Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 357/97Usnesení ÚS ze dne 30.06.1998K mezím výkonu státní moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana osobních údajů
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstříklustrace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 43/11 SbNU 325
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.357.97
Datum podání24.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2

Ostatní dotčené předpisy

256/1992 Sb., čl.

40/1964 Sb., § 13 odst.1

451/1991 Sb., § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 357/97 ze dne 30. 6. 1998

U 43/11 SbNU 325

K mezím výkonu státní moci

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Klokočky o návrhu ústavní stížnosti S.S., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 1 Cdon 43/97, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. 1 Co 423/95,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel včas podaným návrhem ústavní stížnosti napadá rozsudek Nejvyššího soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci "výmazu záznamu, podle něhož je žalobce v materiálech StB veden jako osoba uvedená v 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb." Jde o to, že bylo sice již pravomocně rozhodnuto o tom, že stěžovatel byl neoprávněně evidován v materiáech StB, avšak vyšší soudy odmítají provést výmaz záznamu.

Ústavní soud si vyžádal v této věci vyjádření k ústavní stížnosti od Ministerstva vnitra ČR, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v Brně, stejně jako příslušný soudní spis.

Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 1998 především uvádí, že se ztotožňuje s odůvodněním napadených soudních rozhodnutí zvláště v tom směru, že registr svazků bývalé Státní bezpečnosti není informačním systémem podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, ale je archivním materiálem, z něhož lze poskytovat informace jen způsobem vymezeným v zákoně č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské republiky, České republiky a Slovenské republiky. Tyto údaje nelze vymazávat ani ničit. Zákon č. 451/1991 Sb. rovněž podle jeho názoru - ve srovnání se zákonem č. 256/1992 Sb. - nezakotvuje možnost výmazu údajů z podkladů pro vydávání osvědčení podle ustanovení 9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. Domnívá se, že učinit výmaz v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, popřípadě do nich zasáhnout formou poznámky o jejich právním výmazu, tak jak uvádí stěžovatel, lze pouze v souladu s platnými předpisy o archivnictví, ne však rozhodnutím ve smyslu ustanovení 13 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud jde o postup Ministerstva vnitra ČR, spočívající v opětovném vydání lustračního osvědčení s poznámkou o pravomocném rozhodnutí soudu, jímž byla určena neoprávněnost evidence, neshledává v něm rozpor s ústavními právy a svobodami, neboť Ministerstvo vnitra ČR jako kompetentní orgán toliko osvědčuje existenci nebo neexistenci určité skutečnosti.

Městský soud v Praze se ve svém přípisu ze dne 27. března 1998 domnívá, že ústavní stížnost vůbec nesměřuje proti jeho rozhodnutí a odkazuje na odůvodnění svého rozsudku.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 27. března 1998 plně odkazuje na svůj rozsudek s tím, že na závěrech vyslovených v odůvodnění napadeného rozhodnutí trvá.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 7. dubna 1998 uvádí, že při rozhodování v dané věci vycházel dovolací soud stejně jako soud odvolací z právních závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 32/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť povaha a skutkové okolnosti právní věci nebyly odlišné od právní věci, kterou se zabývalo citované rozhodnutí. Nejvyšší soud nesdílí názor uvedený v ústavní stížnosti.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, uvedených vyjádření i příslušného soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud neměl důvodu se zabývat argumenty, resp. polemikou stěžovatele, která se týkala výkladu běžných zákonů, např. ustanovení 258 odst. 2 o. s. ř. Ostatně šlo vesměs o názory již uplatněné v soudním řízení, se kterými se obecné soudy řádně vypořádaly. Podstatou ústavní stížnosti se však jevila námitka, že Vrchní soud v Praze, stejně jako Nejvyšší soud ČR, nevyhověly stěžovatelově návrhu na provedení výmazu záznamu, podle něhož je žalobce v materiálech StB veden jako osoba uvedená v 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými rozhodnutími soudů bylo porušeno právo podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Pokud jde o namítané porušení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud se těmito tvrzeními nemohl zabývat, neboť otázka zákazu diskriminace garantovaná citovanými ustanoveními nebyla vůbec předmětem soudních řízení, a tudíž ani rozhodování soudů obecných. Touto otázkou by bylo možné se zabývat, pokud by stěžovatel (soudně) napadal konkrétní případ diskriminace, resp. nerespektování lustračního osvědčení.

Ustanovení 13 odst. 1 občanského zákona stejně jako na ústavní úrovni čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod i čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zaručují pouze ochranu před neoprávněným (svévolným) zásahem do osobnostních práv. Za neoprávněný zásah nelze však považovat jednání právem dovolené, resp. státnímu orgánu přikázané, tedy postupy při vydávání osvědčení podle zákona č. 451/1991 Sb. Zákonem upravený postup při vydávání a manipulaci s osvědčením ostatně garantuje - v souladu s čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - ochranu údajů o lustraci před nežádoucí publicitou. V ustanovení 19 zákona č. 451/1991 Sb. se stanoví, že zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo zveřejňování osvědčení samotného, jakož i jakýchkoli podkladů k jejich vypracování, je bez předchozího písemného souhlasu občana zakázáno.

Z uvedeného vyplývá, že obsah předmětného osvědčení odpovídá skutečnému stavu věci, tedy že stěžovatel byl evidován, resp. zanesen do evidence registru svazků bývalé Státní bezpečnosti, přičemž do této evidence bylo později vneseno pravomocné rozhodnutí, které určuje, že stěžovatel byl evidován neoprávněně.

Pro úplnost je třeba uvést, že k otázce charakteru osvědčení podle ustanovení 9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. Ústavní soud již dříve konstatoval (sp. zn. II. ÚS 1/93, resp. č. 12 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2), že se nejedná o rozhodnutí správního orgánu, nýbrž o akt (veřejnou listinu), kterým Ministerstvo vnitra ČR jako kompetentní orgán osvědčuje existenci nebo neexistenci určité, jemu známé skutečnosti nebo stavu, který nastal nebo trvá. Tomu odpovídá i deklaratorní charakter osvědčení, kdy Ministerstvo vnitra ČR v něm podle podkladů obsažených v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti osvědčuje na základě zmocnění daného mu ustanovením 9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. existenci či neexistenci určitého stavu, tj. zda v těchto podkladových materiálech shledalo skutečnosti uvedené v 2 zákona č. 451/1991 Sb. Ministerstvo vnitra ČR není podle citovaného zákona oprávněno měnit lustrační osvědčení ani poté, co bylo soudem určeno, že osoba byla evidována neoprávněně, neboť lustrační osvědčení toliko osvědčuje, že osoba byla evidována.

Vzhledem k tomu jsou nesprávné úvahy stěžovatele, že pokud zákon č. 451/1991 Sb. nezakazuje provedení poznámky o výmazu o evidování a jestliže se "příslušný záznam na základě pravomocného rozhodnutí soudu ukáže jako nepravdivý, pak ani znění zákona č. 451/1991 Sb., ani jiný zákon, nebrání ani nemůže bránit tomu, aby osvědčení vydané podle 9 odst. 1 právě zmíněného zákona vyznělo jednoznačně v tom smyslu, že určitá osoba nebyla evidována, popř. že není osobou uvedenou např. v 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb."

K tomu je třeba uvést, že pro Ministerstvo vnitra ČR, stejně jako pro jiné státní orgány, platí jedna ze stěžejních zásad právního státu upravená v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 Listiny základních práv a svobod, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ministerstvo vnitra jako nositel státní moci může vydat pouze takový akt, k jehož vydání ho opravňuje zákon. U státních orgánů neplatí pravidlo platné pro soukromé osoby, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Soudy po provedeném dokazování rozhodly, že stěžovatel byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. a Ministerstvo vnitra ČR následně vydalo nové osvědčení, které v souladu s obsahem archivních materiálů bývalé Státní bezpečnosti a pravomocným rozhodnutím soudu o neoprávněné evidenci obsahuje ve smyslu ustanovení zákona č. 451/1991 Sb. to, co vyplývá ze skutkového stavu věci. Lze dovodit, že eventualitu provedení ("právního") výmazu, resp. povinnosti vydání negativního lustračního osvědčení v případě, že soud rozhodl, že osoba byla evidována neoprávněně, by musel stanovit zákon, ať již o archivnictví či lustrační, eventuelně jiný.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavnísoud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 1998JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru