Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3576/20 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkPracovní úraz
zaměstnavatel
zdravotní pojišťovny
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.3576.20.1
Datum podání23.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

48/1997 Sb., § 55


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3576/20 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Albert Česká republika, s.r.o., IČO 44012373, se sídlem Radlická 520/117, Praha 5, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2020, č. j. 26 C 283/2019-89, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka výše specifikovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. V předmětném řízení před nalézacím soudem stěžovatelka vystupovala v procesním postavení žalované ve sporu s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky jakožto žalobkyní (dále jen "žalobkyně"). Napadeným rozsudkem nalézací soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 513 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 1 600 Kč jako náhradu nákladů řízení a České republice částku 604 Kč na náhradě nákladů řízení státu, a to obojí rovněž do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku.

3. Skutkově šlo v daném sporu o to, že žalobkyně se domáhala na stěžovatelce zaplacení předmětné částky dle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakožto tzv. regresu za částku, kterou žalobkyně vynaložila na hrazené služby vůči zaměstnankyni stěžovatelky a současně své pojištěnce. Ta se měla zranit, zjednodušeně řečeno, při vynášení pytle s odpadky v provozovně stěžovatelky v důsledku zakopnutí o kolečka vozíku, který jí stál v cestě, načež upadla a poranila si nohu, což si vyžádalo lékařské ošetření. Stěžovatelka se v průběhu řízení bránila zejména poukazováním na to, že se nedopustila žádného protiprávního jednání, neboť svou zaměstnankyni řádně proškolila o všech požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, nic nezanedbala, a naopak sama zaměstnankyně si zavinila úraz sama, neboť v rozporu s vnitřními předpisy stěžovatelky nesla pytel s odpadky nevhodným způsobem, kvůli němuž vozík přehlédla. Nalézací soud se však ztotožnil s argumentací žalobkyně, že stěžovatelka porušila své povinnosti vyplývající jí pro ochranu zdraví zaměstnanců

z § 101 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a z navazujících právních předpisů, neboť předmětný vozík nebyl uložen na svém obvyklém bezpečném místě.

4. Jelikož byla stěžovatelka v napadeném rozsudku poučena, že dle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), není proti napadenému rozsudku odvolání přípustné, obrátila se rovnou na Ústavní soud s nyní projednávanou ústavní stížností.

III. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti konstatuje, že si je vědoma skutečnosti, že v její věci jde o tzv. bagatelní částku, nicméně má za to, že napadeným rozsudkem nalézací soud extrémně rezignoval na vypořádání se s jejími argumenty, že je zjevně nespravedlivý a porušuje její ústavně zaručená základní práva. Žalobkyně v původním sporu přitom začala k překvapení stěžovatelky nově často uplatňovat obdobné nároky, o nichž je rozhodováno zpravidla rozsudky, proti nimž není odvolání přípustné dle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž dle názoru stěžovatelky v nich nalézací soud nepřihlíží k uplatněným procesním obranám a rozhoduje zřejmě s vědomím, že proti jeho rozsudkům není přípustný opravný prostředek. Jelikož se nyní jedná o první z řady soudních sporů mezi stěžovatelkou a žalobkyní z původního řízení, obává se stěžovatelka obdobného přístupu i v dalších věcech.

6. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozvádí, které argumenty v rámci své procesní obrany vznesla, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dovozuje, že napadený rozsudek nedostál požadavkům na ústavní konformitu odůvodnění, neboť se neudržitelným způsobem vyhnul detailnímu vypořádání se s námitkami stěžovatelky. Konkrétně stěžovatelka opakuje své argumenty, že žalobkyně v původním řízení nesplnila povinnost tvrzení a neunesla důkazní břemeno, že způsobení škody není kryto stěžovatelčiným zaviněním, že úraz si spoluzavinila předmětná zaměstnankyně sama, že stěžovatelka neporušila předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a že mezi zaviněným protiprávním jednáním stěžovatelky

a škodou chybí příčinná souvislost.

IV. Posouzení Ústavním soudem

7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V prvé řadě se Ústavní soud musí vyjádřit k tvrzení stěžovatelky, že je dán důvod k jeho zásahu i přesto, že předmětem sporu zde byla tzv. bagatelní částka [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ze dne

18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Takový důvod totiž dán v nynější věci není.

9. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky ve smyslu § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/18 ze dne 9. 1. 2019). To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)].

10. Takovýmito okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nález sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3573/11 ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

11. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], odepřením přístupu soudu účelovým rozdělením žalované částky tak, aby proti rozhodnutí o ní nebyl přípustný opravný prostředek [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2143/16 ze dne 19. 12. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2682/15 ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli, zejména jde-li o spotřebitele ve sporu s velkou obchodní korporací [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], o jednotlivce ve sporu se subjektem navázaným na veřejné finance [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)].

12. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Např. tak sám o sobě ani zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu přesah jednotlivého případu nezakládá (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 ze dne 16. 4. 2019).

13. V nynější věci neidentifikoval Ústavní soud žádnou takovou mimořádnou okolnost, která by i přes bagatelní výši předmětu původního sporu před nalézacím soudem byla způsobilá přivodit závěr, že některé ústavně zaručené základní lidské právo či svoboda stěžovatelky mohly být přesto zasaženy tak citelným způsobem, že by si případné pochybení nalézacího soudu vyžadovalo kasační zásah ze strany Ústavního soudu.

14. Napadený rozsudek nemá na stěžovatelku zvlášť tíživý dopad, nestojí na otázce, v níž by bylo nutné zásahem Ústavního soudu sjednocovat či korigovat judikaturu, základní procesní garance účinné soudní ochrany byly ze strany nalézacího soudu dodrženy, obě strany řízení měly možnost činit tvrzení a navrhovat či předkládat důkazy, reagovat na vyjádření protistrany atd., ostatně to ani sama stěžovatelka nezpochybňuje. Odůvodnění napadeného rozsudku dává poznat, jakými úvahami se nalézací soud řídil

a v zásadě i proč argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil, měl-li za to, že příčinou předmětného úrazu bylo nedodržení povinností zákoníku práce k eliminaci možných rizik pro zdraví zaměstnanců stěžovatelkou. Tato úvaha se přinejmenším a priori jeví jako logická. Ačkoliv v napadeném rozsudku skutečně chybí podrobné vypořádání se s každou z námitek, které stěžovatelka vznesla, nelze jej proto považovat za projev libovůle či za extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti.

15. K tvrzení stěžovatelky, že k podobným sporům mezi ní a žalobkyní v původním řízení dochází častěji a tento je jen první v řadě, musí Ústavní soud uvést, že toto své tvrzení stěžovatelka nijak nedokládá. Ústavnímu soudu samotnému není z jeho rozhodovací činnosti ani známo, že by v současné době probíhala další řízení

o obdobných stěžovatelčiných ústavních stížnostech. Ústavní soud proto není přesvědčen, že by zde byl mimořádný důvod spočívající v systémovém pochybení obecných soudů vůči stěžovatelce, který by eventuálně mohl nadat nynější věc ústavněprávní intenzitou. Ústavní soud totiž nemůže sám vyhledávat, zda a kolik dalších obdobných sporů se v současnosti před obecnými soudy vede, natož jejich výsledek a kvalitu odůvodnění příslušných rozhodnutí. Stěžovatelce nic nebrání v tom, aby se v případě potřeby obrátila na Ústavní soud v jiné obdobné věci v budoucnu, bude-li to zapotřebí a bude-li schopna Ústavní soud přesvědčit konkrétními skutečnostmi o tom, že se nalézací soud či jakýkoliv jiný orgán veřejné moci vůči ní dopouští systematického porušování jejích ústavně zaručených základních práv popsaným způsobem. Nic takového však Ústavní soud nemůže předjímat.

V. Závěr

16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu ani postupem předcházejícím jeho vydání nebyla ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru