Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3577/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
Akcie
převod/úplatný
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3577.15.1
Datum podání07.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 428

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3577/15 ze dne 14. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Yury Trofimova, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1109/2015-384 ze dne 9. 9. 2015 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 319/2014-338 ze dne 18. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2014 č. j. 53 Cm 556/2011-251 zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení 24.582.118 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvého stupně co do částky 9.788.434 Kč s příslušenstvím a ve stejném rozsahu řízení zastavil (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve zbývajícím rozsahu (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Proti tomuto rozsudku vrchního soudu, a to proti druhému a třetímu výroku, podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Podle Nejvyššího soudu je závěr vrchního soudu, podle něhož vymíní-li si nabyvatel akcií ve smlouvě o převodu akcií určité vlastnosti, které musí mít podnik společnosti - emitenta převáděných akcií, stávají se takto vymíněné vlastnosti podniku společnosti zprostředkovaně vlastnostmi převáděných akcií podléhajícími právní úpravy odpovědnosti za vady zboží [§ 13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a § 420 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen "obch. zák.")], a při jejich nedodržení vznikají kupujícímu práva z odpovědnosti za vady, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 26. března 2014 sp. zn. 29 Cdo 938/2012, usnesení ze dne 26. března 2014 sp. zn. 29 Cdo 1335/2012, rozsudek ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. 29 Cdo 1365/2013, či usnesení ze dne 26. října 2010 sp. zn. 29 Cdo 5452/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 20; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na webových stránkách Nejvyššího soudu).

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že nemůže souhlasit s postupem soudů obecné soudní soustavy, které posoudily smluvní vztah žalobce a žalovaného v rozporu se základními zásadami soukromého práva a právem na spravedlivý proces a rozhodly tak v neprospěch žalobce. Obecné soudy totiž nepřihlédly ke skutečné vůli účastníků a svým formalistickým přístupem zasáhly do práva na respektování autonomie vůle smluvních stran, garantovaného článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud si při splnění určitých ve smlouvě přesně definovaných podmínek ohledně společnosti (podniků) účastníci sjednají nad rámec obchodního zákoníku zvláštní práva a povinnosti, nelze na tato práva a povinnosti aplikovat zákonnou úpravu lhůt spojenou se zákonnou úpravou odpovědností za vady, a to zvláště v případě, že taková aplikace ba byla spojena s prekluzí práva. Smluvní strany si podle stěžovatele v souladu s obchodním zákoníkem upravily dispozitivně uplatnění nároku, který předpokládá § 428 odst. 1. písm. c) obch. zák., a to konkrétně lhůtu, a namísto lhůty zákonně "bez zbytečného odkladu poté, kdy vady mohly být zjištěny, při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží " si upravily lhůtu pro uplatnění nároku pevným datem "do 31. 12. 2011, a v případě směnečných závazků, uznaní dluhu, či uznání závazku neuvedených v účetnictví do 31. 12. 2014." Citované ustanovení § 428 obch. zák. není kogentní ustanovení, není taxativně vyčteno v § 263 odst. 1 obch. zák., a tak se tedy smluvní strany takto odchylně od zákona dohodnout mohly.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě jen pokračuje v polemice o výkladu podústavního práva s obecnými soudy.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. prosince 2015

Ludvíka Davida, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru