Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3580/15 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - Česká republika
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkodposlech
důkaz/volné hodnocení
odsouzený
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3580.15.1
Datum podání07.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3580/15 ze dne 28. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž, t. č. ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015 č. j. 30 Cdo 1529/2015-191, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 3 Co 38/2012-137 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. 31 C 106/2010-95, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze z důvodu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ačkoli v petitu stěžovatel výslovně nezmínil ve věci vydané usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, přiložených dokumentů (zahrnujících i usnesení Nejvyššího soudu) a z faktu, že stěžovatel výslovně běh lhůty pro podání ústavní stížnosti správně odvozoval od doručení usnesení Nejvyššího soudu, dovodil, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje i proti němu.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených kopií rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal proti vedlejšímu účastníku zaplacení finanční satisfakce v částce 20 000 000 Kč. K neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít tím, že příslušníci Policie ČR si zjednali přístup do rodinného domu č. p. A1 v obci R., kde v rozporu se zákonem instalovali odposlouchávací zařízení a pořizovali zvukové záznamy soukromého života stěžovatele a jeho rodiny, které se pak staly součástí trestního spisu vedeného v trestním řízení proti stěžovateli. Nezákonnost postupu policie měla spočívat v tom, že příslušný soudce ve skutečnosti vydal povolení k pořizování obrazových, zvukových a jiných záznamů nikoli v budově uvedené shora, ale v chatě č. A2 v obci R.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, č. j. 31 C 106/2010-95, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, č. j. 3 Co 38/2012-137, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby je vyloučen tam, kde je takový zásah s ohledem na zabezpečení priority veřejných zájmů výslovně dovolen, jinými slovy kde je jeho možnost předpokládána zákonem. Jednáním příslušníků Policie ČR nedošlo k závažnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Policie odposlechy provedla v souvislosti s objasňováním závažného trestného činu, za který byl stěžovatel následně odsouzen. Chybnou identifikací dotyčného objektu se zabýval i Evropský soud pro lidská práva. V rozhodnutí ve věci Žirovnický proti České republice, ze dne 5. 10. 2010, č. 7022/06, kterým prohlásil stížnost za nepřijatelnou, konstatoval, že audiovizuální sledování a domovní prohlídka představovaly zásah do práva na respektování soukromého života a obydlí stěžovatele, avšak jednalo se o zásah v souladu s požadavky zákonnosti a o zásah nezbytný v demokratické společnosti. K chybě v identifikaci dotyčného objektu sice došlo, avšak identifikace v soudních rozhodnutích nebyla natolik nepřesná nebo nedostatečná, aby způsobovala nezákonnost následujícího postupu orgánů činných v trestním řízení.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 1529/2015-191, dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl odkaz na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého tuto újmu vyvolat. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (příp. jeho možnost předpokládána) zákonem. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Otázkou vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem se pak Nejvyšší soud zabýval ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněném pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Policie ČR chybným označením objektu vykročila z mezí oprávněnosti svého zásahu a dopustila se excesu. Její zásah tak byl neoprávněný a podle názoru stěžovatele jsou podmínky pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu splněny. Vydanými rozhodnutími se proto cítí být dotčen na svých právech zaručených čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

9. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

10. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ze strany stěžovatele se jedná toliko o polemiku s obecnými soudy v rovině podústavního práva, kterou s ohledem na výše nastíněné nelze podrobit řádnému meritornímu přezkumu v rámci ústavního soudnictví. Ústavní soud není oprávněn hodnotit provedené důkazy či jinak zasahovat do činnosti obecných soudů stran dokazování, skutkových či právních závěrů soudů, neboť není článkem soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší verifikovat "správnost" jejich rozhodování, nýbrž toliko jeho soulad s prameny ústavního pořádku. Jak již Ústavní soud zdůraznil v řadě svých rozhodnutí (srov. kupř. II. ÚS 684/11, II. ÚS 1729/12 aj.), sám není oprávněn náhradu nemajetkové újmy určovat dle vlastních závěrů, neboť k tomuto výsledku lze dospět toliko v rámci soudnictví obecného. Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s přiznáním či nepřiznáním požadované náhrady nemajetkové újmy byly dodrženy ústavní limity. O to se však v dané věci nejedná.

11. Závěrům Nejvyššího soudu uvedeným ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia, podle nichž "došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jenž se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní", nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Odkaz na stanovisko Evropského soudu pro lidská práva k posouzení specifických okolností stěžovatelova případu je zde zcela případný.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru