Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 360/99Nález ÚS ze dne 21.03.2000K aplikaci a interpretaci pojmu "celá věc" podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
osoba/oprávněná
spoluvlastnictví/podíl
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/17 SbNU 281
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.360.99
Datum vyhlášení21.03.2000
Datum podání22.07.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.2, § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 360/99 ze dne 21. 3. 2000

N 40/17 SbNU 281

K aplikaci a interpretaci pojmu "celá věc" podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V. P.,

zastoupeného JUDr. L. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soud

v Hradci Králové ze dne 30.4.1999, č.j. 30 Ca 229/98-21, za účasti

vedlejšího účastníka Cihelny B., s. p. "v likvidaci", zastoupeného

Mgr. V. S., advokátkou, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.4.1999, č.j.

30 Ca 229/98-21 potvrzujícího rozhodnutí Katastrálního úřadu

v Pardubicích ze dne 13.10.1998, č.j. 121-V6-2574/97. V ústavní

stížnosti (zejména po jejím doplnění) stěžovatel namítal, že

napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho základního práva domáhat

se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného

v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Porušení citovaného základního práva spatřuje

stěžovatel především v tom, že Krajský soud v Hradci Králové

neučinil správné závěry o výkladu ustanovení zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, především ustanovení § 3 odst.

4 a ustanovení § 5 odst. 1, když in concreto odkazuje na námitky

uvedené v opravném prostředku proti rozhodnutí Katastrálního úřadu

v Pardubicích.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti zformuloval přesvědčení, že svým rozhodnutím základní

práva stěžovatele neporušil. Konstatuje, že jeho postupem při

vyřízení opravného prostředku stěžovatele plně respektoval jeho

právo vyplývající z čl. 36 Listiny. Dále uvádí, že stěžovatelovy

námitky se plně shodují s námitkami uplatněnými v opravném

prostředku a soud se jimi v napadeném rozhodnutí zabýval. Návrh,

jak má být Ústavním soudem rozhodnuto, účastník řízení

neformuloval.

Katastrální úřad v Pardubicích se svého vedlejšího

účastenství vzdal.

Vedlejší účastník, jako další účastník předchozího řízení,

z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, Cihelny B., s.p.

"v likvidaci", má za to, že ústavní stížnost není důvodná.

Vzhledem k tomu, že původní dohodu o vydání nemovitostí uzavřel,

upozornil, že se tomu tak stalo na základě potvrzení, že A. P. je

matkou stěžovatele, což se následně ukázalo jako nepravdivé

tvrzení. Vydání druhé poloviny majetku by bylo, podle jeho názoru,

porušením zákona, proto nelze vydání jen jedné poloviny spatřovat

jako křivdu a ztrátu způsobené oprávněné osobě. Dále poukazuje na

to, že stěžovatel svoje námitky uplatnil ve správním řízení

i v řízení u Krajského soudu v Hradci Králové a o jeho nárocích

a právech bylo v řádně provedeném řízení u nezávislého

a nestranného soudu rozhodnuto - nedošlo tedy k žádnému porušení

jeho práv.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z předložených podkladů, jakož i z vyjádření účastníka

řízení, ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca

229/98 a ze spisu Katastrálního úřadu v Pardubicích sp. zn.

121-V6-2574/97 učinil Ústavní soud tato zjištění: Katastrálnímu

úřadu v Pardubicích byl dne 18.6. 1997 doručen návrh na vklad

vlastnického práva k pozemku č. kat. 299 v kat. úz. B., jehož

přílohou byla dohoda o vydání nemovitostí uzavřená podle zák. č.

87/1991 Sb. mezi Cihelnou B., s. p. "v likvidaci", jako osobou

povinnou, a stěžovatelem, jako osobou oprávněnou. Katastrální úřad

rozhodnutím ze dne 29.9.1997, č.j. 121-V6-2574/97, návrh na vklad

zamítl a svoje rozhodnutí odůvodnil poukazem na okolnost, že

vydávaný pozemek byl v době odnětí v podílovém spoluvlastnictví V.

P. st. a A. P., z nichž každému příslušel spoluvlastnický podíl ve

výši jedné ideální poloviny vzhledem k celku. Protože původní

vlastníci zemřeli, nastoupily na jejich místo další oprávněné

osoby uvedené v § 3 zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení se

stěžovatel stal oprávněnou osobou po svém otci, tj. V. P. st.,

nestal se však oprávněnou osobou po A. P., neboť zákonné podmínky

právního nástupnictví nebyly splněny. Vysloviv přesvědčení, že

katastrální úřad je povinen rozhodovat o návrhu jako o celku, že

nelze povolit vklad práv podle části smlouvy, protože opačným

postupem by došlo k neoprávněnému zásahu do projevů vůle účastníků

smlouvy, zamítl katastrální úřad návrh v celém rozsahu. Proti

tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek označený

jako odvolání, o němž - po jeho postoupení místně příslušnému

soudu - rozhodoval Městský soud v Praze, a to rozsudkem ze dne

3.9.1998, č.j. 33 Ca 20/98-30. Tento soud akceptoval názor, že

stěžovatel je oprávněnou osobou pouze k ideální polovině

nemovitosti náležející původně jeho otci, není oprávněnou osobou

ke druhé ideální polovině. Přesto však napadené rozhodnutí zrušil

a zavázal katastrální úřad svým právním názorem v možnosti

postupovat při vkladovém řízení tak, že stejným rozhodnutím lze

povolit vklad vlastnického práva k podílu, který lze vydat,

a návrh na vklad zamítnout ohledně vlastnického práva k podílu,

který vydat nelze. V souladu s tímto rozsudkem Katastrální úřad

v Pardubicích rozhodnutím ze dne 13.10.1998, č.j. 121-V6-2574/97,

návrh na vklad vlastnického práva k jedné ideální polovině pozemku

parc. č. 299 v kat. úz. B. zamítl.

O dalším opravném prostředku stěžovatele (opětovně nesprávně

označeném) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové výše uvedeným

rozsudkem, vůči němuž směřuje ústavní stížnost. Tento soud

nepovažoval stěžovatelovy výhrady k závěrům katastrálního úřadu

ohledně výkladu § 3 a § 5 zák. č. 87/1991 Sb. za důvodné. Pokud

jde o nástupnictví oprávněných osob upozornil na specialitu

vyjádřenou zákonem č. 87/1991 Sb. ve vztahu k dědické posloupnosti

vyvěrající z obecné regulace zařazené do obč. zákoníku. Proto soud

neshledal, že by stěžovatel byl oprávněnou osobou ve vztahu

k ideálnímu spoluvlastnickému podílu původně ve vlastnictví A. P.

K problematice vydání "celé věci" soud v napadeném rozhodnutí

podává, že oprávněným osobám lze vydat pouze takové věci, které

jim nebo jejich právním předchůdcům před přechodem na stát

vlastnicky náležely. V tomto smyslu je třeba "celou věcí" rozumět

i jen spoluvlastnický podíl. Kromě toho poukázal soud také na

důsledky aplikace § 250r OSŘ, když katastrální úřad byl při vydání

rozhodnutí vázán právním názorem Městského soudu v Praze

a z tohoto pohledu je třeba jeho rozhodnutí pokládat za zákonné

a opravný prostředek proti němu nemohl být úspěšný, protože

stěžovatel nevznesl žádné nové námitky, které by již neuplatnil

v rámci opravného prostředku, o němž Městský soud v Praze

rozhodoval, a ani nevyšly najevo žádné nové skutečnosti.

Ústavní soud, ve shodě s Krajským soudem v Hradci Králové,

neshledal porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl.

36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud připomíná, že právo na

spravedlivý proces podle citovaného ustanovení Listiny je porušeno

teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se

svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento

soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu,

event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však

v posuzovaném případě nenastala, oba soudy rozhodující o jeho

opravných prostředcích se vypořádaly s předloženými tvrzeními

a navrženými důkazy způsobem respektujícím základní práva

a svobody účastníků řízení. Stěžovatel ani neuvedl žádné konkrétní

skutečnosti, které by způsobovaly tvrzený zásah do jeho práva (byť

byl k doplnění vyzván. navrhl jen provedení důkazů, čímž ztotožnil

povinnost tvrzení s povinností důkazní). Protože však Ústavní soud

není vázán právní kvalifikací provedenou stěžovatelem, zabýval se

případným porušením jiných jeho základních práv. Z provedené

analýzy je zřejmé, že se stěžovatelovy námitky koncentrují do

výkladu zastávaného katastrálním úřadem a soudy. V judikatuře

Ústavního soudu byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že

případnou nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při

aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky

řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně nesprávná interpretace může

být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí

zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz

nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 66, jakož i nález

ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 137). Ani v použitém

výkladu neshledal Ústavní soud důsledky vedoucí k porušení

stěžovatelových základních práv a svobod. S ohledem na neexistenci

kvalifikovaného příbuzeneckého vztahu a dalších skutečností

(závěť) není stěžovatel osobou oprávněnou k restituci po zemřelé

nevlastní matce A. P. Ustanovení § 5 odst. 1 věta třetí zák. č.

87/1991 Sb. nelze v jeho případě aplikovat.

V souladu s judikaturou obecných soudů je namístě

v obdobných případech "věcí celou" rozumět i spoluvlastnický

podíl. Citované ustanovení neopravňuje k tomu, aby byly podílovým

spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své

oprávnění podle § 3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., vydávány další

spoluvlastnické podíly, ale opravňuje pouze k tomu, aby osobám

odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, patřícím podle

§ 3 odst. 4 písm. a) - písm. e) do téže skupiny, a které

restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém

spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé

z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání

podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném

ze vztahů podle § 3 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., by již nebylo

zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo

o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich

předchůdci. Modifikaci podílů oprávněných osob, o kterou se

stěžovatel pokusil, zákon č. 87/1991 Sb. (na rozdíl od zákona č.

403/1990 Sb.) nepřipouští. V tomto smyslu je třeba také chápat

myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn.

I. ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu

druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999,

nález č. 113, str. 135).

Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno

žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, Ústavní

soud podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 21. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru