Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 357/96Usnesení ÚS ze dne 06.01.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.357.96
Datum podání20.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 357/96 ze dne 6. 1. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J.S., zastoupeného advokátkou JUDr. I.H., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. 10 Ca 282/96, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Č. ze dne 13. 3. 1996, zn. 5131/1995, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

J.S. podal dne 14. 12. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž soud zamítl žalobu navrhovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství. Tímto rozhodnutím byl změněn dodatečný platební výměr F.ú. v Č., jímž mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob ve výši 49 024 Kč. Navrhovatel podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že on a jeho bývalá manželka M.S. , jako rovnocenní podíloví spoluvlastníci rozestavěného rodinného domku v P., parc. čís. 69/5 o výměře 499 m2, zapsané na listině vlastnictví číslo 257 pro obec a kat. území P., prodali tyto nemovitosti RNDr. J.P. za vzájemně dohodnutou kupní cenu ve výši 251 949,70 Kč, určenou dle znaleckého posudku ing. Ř. ze dne 4. 1. 1993. Po pravomocném převodu nemovitosti F.ú. provedl šetření ohledně výše úhrady kupní ceny a dospěl k závěru, že namísto kupní ceny uvedené v kupní smlouvě ve výši 251 949,70 Kč byla vyplacena prodávajícím S. částka 695 000 Kč. V daňovém řízení správce daně opřel své skutkové zjištění o výpovědi svědků, a to kupujícího RNDr. P., jeho dcery M.S., majitele RK, která prodej zprostředkovala, I.Ch., dále o výpis z účtu RNDr. P. z ČS a o doklad o přijetí zálohy ze dne 11. 2. 1993 ve výši 695 000 Kč vystavený prodávajícími S. Navrhovatel i jeho bývalá manželka však popřeli, že by takovouto částku přijali a shodně uvedli, že jejich podpis na dokladu není pravý. Z tohoto důvodu navrhovatel žádal správce daně o provedení znaleckého posudku ohledně pravosti jeho podpisu. Tento požadavek byl považován za nadbytečný, a proto byla navrhovateli vyměřena dodatečným platebním výměrem č. 48271 daň z příjmů ve výši 49 024 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že F.ú. rozhodl na základě neúplného skutkového stavu, když nepřipustil provedení znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu obou prodávajících. Odvolací orgán však pouze změnil ustanovení, na jehož základě byla daň vyměřena, výši vyměřené daně však nezměnil. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství a to s námitkou, že finanční ředitelství rozhodlo na základě neúplného skutkového stavu, když nepřipustilo znalecký posudek ohledně pravosti podpisů navrhovatele a jeho bývalé manželky. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že provedenými důkazními prostředky bylo dostatečně prokázáno, že předmětné nemovitosti byly prodány za cenu 695 000 Kč.

Podle názoru navrhovatele, pokud krajský soud neprovedl jím navržený důkaz ohledně pravosti jeho podpisu a podpisu jeho bývalé manželky na dokladu ze dne 11. 2. 1993, potvrzujícího převzetí kupní ceny ve výši 695 000 Kč, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů, aniž by náležitě vyložil, proč tento důkaz neprovedl. Spokojil se s již dříve provedenými důkazy, současně postupoval i v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a současně též jeho protiústavnost dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Podle tvrzení navrhovatele provedené důkazy, o něž se finanční orgány i krajský soud v řízení opíraly, vyvolávají značné pochybnosti. Výběr částky 695 000 Kč ze sporožirového konta RNDr. P. dne 11. 2. 1993 sám o sobě je pouze potvrzením vybrané částky, která mohla sloužit jak k úhradě kupní ceny 251 949,70 Kč, tak i k jiným účelům. Teprve ve spojení s potvrzením o přijetí zálohy ve výši 695 000 Kč prodávajícími S. vyvolává dojem, že jim prodávající vyplatil jako kupní cenu 695 000 Kč. Pozornosti soudu uniklo, že pokud se před sepsáním smlouvy hovořilo mezi účastníky o tom, že skutečná kupní cena bude vyšší než částka uvedená v kupní smlouvě, nebyl žádný důvod k tomu, aby v potvrzení o záloze byla uvedena částka 695 000 Kč a neponecháno volné místo pro napsání částky a slovního znění výplaty. Z toho navrhovatel dovozuje, že potvrzení o záloze mělo sloužit jinému účelu nežli výplatě kupní ceny, což je patrno i z označení "záloha".

Kromě toho krajský soud v rámci volného hodnocení důkazů měl zvážit, že kdyby se navrhovatel na úkor daně z příjmu chtěl obohatit, a proto trval na uvedení částky 251 949,70 Kč v kupní smlouvě, určitě by nepodepisovali s bývalou manželkou kupujícímu doklad o tom, že jako kupní cenu převzali 695 000 Kč, protože při neplatnosti kupní smlouvy by mu musel vracet 695 000 Kč.

Podle názoru navrhovatele jsou slyšení svědci nevěrohodní, neboť jejich výpovědi se zcela neshodují a je samozřejmé, že dcera kupujícího RNDr. P. nebude vypovídat jinak než její otec. Navrhovatel zpochybnil i věrohodnost majitele RK , I.Ch., který skartoval spisy týkající se zprostředkovatelské smlouvy prodávajících S., ačkoliv z hlediska daňové kontroly tyto doklady má ponechat daňovému úřadu. Správce daně se nijak nepozastavil nad jednáním I.Ch. a plně mu uvěřil, že záloha navrhovatele ve výši 5 000 Kč stěží pokryla náklady na prodej nemovitostí.

Navrhovateli není známo, proč kupující RNDr. P. nepravdivě tvrdí, že za nemovitosti zaplatil ve skutečnosti částku 695 000 Kč.

Navrhovatel dále zpochybňuje i oprávněnost rozhodnutí správce daně odepřít navrhovateli právo seznámit se s obsahem svědeckých výpovědí v jeho daňovém spisu za účelem jejich porovnání s výpověďmi v trestním řízení proti němu, neboť se v podrobnostech liší. Navrhovatel měl být alespoň poučen o tom, že dle § 23 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb. má právo do 15 dnů podat odvolání proti rozhodnutí, že neměl právo se s výpověďmi seznámit.

Navrhovatel trvá na tom, že jediným důkazním prostředkem, kterým mohl prokázat, že jim nebyla vyplacena částka 695 000 Kč, je znalecký posudek potvrzující, že podpisy na potvrzení o převzetí zálohy nejsou jejich vlastnoruční.

Uvedeným postupem f.ú. a soudu byla tak - dle jeho názoru porušena základní práva navrhovatele uvedená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Navrhovatel se dále domáhal, aby Ústavní soud přezkoumal ústavnost rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích i z hlediska porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Uvádí, že k pozemku, na němž později začal stavět rodinný domek, bylo zřízeno právo osobního užívání dnem 19. 11. 1987, dnem 1. 1. 1992 se měnilo na základě ust. § 872 obč. zákoníku na právo vlastnické. Navrhovatel prodal rozestavěný rodinný domek 11. 2. 1993, tedy podle jeho názoru se dle § 4 odst. 1 písm. b) zák. č. 586/1992 Sb. na nemovitost nevztahuje povinnost platit daň z příjmu, neboť doba prodeje ode dne nabytí přesáhla 5 let. Navíc prodej rozestavěného domku by měl být považován za prodej movitostí, neboť stavba domku jako nemovitost nebyla kolaudována, takže se ve skutečnosti prodával zabudovaný stavební materiál.

Vyjádřením stanoviska, že prodej takové nemovitosti nepodléhá dani z příjmu, by mělo stejný význam jako rozhodnutí o provedení znaleckého posudku ohledně pravosti podpisů.

Ze spisového materiálu F.ú. a Finančního ředitelství v Č. Ústavní soud zjistil, že dne 5. 4. 1995 byl vydán F.ú. dodatečný platební výměr č. 48271, jímž byla J.S. vyměřena dodatečná daň z příjmů fyzických osob ve výši 49 024 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal navrhovatel odvolání s odůvodněním, že za nemovitost byla zaplacena cena uvedená v kupní smlouvě, k doměření rozdílu na dani došlo tudíž ze strany správce daně neoprávněně, správce daně rozhodl v rozporu se skutkovým stavem, a proto navrhl zrušení dodatečného platebního výměru.

Finanční ředitelství k odvolání navrhovatele vydalo rozhodnutí, jímž byl změněn platební výměr pouze v tom, že daň vyměřil podle § 46 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., neboť předtím byla nesprávně f.ú. vyměřena dle § 46 odst. 7 cit. zákona, výši daně však ponechal nezměněnu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že provedenými důkazy, zejména shodnými výpověďmi svědků RNDr. J.P. jako kupujícího, jeho dcery M.S., majitele RK I. Ch. i výpisem z účtu RNDr. P. z ČS, na kterém je uveden výběr částky 695 000 Kč s datem 11. 2. 1993 (den prodeje), bylo nepochybně prokázáno, že kupní cena za předmětné nemovitosti byla uhrazena ve výši 695 000 Kč. Na základě provedených důkazů dospělo finanční ředitelství k závěru, že f.ú. postupoval při rozhodování v souladu s platnými předpisy. Správně hodnotil důkazy a přihlížel ke všemu, co vyšlo v daňovém řízení najevo. Navrhovatel však své tvrzení, že daň byla vyměřena v rozporu se skutkovým stavem, žádnými dalšími důkazními prostředky nepodložil.

Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal proti rozhodnutí Finančního ředitelství odvolání, v němž namítal, že nebyl proveden znalecký posudek ohledně pravosti podpisů J. a M.S., dále že slyšení svědci nejsou věrohodní a že mu nebylo umožněno nahlédnout do svědeckých výpovědí založených ve spise f.ú. Krajský soud žalobu zamítl a v odůvodnění rozsudku se velmi pečlivě vypořádal se všemi námitkami navrhovatele. Odmítl tvrzení navrhovatele, že správce daně i odvolací orgán rozhodovali v rozporu se skutečným stavem věci. Naopak ztotožnil se s jejich závěry a uvedl, že provedené důkazy v podobě výpovědí RNDr. P., M. S. a I. Ch. vzájemně nejsou v rozporu a naopak korespondují s dalšími důkazními prostředky. Tím je doklad o převzetí zálohy ve výši 695 000 Kč a výpis z účtu kupujícího, dokládající hotovostní výběr této částky, realizovaný v den shodný jak s datem uzavření smlouvy, tak s datem na potvrzení o převzetí této částky. Všechny tyto důkazy jsou dle názoru soudu dostatečně průkazné pro závěr, že v kupní smlouvě uvedená kupní cena je v rozporu se skutečně vyplacenou částkou s cílem vyhnout se daňové povinnosti z příjmů fyzických osob podle zák. č. 586/1992 Sb.

K námitce navrhovatele, že potvrzení o převzetí zálohy přes jeho zpochybňující tvrzení nepodrobil písmoznaleckému posudku, krajský soud uvedl, že předmětný doklad, i když byl v daňovém řízení jako důkaz využíván, není jediným důkazem a jak správcem daně tak i odvolacím orgánem byl tento důkaz posuzován ve vzájemné souvislosti s jinými, v průběhu daňového řízení shromážděnými důkazy. Není věrohodné tvrzení navrhovatele, že tento dokument viděl poprvé, když mu byl předložen správcem daně, a to přes shodná vyjádření svědků potvrzující, že doklad byl napsán při jednání v RK.

K další námitce navrhovatele, že mu nebylo správcem daně umožněno nahlédnout do svědeckých výpovědí ve spisu, se soud ztotožnil se stanoviskem správce daně, že bylo postupováno v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 a 3 zák. č. 337/1992 Sb., podle něhož není daňový subjekt oprávněn nahlížet do dalších podkladů s ohledem na povinnost zachovávat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Navrhovatel přitom nevyužil svého práva a nepodal proti tomuto rozhodnutí správce daně odvolání.

Jako důvodnou neshledal krajský soud ani námitku navrhovatele zpochybňující hodnověrnost slyšených svědků. Krajský soud k tomu uvedl, že kupující by byl na věci zainteresován jako možný plátce darovací daně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 cit. zákona ve znění platném k 1. 1. 1993 pouze v případech, kdy by se kupní cena od ceny zjištěné odchylovala směrem dolů tehdy, že by kupující nabyl převáděnou nemovitost zčásti bezúplatně. Ani vzhledem k tomuto není důvodu pochybovat o hodnověrnosti svědků, když na straně kupující důvod simulování nižší kupní ceny nepřicházel v úvahu.

Na základě výše uvedených skutečností krajský soud dovodil, že provedenými důkazními prostředky bylo v průběhu daňového řízení řádně prokázáno, že předmětná nemovitost byla prodána za cenu 695 000 Kč. Navrhovatel s ohledem na ustanovení § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. neunesl důkazní břemeno, když se mu v průběhu daňového řízení nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti byly prodány za cenu uvedenou v kupní smlouvě. Správce daně uložil daňovou povinnost v souladu se zákonem, a proto byla žaloba zamítnuta.

Finanční ředitelství a f.ú. ve svém vyjádření shodně uvedly, že provedením všech důkazů, a to jak výslechem svědků, tak i listinnými důkazy založenými ve spisu bylo prokázáno, že kupní cena byla zaplacena ve výši 695 000 Kč. Uvedly, že pokud navrhovateli nebylo umožněno nahlédnout do svědeckých výpovědí, stalo se tak na základě § 23 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení je zcela na navrhovateli, zda podá odvolání či nikoliv a správce daně není v tomto případě povinen poučovat daňový subjekt o možnosti podat opravný prostředek. K námitkám ohledně účtů a daňového přiznání I.Ch. uvedly, že se jedná o jiný daňový subjekt, a proto vedení jeho účetnictví a obsah jeho daňového přiznání je předmětem samostatného řízení.

Podle názoru obou těchto orgánů nebylo porušeno v průběhu daňového řízení právo navrhovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 ani v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť navrhovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana tím, že bylo nařízeno bez průtahů přezkumné řízení, které bylo veřejné, a navrhovatel měl možnost se v něm vyjádřit ke všem skutečnostem. Pokud jde o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, pak k jeho porušení nedošlo, neboť daň byla navrhovateli vyměřena v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb. Pochybnost navrhovatele, zda se v případě rozestavěného domku jedná vůbec o nemovitost a pokud ano, zda tato nemovitost nebyla od daně osvobozena, byla uvedena až v ústavní stížnosti. Proto se jí daňové úřady dříve nezabývaly, a proto nemohla být předmětem stanoviska soudu, že prodej takovéto nemovitosti nepodléhá dani z příjmů. Na základě uvedených skutečností oba finanční orgány navrhly ústavní stížnost zamítnout.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti dne 25. 3. 1997 uvedl, že rozhodoval v souladu se zákonem o dani z příjmů č. 586/1992 Sb., neboť všemi důkazy shromážděnými v průběhu daňového řízení bylo prokázáno, že za předmětné nemovitosti byla zaplacena cena 695 000 Kč namísto 251 949,70 Kč, jak je uvedeno v kupní smlouvě.

Krajský soud neprovedl navrhovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem ohledně pravosti podpisu navrhovatele a jeho bývalé manželky M. S. vzhledem k ustanovení § 250i o. s. ř., dle něhož je v přezkumném řízení pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době napadeného rozhodnutí, dokazování se neprovádí. Po přezkoumání provedených důkazů soud shledal, že jsou zcela dostačující a že důkaz písmoznaleckou expertizou není důkazem jediným, když se naopak jedná pouze o jeden z více důkazů, jejichž důkazní hodnota je často i vyšší.

Své rozhodnutí soud v rozsudku náležitě odůvodnil a je přesvědčen, že k porušení žádného ze základních práv navrhovatele dle Listiny nedošlo. Rovněž tak neshledal nezákonným postup správce daně při odmítnutí požadavku navrhovatele na seznámení se s výslechy svědků.

Pokud jde o námitky navrhovatele ohledně osvobození nemovitostí od daně z příjmu soud s odkazem na žalobu navrhovatele uvedl, že tyto výhrady nebyly v žalobě uplatněny, a proto se jimi nemohl zabývat.

II.

Ústavní soud po zhodnocení obsahu spisů F.ú., Finančního ředitelství a Krajského soudu v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Jak již bylo mnohokrát v nálezech Ústavního soudu judikováno (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 23/93, I. ÚS 108/93 aj.), Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto může vykonávat právo přezkumného dohledu nad jejich činností jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti nepostupují ve shodě s obsahem Ústavou a Listinou. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů.

Po přezkoumání řízení před finančními orgány i před krajským soudem i po přezkoumání jejich rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v něm postupem těchto orgánů nedošlo k porušení žádného ze základních lidských práv, uvedených v hlavě páté Listiny. Ústavní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že provedené důkazy v předmětné věci dostatečně prokazují skutečnost, že za předmětné nemovitosti byla vyplacena částka 695 000 Kč a že tudíž bylo nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem ohledně pravosti podpisu navrhovatele a jeho bývalé manželky M.S. Podle názoru soudu i kdyby byl tento důkaz proveden, nebylo by možno o něj jako o jediný důkaz opřít konečné rozhodnutí, když všechny ostatní provedené důkazy jsou jednoznačné.

Na základě výše uvedeného tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v předcházejícím řízení nedošlo ze strany finančních orgánů ani krajského soudu k porušení práva navrhovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ve věci řádně a v souladu se zákonem proběhlo soudní řízení, byla provedena řada důkazů, k nimž měl navrhovatel právo se vyjádřit a navrhnout důkazy další. Nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť k projednání věci došlo v přítomnosti navrhovatele a měl možnost se ke všem skutečnostem vyjádřit.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a odmítl ji jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. ledna 1998

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

Referát:

˙navrhovatel (modrou doručenkou)

˙JUDr. H.

˙KS Č.B.

˙FÚ Č.B.

˙FŘ Č.B.

˙do spisu

˙přílohy:založit, vrátit

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru