Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 357/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
Věcný rejstříkodůvodnění
trest/výkon
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.357.21.1
Datum podání08.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125

40/2009 Sb., § 86 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 357/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavní stížnosti A. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 5 To 324/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2020 č. j. 50 T 62/2017-813, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, kterým bylo podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, a proto vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 8. 2016 č. j. 50 T 62/2017-520. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel úvodem deklaruje, že nijak nebrojí proti závěru trestních soudů o tom, že ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem nevedl řádný život. Má však za to, že čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl již pravomocně uložen za trestné činy spáchané v průběhu zkušební doby daného podmíněného odsouzení s dohledem, je již zcela adekvátní a navýšení tohoto trestu by ztížilo jeho budoucí resocializaci a bylo pro něj prakticky likvidační. Trestním soudům vytýká, že při svém rozhodování odmítly přihlédnout k tomu, že jsou proti němu vedena další trestní řízení, v nichž mu hrozí uložení dalších trestů, a pravděpodobně nezůstane v platnosti trest 300 hodin obecně prospěšných prací, jenž mu byl uložen za další z trestných činů spáchaných ve zkušební době. Poukazuje na to, že je mu pouze 23 let a během své poměrně "bohaté kriminální historie" nikdy nikomu neublížil na zdraví, trestnou činnost páchal pod vlivem závislosti. Odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 4022/18 s tím, že závěry v něm obsažené by měly být vztaženy i na jeho případ.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel své námitky proti napadeným rozhodnutím odvíjí čistě od toho, že součet trestu odnětí svobody, jehož výkon byl těmito rozhodnutími nařízen, a trestů odnětí svobody, jež mu již byly uloženy, popř. pravděpodobně budou uloženy, ve výsledku představuje zjevně nepřiměřené potrestání jeho trestné činnosti. Ústavní soud však tento názor nesdílí. Z odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (srov. č. l. 2-3) vyplývá, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za tři trestné činy, kterých se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem. Kromě toho nedodržoval podmínky uloženého dohledu a dopouštěl se též přestupků (neoprávněné přechovávání návykové látky a proti majetku). Je tedy evidentní, že podmínky pro nařízení výkonu podmíněně odloženého tříletého trestu odnětí svobody uvedené v § 86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel svým jednáním naplnil mimořádně intenzivně. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro to, aby zpochybňoval závěr trestních soudů, že nařízení výkonu dosud podmíněně odloženého trestu odnětí svobody představuje v daném případě jedinou možnou reakci na protispolečenské jednání stěžovatele. Stěžovatel nevyužil šanci v průběhu zkušební doby prokázat, že je schopen se vyvarovat trestné činnosti.

Správný byl i závěr Obvodního soudu pro Prahu 9, že při rozhodování o nařízení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nelze zohledňovat další tresty, které stěžovatele mohou hypoteticky do budoucna postihnout. Pokud by totiž trestní soudy v této souvislosti braly zřetel na tresty, jež mohou být uloženy v trestních řízeních, jež dosud nebyla pravomocně skončena, porušovaly by tím zásadu presumpce neviny. Obdobně to platí ve vztahu k již uloženému trestu obecně prospěšných prací. Bude věcí soudů rozhodujících právě v těchto dalších řízeních, aby - v případě uznání stěžovatele vinným z dalších trestných činů - přihlédly k trestům, které již byly stěžovateli uloženy, resp. které již vykonává.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že by se v jeho případě měly uplatnit závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18. V nyní posuzované věci je totiž situace podstatně odlišná než ve věci, v níž bylo rozhodnuto citovaným nálezem. Za prvé, jak již bylo uvedeno, stěžovatel se ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil hned trojice trestných činů, přestupků a nedodržoval podmínky dohledu, takže zavdal hned několik příčin k nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Za druhé, v nyní posuzovaném případě nedošlo ke kumulaci více podmíněných odsouzení - přísnost výsledného součtu trestů odnětí svobody byla dána primárně kumulací trestných činů spáchaných ve zkušební době jediného podmíněného odsouzení s dohledem. A konečně za třetí, trestní soudy v nyní posuzované věci zcela dostatečně a racionálně vysvětlily, proč nepřichází v úvahu využití možnosti výjimečně ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti (srov. č. l. 4 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 a č. l. 2 usnesení Městského soudu v Praze), přičemž Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám vytknul.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru