Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 358/03Usnesení ÚS ze dne 30.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrest
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.358.03
Datum podání01.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 60

2/1993 Sb., čl. 36


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 358/03 ze dne 30. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 8 To 280/2003, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 4. 2003, čj. 2 T 70/2001 - 63,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2003, napadl T. P. (dále jen "stěžovatel") usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "soud druhého stupně") ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 8 To 280/2003, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 16. 4. 2003, čj. 2 T 70/2001 - 63. Označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, uložený mu pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích dne 18. 5. 2001, sp. zn. 2 T 70/2001, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jednak tím, že prodlením s rozhodnutím podle § 60 trestního zákona (dále jen "TrZ") byl vyloučen ze zákonem přiznaného dobrodiní, ale také tím, že pro vydání rozhodnutí o vykonání odloženého trestu podle § 60 TrZ nebyly splněny podmínky. Svá tvrzení zdůvodnil, stejně jako ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, poukazem na vybraná rozhodnutí obecných soudů a v zásadě shodnou argumentací. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení obecných soudů, a napadená usnesení obecných soudů zrušil.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 2 T 70/2001.

Okresní soud v Domažlicích ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a ke skutečnostem tvrzeným v ústavní stížnosti nedošlo. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Krajský soud v Plzni rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že k porušení základních práv a svobod nedošlo. Navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Ze spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 2 T 70/2001, Ústavní soud zjistil, že trestním příkazem tohoto soudu ze dne 18. 5. 2001, čj. 2 T 70/2001 - 27, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) TrZ a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 b) TrZ. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu uložený trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 2 T 42/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) TrZ. Na základě trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 6 T 37/2002 (č. l. 37 spisu), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) TrZ a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin a zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, rozhodl Okresní soud v Domažlicích shora označeným usnesením o vykonání uloženého trestu odnětí svobody.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž poukázal na to, že jeho exces neměl vážnějších důsledků, soud prvního stupně se nezabýval jeho pracovní morálkou a zapojením do pracovního procesu. Zároveň poukázal na judikaturu, která nevylučuje, aby bylo rozhodnuto o osvědčení odsouzeného, pokud se v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení dopustil jen krátkodobé trestné činnosti.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 8 To 280/2003, stěžovatelovu stížnost zamítl. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, který se neomezil pouze na zjištění trestné činnosti spáchané stěžovatelem v době podmíněného odsouzení, ale poukázal na zprávu z místa bydliště. Zdůraznil, že v tomto případě šlo o stejnorodou recidivu. Toto jednání nelze bagatelizovat tak, jak argumentoval stěžovatel v odůvodnění podané stížnosti. Rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatel, do doby rozhodnutí soudu druhého stupně, nevykonal uložený trest obecně prospěšných prací, což ve svém důsledku znamená ignorování autority rozhodnutí státního orgánu. Stěžovatel v podstatě jen navázal na trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.

Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vykonání trestu odnětí svobody podle § 60 TrZ. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem, obecné soudy svá rozhodnutí o vykonání trestu odnětí svobody řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.

K argumentu o "vyloučení stěžovatele z dobrodiní zákona" je nutno poukázat na § 60 odst. 1 TrZ, který upravuje obecný způsob ukončení podmíněného odsouzení, a to jednak rozhodnutím o osvědčení podmíněně odsouzeného nebo o vykonání trestu. Pouze výjimečně může soud, vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného, ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a rozhodnout způsobem stanoveným v § 60 odst. 1 písm. a) - c) TrZ. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech (vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného). V projednávaném případě soud prvního stupně řádně odůvodnil, v čem spatřoval nesplnění podmínek pro uvedený výjimečný postup. Zjistil, že stěžovatel nerespektoval soudní rozhodnutí zakazující mu řídit motorové vozidlo, nerespektoval rozhodnutí téhož druhu vydané ve správním řízení, trest zákazu řízení motorových vozidel porušil v krátké době poté, co mu byl tento druh trestu uložen soudem. Tímto způsobem jednal přesto, že není držitelem řidičského oprávnění. Není tedy důvod k závěru, že by napadené usnesení bylo protiústavní.

V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavnísoud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2003JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru