Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3568/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Ochrana osobnosti
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3568.15.1
Datum podání07.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 127, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3568/15 ze dne 21. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek Adriany Mancini a Jitky Mancini, právně zastoupených JUDr. Petrem Šustkem, Ph. D., advokátem se sídlem Veleslavínova 3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 1519/2015-320, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014 č. j. 1 Co 39/2014-265 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013 č. j. 36 C 199/2011- 213, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označené stěžovatelky podaly v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdily, že bylo zasaženo jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhovaly, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak i oba předcházející rozsudky.

2. Žalobkyně rovněž (zde "stěžovatelky") se žalobou domáhaly vydání rozsudku, kterým by prvnímu žalovanému bylo uloženo, aby zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Policie ČR, Okresního ředitelství Svitavy, Služby kriminální policie a vyšetřování, podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5 mil. Kč, a dále, aby druhý žalovaný zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. Nt 752/2008 podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5 mil. Kč.

3. Krajský soud v Praze žalobu zamítl. Při rozhodování podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013, dospěl k závěru, že žádný z výroků obsažených ve sporných znaleckých posudcích není pro žalobkyně urážlivý, že znalecký posudek je odborným vyjádřením svobodné vůle omezené pouze logikou a metodologickou procedurou daného oboru, že činnost znalce je právem (zákonem) dovolená a že důvodem zásahu soudu by nemohl být ani případ, kdyby se názor znalce nakonec ukázal být nesprávným, protože i znalec má právo na omyl.

4. K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal zejména na to, že výkon znalecké povinnosti je okolnost zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a že žalovaní v dané věci při podání znaleckých posudků excesivně nevybočili z plnění svých povinností. Dále pak zdůraznil, že v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti není oprávněn přezkoumávat správnost žalovanými podaných znaleckých posudků.

5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že soudy posoudily obsah žaloby formalisticky, nedostatečně posoudily povinnosti znalců a neprovedly všechny navrhované důkazy.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

10. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti občanskoprávního řízení a jehož předmětem byla omluva a poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu, jež měla údajně vzniknout stěžovatelkám vypracováním znaleckých posudků. Námitky stěžovatelek směřují značnou měrou proti procesu dokazování, proti hodnocení důkazů a jednotlivých tvrzení účastníků řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelek.

11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelek se závěry obecných soudů a opakováním jejich námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelky nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru