Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3573/16 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/vražda
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3573.16.1
Datum podání27.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3573/16 ze dne 8. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele O. N., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/777, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2016, č. j. 4 Tdo 950/2016-38, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2016, č. j. 4 To 76/2015-685, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 3. 11. 2015, č. j. 68 T 11/2015-606, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení svého práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 1 Listiny a porušení čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl napadenými rozhodnutími uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy, kterou spáchal v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři s poškozeným, který se choval nevhodně vůči družce obviněného. Stěžovatel pak kladivem opakovaně způsobil poškozenému na hlavě taková zranění, jimž poškozený na místě podlehl. Tělo pak odtáhl z domu a vhodil do studny.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přichází s novými tvrzeními a uvádí, že poškozeného usmrtila družka stěžovatele, poškozený se vůči ní totiž choval nevhodně a obtěžoval ji, stěžovatel pouze své družce pomohl tělo odklidit do studny. Stěžovatel nejprve svou družku chránil, a proto orgánům činným v trestním řízení tuto verzi nesdělil dříve. Stěžovatel si je vědom toho, že tyto nové skutečnosti by případně mohly být důvodem obnovy řízení. Nicméně zároveň si uvědomuje, že jediným důkazem je jeho výpověď a případné přiznání jeho družky. Nové skutečnosti stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti proto, aby tak poukázal na zjevnou neúplnost a nesprávnost úvah soudů v této věci. Stěžovatel ve své stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů. Důkazy, které soudy proti němu předložily, jsou podle něj nedostatečné, byl to jen nález kosterních pozůstatků poškozeného ve studni jeho domu a závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství o příčině smrti poškozeného. Dalšímu důkazy pak bylo svědectví jeho družky a dalších tří osob, které skutečnost sledovali jen z doslechu a navíc v opilosti. Dodává též, že jeho družka je osoba nevěrohodná a s mentálním postižením. Stěžovatel též poukazuje na to, že je malého vzrůstu a sám by nezvládl tělo dopravit do studny.

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Důvody, proč obecné soudy stěžovatele odsoudily, jsou v napadených rozhodnutích jasně vyloženy. Obecné soudy reagovaly na stěžovatelovy argumenty a obsáhle a přesvědčivě vysvětlily své závěry. Není na Ústavním soudu, aby jejich rozhodnutí věcně přezkoumával, Ústavní soud pouze posuzuje, zda obecné soudy nevykročily z ústavně stanoveného rámce. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.

7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru