Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3581/19 #1Usnesení ÚS ze dne 17.12.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkinsolvence/řízení
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.3581.19.1
Datum podání07.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 432

99/1963 Sb., § 9, § 11, § 104a odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3581/19 ze dne 17. 12. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jany Fořtové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 563/2019-42 ze dne 9. 9. 2019 a návrhu na vyřízení její ústavní stížnosti mimo pořadí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci určení věcné příslušnosti. Současně navrhuje, aby Ústavní soud posoudil možnost vyřízení její ústavní stížnosti mimo pořadí v souladu s § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka, jakožto žalovaná, je účastnicí řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 84/2019, v rámci kterého je projednávána žaloba na zaplacení částky ve výši 77 114 Kč s příslušenstvím, podaná Ing. T. Korandou, správcem konkursní podstaty Bytového družstva X. Stěžovatelka v tomto řízení s odkazem na ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a § 7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), namítla nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu a navrhla, aby byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterému byla věc postupem podle § 104a odst. 5 o. s. ř. okresním soudem předložena, dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V rámci rekapitulace řízení uvedl, že v projednávané věci se žalobce jako insolvenční správce dlužníka Bytové družstvo X domáhá po stěžovatelce uhrazení dlužné částky představující rozdíl mezi hodnotou majetku stěžovatelky, který nabyla na základě zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jako konkursní věřitelka uvedeného bytového družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" ve smyslu § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"). V odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud dále vyložil, že podle § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. To znamená, že pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle ZKV, která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen ZKV ve znění účinném do 31. 12. 2007, ale rovněž o. s. ř., taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2007.

Vrchní soud tedy neshledal námitku stěžovatelky důvodnou, neboť "v projednávané věci se nejedná o spor podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle § 9 odst. 1 o. s. ř." Současně uvedl, že se v dané věci nemůže jednat ani o spor podle insolvenčního zákona [§ 7 písm. a)].

Stěžovatelka s právními závěry soudu nesouhlasí a je nadále přesvědčena, že věc má být v prvním stupni projednána městským soudem. Odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (č. j. Ncp 198/2017-234 ze dne 15. 8. 2019), v němž tento soud podle názoru stěžovatelky dospěl v totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Dále poukazuje na vyjádření žalobce, správce konkursní podstaty, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, z něhož dovozuje své postavení konkursní věřitelky.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se shodnou problematikou a argumentací se již zabýval (sp. zn. I. ÚS 3269/19) a návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto obdobně uvádí následující.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do jurisdikce ostatních soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále vyzdvihl subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01).

Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí jiného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstata stěžovatelčiny stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým soudy určují věcnou příslušnost soudů, a v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost jejich právního názoru. Odkazuje přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jež není předmětem nyní projednávané věci a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší samotným "ostatním" soudům. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelka brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jí není odepřena možnost obrany v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud tak s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv vymezených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, ani ústavních principů zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup za situace, kdy mohl Ústavní soud (kvazi)meritorně rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem, zjevně neúčelný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru