Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3576/16 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3576.16.1
Datum podání27.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3576/16 ze dne 19. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti P. Š., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, P. O. BOX 10, zastoupeného JUDr. Janem Vidrnou, advokátem, se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. prosince 2015 sp. zn. 5 T 57/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 sp. zn. 6 To 40/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2016 č. j. 11 Tdo 731/2016-33, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. října 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. prosince 2015 sp. zn. 5 T 57/2015 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu a v bodě II. pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, za které a za přečin přechovávání omamné látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu, a k trestu propadnutí věci.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak stěžovatel, tak i státní zástupce v jeho neprospěch. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2016 sp. zn. 6 To 40/2016 odvolání stěžovatele zamítl a na základě odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a dále trest propadnutí věci.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž těžiště argumentace stěžovatele spočívalo v tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 15. září 2016 č. j. 11 Tdo 731/2016-33 podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení základních práv zejména tím, že v jeho trestní věci byl ve vztahu ke dvěma osobám aplikován institut utajeného svědka, aniž k tomu byly podle názoru stěžovatele splněny podmínky trestního řádu, což ho zásadně poškodilo v celém průběhu řízení. K výpovědi utajených svědků stěžovatel tvrdil, že jejich hodnověrnost a motivace byly zásadním způsobem zpochybněny, k odsouzení stěžovatele pro nejzávažnější skutky došlo výlučně na základě jejich výpovědí, popis obou těchto skutků nalézacím soudem je vnitřně rozporný a nelogický, v případě všech pochybností bylo vždy zásadně postupováno v neprospěch stěžovatele, při formulaci skutkových vět ve vztahu k oběma utajeným svědkům soudy nepřezkoumatelným způsobem vyfabulovaly počet utajených prodejců drogy, a dále stěžovatel namítal, že není možné zjistit, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně výrazně odporovaly. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), ze dne 9. února 2006 sp. zn. III. ÚS 499/04 (N 36/40 SbNU 303), ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 481/04 (N 173/43 SbNU 3) a ze dne 22. května 2008 sp. zn. III. ÚS 877/08.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva, namítaná stěžovatelem, ve věci rozhodujícími soudy porušena nebyla a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

9. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

10. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vzal v úvahu skutečnost, že jednání stěžovatele bylo rozprostřeno v delším časovém období, kdy se jednalo o opakované prolínání prodejů omamné, psychotropní látky konkrétním osobám. Ze samotného vyjádření stěžovatele je pak zřejmé, že si byl vědom toho, že přechovávání platební karty bez souhlasu jejího oprávněného držitele není legální, když zpočátku nalezené platební karty odevzdával na policii a postupně od této praxe upustil. Při domovních prohlídkách byly u stěžovatele nalezeny a zajištěny platební karty třetích osob, které byly platné a plně funkční, přičemž obhajoba tvrdila, že šlo o držení několika desítek malých, barevných, nepoužitelných kartiček. Podle názoru soudu prvního stupně okolnosti případu, ať již se jedná o prodej marihuany nebo shromažďování platebních karet třetích osob, svědčí o tom, že stěžovatel se touto trestnou činností zabýval dlouhodobě a v obou případech k tomu cílevědomě využíval své pracovní postavení šatnáře v baru v centru hlavního města Prahy. Za přechovávání drog byl stěžovatel již v minulosti soudně trestán.

11. Městský soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel na svém právu na obhajobu zkrácen nebyl a jeho výhrady, že s utajovanými svědky bylo jednáno v režimu § 55 odst. 2 trestního řádu nebyly shledány důvodnými. Tito dva svědkové byli, byť v uvedeném režimu vyslechnuti, a to za přítomnosti obhájce a obhájce stěžovatele měl možnost dne 20. ledna 2015 klást těmto svědkům otázky, přičemž otázky, které se skutku stěžovatele bezprostředně netýkaly, byly policejním orgánem zamítnuty. Odvolací neshledal důvodnou ani další procesní námitku stěžovatele, konkrétně že nebyl seznámen s celým spisem. Hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně považoval odvolací soud za velmi korektní, stěžovatele nepoškozující, a pokud jde o časové určení a množství obchodované drogy, korigované tak, jak mu určuje zásada in dubio pro reo. Odvolací soud proto posoudil odvolání státního zástupce jako částečné důvodné a na základě daných skutkových zjištění neshledal důvod k podmíněnému odkladu výkonu trestu a uložil stěžovateli trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné sazby.

12. Nejvyšší soud k jednotlivým námitkám stěžovatele, uvedeným v jeho dovolání, konstatoval, že námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jimi napadá skutková zjištění a vyjadřuje především nesouhlas se skutkovými závěry soudu a nabízí své vlastní. Pokud jde o výpovědi utajených svědků, nejde o jediné důkazy, na nichž by bylo založeno odsouzení stěžovatele v případě dvou nejvýznamnějších skutků. Stěžovatel je usvědčován nejen výpověďmi utajených svědků, ale také svědků dalších, kteří od něj získávali marihuanu. Pokud pak svědci nebyli schopni s odstupem času určit přesné množství nakoupené drogy či přesný počet nákupů, vycházel soud prvního stupně z údaje pro stěžovatele nejpříznivějšího, což je zcela obvyklý postup v podobných případech a jistě to nelze označit za údaj, který z provedených důkazů žádným způsobem nevyplývá, jak se domnívá stěžovatel. Současně je tím vyvráceno jeho tvrzení, že soud prvního stupně veškeré důkazy hodnotil v jeho neprospěch. Podstatné je, že odsouzení stěžovatele není založeno výlučně ani převážné míře na těchto dvou výpovědích. Dovolací soud uzavřel, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.

13. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s námitkami stěžovatelem vznesenými vypořádaly v průběhu tohoto řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

14. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za svévoli či libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

16. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru