního práva vyjádřit se k dovolání za neúčelné.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve odkázal na svou ustálenou judikaturu, dle níž výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení, a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 454/04, II. ÚS 153/06, I. ÚS 401/06, II. ÚS 1534/10). Dále zmínil nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 uvádějící ústavněprávní kautely dopadající na následné (akcesorické) rozhodování o nákladech řízení.

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že pokud Nejvyšší soud odůvodnil nákladový výrok aplikující § 150 o. s. ř., pouze slovy, že „přihlédl k povaze projednávané věci“, a učinil tak bez uvedení bližších kritérií či zásad spjatých s aplikací pojmu „z důvodů hodných zvláštního zřetele“, byl takový postup již z pohledu procesních kautel v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud se jednalo o věcný aspekt, Ústavní soud nepovažoval podané vyjádření stěžovatele za pouhé formální uplatnění procesního práva bez náležité pečlivosti a relevance, nýbrž za dostatečnou reakci na konkrétní dovolací námitky. Ústavní soud dále připomenul, že stěžovatel byl prvostupňovým soudem vyzván, aby se k dovolání písemně vyjádřil. Nebylo proto namístě jej následně sankcionovat za to, že v dovolacím řízení v souladu s touto výzvou vystupoval prostřednictvím kvalifikovaného právního zástupce aktivně a řádně hájil svá práva.
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud výrok II. usnesení Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a v důsledku čl. 11 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3607/12 ze dne 17. 1. 2013

N 15/68 SbNU 219

Ústavněprávní požadavek odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 17. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 3607/12 ve věci ústavní stížnosti Josefa Figury, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012 č. j. 28 Cdo 2237/2010-410, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012 č. j. 28 Cdo 2237/2010-410 se zrušuje.

Odůvodnění:

Formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku II v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (dovolacího) řízení. Stěžovatel tvrdil, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

Dle odůvodnění návrhu mělo se tak stát tím, že v předmětném dovolacím řízení úspěšnému stěžovateli nebyly s poukazem na § 150 o. s. ř. přiznány náklady právního zastoupení, ačkoliv podal k dovolání vedlejšího účastníka (takto žalovaného v řízení před obecnými soudy) kvalifikované vyjádření, v němž reagoval na jeho dovolací námitky. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že toto vyjádření bylo vcelku obsáhlé, čítající šest stran textu, přičemž nebylo jen formálním uplatněním práva vyjádřit se k dovolání, neboť se v něm s absencí otázky zásadního právního významu v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2009 č. j. 15 Co 220/2009-375), jakož i s dalšími námitkami, na nichž bylo dovolání postaveno, pečlivě vypořádal. Stěžovatel vyslovil své přesvědčení, že náklady vynaložené na uplatnění jeho procesního práva vyjádřit se k dovolání vedlejšího účastníka nebyly za této situace vynaloženy nijak neúčelně, pročež navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu v jeho nákladovém výroku zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k ústavní stížnosti Nejvyšší soud vyjádření, v němž předseda senátu, z jehož rozhodovací činnosti napadené usnesení vzešlo, konstatoval, že předmětné rozhodnutí je "i ve světle podané ústavní stížnosti z pohledu Nejvyššího soudu dostatečně srozumitelně odůvodněno", přičemž "z obsahu procesního spisu lze navíc prostým porovnáním důvodů odmítacího usnesení dovolacího soudu a obsahu (byť i stránkově obsáhlého) vyjádření žalobce k dovolání" zjistit, že "toto vyjádření nepřinášelo nové aspekty na posouzení věci" a sám "stěžovatel ve své ústavní stížnosti připouští, že Nejvyšší soud v jeho konkrétní věci vycházel z vlastní předchozí rozhodovací praxe". Návrh na výrok rozhodnutí účastník řízení neučinil; pouze dodal, že s přihlédnutím k argumentaci, která byla zaujata ve věci sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), ponechává přirozeně posouzení důvodnosti ústavní stížnosti na Ústavním soudu.

Ústavní soud je již ex constitutione oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 85 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Dle jeho ustálené rozhodovací praxe nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí obecného soudu zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat [srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 545/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 18/17 SbNU 127), sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69), sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. 2. 2003 (N 30/29 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004 (N 85/33 SbNU 321), sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159), sp. zn. III. ÚS 126/04 ze dne 5. 10. 2004 (N 141/35 SbNU 9), sp. zn. Pl. ÚS 7/08 ze dne 23. 3. 2010 (N 62/56 SbNU 697) a další (dostupné též na http://nalus.usoud.cz)].

Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššíhosoudu, připínající se k nákladovému výroku, formulované pouze tak, že pokud oproti § 142 odst. 1 o. s. ř. aplikoval § 150 o. s. ř., "tu přihlédl k povaze projednávané věci", a takto učiněné bez uvedení bližších kritérií či alespoň zásad odvozených jím z aplikované právní normy, spjaté s pojmem důvodů hodných zvláštního zřetele, považuje Ústavní soud již z pohledu procesních kautel za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces. K tomu postačí příkladmo poukázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž "kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna" [kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337), sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581), sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. 6. 2012 (N 126/65 SbNU 629)], a dle níž ve vztahu k aplikaci § 150 o. s. ř. "úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ... ve smyslu práva na spravedlivý proces dostačující." [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515), sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33), sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].

Totéž ovšem týká se posléze i aspektu věcného; již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3), na nějž konečně i stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal a k němuž lze nyní projednávaný případ v jeho relevantních aspektech naprosto přirovnat, totiž Ústavnísoud popsal ústavněprávní kautely odrážející obsah zásady audiatur et altera pars, dopadající na následné (akcesorické) rozhodování o nákladech řízení. I nyní uplatní se rozhodovací důvody citovaného nálezu bezezbytku v tom směru a potud, že "nelze pohlížet na závěr Nejvyššího soudu o neúčelnosti nákladů vynaložených na uplatnění standardního procesního práva vyjádřit se k návrhu protistrany jinak než jako na závěr absurdní", když "podané vyjádření ... nebylo pouhým formálním uplatněním ... procesního práva bez náležité pečlivosti a relevance.", a tudíž postačí v podrobnostech, i co do významu repliky na skutkové námitky dovolatele, na odůvodnění předmětného nálezu odkázat.

Jak se z podaného dovolání stěžovatele podává, ve svém vyjádření ve prospěch nepřípustnosti dovolání vedlejšího účastníka dostatečně a stran reakce na konkrétní dovolací námitky vedlejšího účastníka věcně svými argumentačními tvrzeními stěžovatel reagoval. Nadto sluší se též adekvátně při následných úvaháchsoudu zohlednit, že v usnesení ze dne 16. dubna 2010 č. j. 14 C 463/2005-399 Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatele výslovně vyzval, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení písemně k dovolání vyjádřil. Zajisté není namístě jej následně sankcionovat za to, že v dovolacím řízení (i) v souladu s touto výzvou vystupoval prostřednictvím kvalifikovaného právního zástupce aktivně a řádně hájil svá práva. Jinými slovy vyjádřeno, myšlenková konstrukce tolerující postup obecných soudů, jímž na jedné straně (rozhodnutím) vyzvou účastníka řízení k určitému konání a potom ex post (bez bližšího přezkoumatelného odůvodnění) konstatují, že toto konání nebylo účelné, a tudíž mu ani náklady na něj (pro řádné splnění požadavku obecného soudu) vynaložené - v podstatě z důvodu, že výsledek soudního procesu by i bez něj byl tentýž - nepřísluší, v materiálním právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) rozhodně nemůže obstát.

Reflexí naznačeného ústavního deficitu napadeného rozhodnutí nutně nemohl být jiný závěr, než že Ústavnísoud výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2012 č. j. 28 Cdo 2237/2010-410 pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a v důsledku čl. 11 Listiny zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Za splnění podmínek uvedených v § 44 odst. 2 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru