Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3583/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3583.18.1
Datum podání02.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3583/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. G., zastoupeného Mgr. Miroslavem Horákem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 5 Tdo 714/2018-35 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2017 č. j. 6 To 333/2017-636, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2017 č. j. 11 T 123/2015-601 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatel navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací nevyhověl jeho důkazním návrhům, neboť je považoval za nadbytečné. V této souvislosti poukazuje zejména na odmítnutí jeho návrhu na provedení znaleckého posouzení jeho osoby znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, které mělo objasnit jeho věrohodnost. Protože v rámci hlavního líčení byl proveden důkaz v podobě znaleckého posudku zaměřeného na posouzení věrohodnosti poškozeného, je stěžovatel přesvědčen, že s ohledem na princip rovnosti zbraní měly trestní soudy vyhovět jeho návrhu na provedení stejně zaměřeného znaleckého posudku ve vztahu k jeho osobě. Odůvodnění závěru odvolacího soudu o odmítnutí jím předkládaných důkazních návrhů považuje za obecné, nekonkrétní, nepřesvědčivé a nepřesné. Stěžovatel dále uvádí, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že ani jím prezentovaná verze událostí nebyla vyloučena a že odvolací soud nepřípustně vyvozoval určité závěry pouze s obecným odkazem na vlastní rozhodovací praxi, bez odkazu na konkrétní rozhodnutí. Za nepřezkoumatelný považuje závěr odvolacího soudu, že jeho vlastní zranění lze vysvětlit např. nevědomým máchnutím rukou poškozeného v rámci útoku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).

Stěžovatel namítá, že odvolací soud neakceptoval jeho důkazní návrhy, zejména pak návrh na provedení znaleckého posouzení jeho osoby znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, které mělo objasnit jeho věrohodnost. Ústavní soud k tomu připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě, neboť soudy důvodně považovaly skutkový stav za dostatečně objasněný již provedenými důkazy (viz dále), takže doplnění dokazování se jevilo jako nadbytečné.

Stěžovateli lze přisvědčit, že Krajský soud v Ostravě odůvodnil odmítnutí jeho důkazních návrhů pouze stručně a obecně, a to konstatováním, že navrhované důkazy by samy o sobě ani ve spojení s důkazy jinými nemohly přinést jiné rozhodnutí ve věci, když podstatné - přímé i nepřímé - důkazy již byly provedeny nalézacím soudem. V posuzovaném případě však nutno přihlédnout k tomu, že toto odůvodnění podstatným způsobem doplnil Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud vysvětlil, že nalézací soud věrohodnost výpovědi poškozeného dovodil nejen ze znaleckého zkoumání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ale též na základě řady dalších důkazů (blíže viz č. l. 5-6 usnesení Nejvyššího soudu). V této souvislosti poukázal na skutečnost, že nalézací soud bral v úvahu všechny důkazní návrhy obhajoby, a označil dokazování provedené nalézacím soudem za rozsáhlé, podrobné a vyčerpávající. Správně též připomněl, že sám stěžovatel v hlavním líčení žádné další doplnění dokazování nenavrhoval.

Ústavní soud shledává argumentaci Nejvyššího soudu za zcela přiléhavou a ztotožňuje se s ní. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozeného, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu (č. l. 17-20) je patrné, že velmi pozorně hodnotil rozsáhlé dokazování, které provedl, přičemž na základě logického rozboru provedených důkazů se přiklonil k verzi skutkového děje prezentovanou poškozeným a identifikoval prokazatelně nepravdivá tvrzení stěžovatele, včetně jeho tvrzení že byl poškozeným napaden a zranil jej v rámci své obrany. Jak správně uvedl Nejvyšší soud (srov. č. l. 7), znalecké zkoumání věrohodnosti poškozeného mělo v tomto směru pouze omezený a podpůrný význam. Závěr trestních soudů, že doplnění dokazování o důkazy navrhované stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení by bylo nadbytečné, tak lze považovat za plně opodstatněný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru