Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3588/17 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksprávní orgán
Daňové řízení
Obnova řízení
Podání
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3588.17.1
Datum podání15.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 74 odst.3, § 117, § 118 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3588/17 ze dne 15. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST s.r.o., Svojsíkova 2/1596, Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem Kosmova 20/961, Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 6 Afs 170/2017 a ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. 7 Afs 175/2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Jak z napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tak i ústavní stížnosti samotné vyplývá, že na základě rozhodnutí soudu byl z obchodního rejstříku vymazán jednatel stěžovatelky (Petr Nevlud), a to dne 28. 5. 2010. Po následném soudním řízení byl pak jmenovaný znovu zapsán dne 3. 5. 2013 se dnem vzniku funkce 8. 1. 2001. V mezidobí, tj. od 28. 5. 2010 do 3. 5. 2013, vedl správce daně se stěžovatelkou daňová řízení, během nichž však nebylo komunikováno s Petrem Nevludem, neboť ten již nebyl jednatelem stěžovatelky.

Dne 30. 5. 2013 správce daně obdržel podání stěžovatelky ze dne 29. 5. 2013 označené jako "podnět k zahájení obnovy řízení", jímž se domáhala toho, aby správce daně "obnovil veškerá daňová řízení, a to podle ustanovení § 117 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád". Správce daně následně vydal výzvu k odstranění vad podání ze dne 12. 6. 2013, v níž sdělil, že z podání není zřejmé, která konkrétní daňová řízení chce stěžovatelka obnovit. Podáním ze dne 19. 6. 2013 stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s vydáním výzvy k odstranění vad podání a označila ji za šikanózní. Správce daně by podle ní měl vědět, která daňová řízení v označeném období se stěžovatelkou vedl. Správce daně vyrozuměním ze dne 1. 7. 2013 informoval stěžovatelku o tom, že dospěl k závěru, že vytýkané vady neodstranila a její podání se tudíž stalo neúčinným (§ 74 odst. 3 daňového řádu).

Stěžovatelka v reakci na vyrozumění o neúčinnosti podání uplatnila proti postupu správce daně stížnost podle § 261 daňového řádu, která byla správcem daně posouzena jako nedůvodná. Odvolací finanční ředitelství následně shledalo žádost stěžovatelky o prošetření způsobu vyřízení stížnosti částečně důvodnou.

Správce daně svým sdělením ze dne 11. 2. 2014 shledal stížnost stěžovatelky opětovně nedůvodnou. Konstatoval, že v rozhodném období jednal se zástupci stěžovatelky v rozsahu jejich oprávnění a umožňoval jim nahlížet do daňového spisu. Přílohou sdělení byl přehled správcem daně vydaných rozhodnutí týkajících se daňových povinností stěžovatelky v rozhodném období. Žádost stěžovatelky o prošetření způsobu vyřízení stížnosti považovalo odvolací finanční ředitelství za nedůvodnou.

Z ústavní stížnosti se podává, že na základě shora zmíněného přehledu doplnila stěžovatelka přípisem doručeným správci daně dne 26. 2. 2014 své podání z května 2013 o čísla jednací těchto rozhodnutí z uvedených daňových řízení.

Správce daně však toto doplnění pokládal za nové podání a řízení zastavil, a to rozhodnutím ze dne 26. 3. 2014, č. j. 993759/14/3203-05401-809557, když došel k závěru, že ke dni podání marně uplynula jak subjektivní, tak i objektivní lhůta dle § 118 a § 119 daňového řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto. Stejně tak byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Af 111/2014, zamítnuta i následně podaná žaloba. Na základě podané kasační stížnosti byl sice shora citovaný rozsudek krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušen, nicméně žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Af 111/2014, opět zamítnuta. Odvolací soud měl přitom za to, že podání stěžovatelky neidentifikovalo daňová řízení, jejichž obnova byla požadována. Podání ze dne 26. 2. 2014 neposoudil krajský soud jako doplnění prvního návrhu, nýbrž jako nový - avšak již opožděný - návrh na povolení obnovy řízení. Následně podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2017, č. j. 7Afs 175/2017 - 39, zamítnuta.

Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že správce daně svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2014, č. j. 2751893/14/3203-24801-809559, zastavil též řízení o návrhu na obnovu řízení ukončených pravomocnými rozhodnutími ze dne 29. 11. 2011, č. j. 239662/11/390911806486, ze dne 9. 9. 2011, č. j. 209602/11/390911806486, a ze dne 31. 5. 2012, č. j. 152472/12/390911809450. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však bylo zamítnuto. Stejně tak byla Krajským soudem v Ostravě zamítnuta i následně podaná žaloba. Krajský soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že výzva správce daně k odstranění vad podání byla zákonná, když podaná žádost sice obsahovala důvod obnovy řízení i den, kdy se o tomto důvodu stěžovatelka dověděla, ale neobsahovala identifikaci konkrétních daňových řízení. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl s odůvodněním, že stěžovatelkou formulovaný návrh nespecifikuje to, čeho se domáhá, tedy jaká řízení navrhuje obnovit. Uvedl, že z návrhu není zřejmé, zda stěžovatelka navrhuje obnovu pouze pravomocně skončených řízení, nebo i těch, která doposud probíhají, přičemž pouhý odkaz na § 117 odst. 1 daňového řádu podle Nejvyššího správního řádu tuto otázku vyjasnit nemůže. Z toho důvodu byla podle soudu výzva k odstranění vad správního orgánu oprávněná.

Stěžovatelka spatřuje v napadených rozsudcích porušení práva na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy podle stěžovatelky nezohlednily, že tato neměla objektivně informace, která daňová řízení s ní správce daně vedl, a proto řízení ve svém podání vymezila jednak časovou osou a jednak odkázala na ustanovení § 117 daňového řádu, které nezaměnitelně označuje ta řízení, která mohou být obnovena. Správci daně nic nebránilo sdělit stěžovatelce, která řízení s ní v inkriminovanou dobu vedl. Pokud by tak učinil již na základě její stížnosti a nikoliv až na základě její žádosti o prověření vyřízení stížnosti po zásahu Odvolacího finančního ředitelství, neuplynula by správcem namítaná doba. Stěžovatelka je toho názoru, že i původně podaný návrh na obnovu řízení byl správním orgánem projednatelný. Stěžovatelka je přesvědčena, že odkazem na ustanovení § 117 odst. 1 daňového řádu vymezila množinu řízení, která žádá obnovit. Podle stěžovatelky je z dikce citovaného ustanovení zřejmé, že se nevztahuje na probíhající řízení. Postup správních i soudních orgánů v dané věci považuje stěžovatelka za přepjatě formalistický. Z jejího podání je zcela zřejmé, čeho se domáhá a je podle ní v rozporu s právem na spravedlivý proces, když je její původní podání hodnoceno jako neúčinné pro absenci individuálního vymezení daňových řízení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.

Podle náhledu Ústavního soudu je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s tím, jak správní orgány a posléze obecné soudy nahlížely na jednu z náležitostí návrhu na obnovu řízení podle § 117 daňového řádu, a to jakým způsobem má být specifikováno rozhodnutí, jehož obnovy se navrhovatelka domáhá. Zatímco stěžovatelka vyšla při určování rozhodnutí z určitého časového rámce, v němž byla sporná rozhodnutí vydána, správní orgán vyšel z požadavku přesného označení řízení, jehož se má obnova řízení týkat. Podle náhledu Ústavního soudu musí být náležitosti podání natolik určité a konkrétní, aby správnímu orgánu, potažmo soudu, nevznikala pochybnost o tom, čeho se účastník řízení domáhá. Lze tedy připustit, že řízení, k jehož obnově má dojít, může být vymezeno i časovým rámcem, ale to pouze za předpokladu, kdy správnímu či soudnímu orgánu nevzniká pochybnost o tom, kterého řízení se návrh na obnovu týká. V projednávaném případu správnímu orgánu tato pochybnost vznikla, a proto vyzval stěžovatelku k odstranění vad návrhu. Z odůvodnění napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tyto se určitostí návrhu z května 2013 zabývaly a řádně odůvodnily, proč nelze přistoupit na to, aby byla řízení, k jejichž obnově mělo dojít, vymezena pouze časovým rámcem. Z napadeného rozsudku sp. zn. 6 Afs 170/2017 se podává, že ani v "doplnění návrhu" ze dne 26. 2. 2014 stěžovatelka neuvedla všechna řízení, která s ní byla od května 2010 vedena. Podle náhledu Ústavního soudu není požadavek na sdělení spisové značky řízení, jehož se účastník domáhá, nijak nepřiměřeným. Ve své podstatě se jedná o logický formální (nikoliv formalistický) úzus.

Navíc není od věci poukázat na závěry Nejvyššího správního soudu, podle nichž došlo neodstraněním vad k neúčinnosti návrhu podle § 74 odst. 3 daňového řádu přímo ze zákona. Ve své podstatě tak neměly ať již správní orgány či následně obecné soudy jinou možnost, než nahlížet na "doplnění návrhu" z 26. 2. 2014 jako na nový návrh.

Pokud stěžovatelka namítá, že neměla objektivně možnost se v průběhu rozhodného období seznámit se všemi řízeními, jež s ní byly ze strany správního orgánu vedeny, z ústavní stížnosti nevyplývá, že by tuto možnost neměla i v okamžiku, kdy byl do funkce jednatele opět zapsán Petr Nevlud. Podle ustanovení § 118 odst. 2 daňového řádu lze návrh na povolení obnovy řízení podat do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení. Tuto dobu považuje Ústavní soud za dostatečně dlouhou na to, aby se stěžovatelka obrátila na správní orgán a zjistila, která řízení s ní byla v minulosti vedena.

Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu lze považovat za ústavně konformní.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru