Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3559/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, záka... více
Věcný rejstříksoud/odnětí/přikázání věci
soudce/podjatost
byt/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3559.10.1
Datum podání14.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711a

99/1963 Sb., § 12 odst.2, § 12 odst.1, § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3559/10 ze dne 3. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Krušnohor bytové družstvo, Duchcovská 412/88C, Teplice, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Masarykova 668/29, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2010 č. j. 8 Nc 3832/2010-362, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení před soudem, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, a právo na zákonného soudce, garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce.

Stěžovatel uvádí, že v předmětné věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud stanovený § 12 odst. 3 občanského soudního řádu, o návrhu žalovaných na přikázání věci Okresnímu soudu v České Lípě s tím, že trvají podmínky zjištěné ve věci 10 C 316/2008. Tomuto návrhu předcházela námitka podjatosti, kterou žalovaní vznesli při ústním jednání dne 25. 2. 2010 s odůvodněním, že 1. žalovaná v minulosti pracovala jako trestní soudkyně Okresního soudu v Teplicích. Soudce se k námitce vyjádřil tak, že se podjatým být necítí. Řešením námitky podjatosti se po podání návrhu na přikázání věci dle stěžovatele již nikdo nezabýval. Stěžovatel s návrhem na přikázání věci vyslovil nesouhlas a pro případ, že by k němu přece jen došlo, navrhl, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu v Mostě. Krajský soud návrhu žalovaných vyhověl, aniž by se námitkami stěžovatele zabýval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dle stěžovatele zjistit, že krajský soud věc dle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu přikázal jinému než místně příslušnému soudu proto, aby odpadly pochybnosti o podjatosti blíže neuvedeného soudce či soudců Okresního soudu v Teplicích.

Stěžovatel předně poukazuje na skutečnost, že krajský soud přikázáním věci dle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu řeší otázku hypotetické možnosti vyloučení soudců Okresního soudu v Teplicích. Dle stěžovatele měl obecný soud postupovat dle prvého odstavce citovaného ustanovení § 12 občanského soudního řádu. Navíc soudce, kterému byla dle rozvrhu práce věc přidělena k vyřízení, se zjevně podjatým necítil, a samotná okolnost, že 1. žalovaná pracovala jako soudkyně na Okresním soudě v Teplicích, důvodem k vyloučení není.

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud přikázal věc soudu vybranému žalovanými, aniž by se zabýval odůvodněním, proč věc nepřikázal soudu navrhovanému stěžovatelem, či jinému soudu. Takový postup je dle stěžovatele porušením principu rovného přístupu ke stranám, který je základem spravedlivého procesu.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

II.

Z předloženého usnesení obecného soudu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, které bylo vedeno před Okresním soudem v Teplicích a kde stěžovatel vystupoval jako žalobce, žalovaní vznesli námitku podjatosti ve věci jednajícího předsedy senátu s odůvodněním, že 1. žalovaná pracovala jako soudkyně jednajícího a rozhodujícího soudu a byla několik let kolegyní předsedy senátu. Dle žalovaných se tak mělo jednat o pochybnosti o podjatosti soudce, která by se mohla ve výsledku řízení projevit jak pozitivním, tak i negativním způsobem. Žalovaní rovněž poukázali na věc vedenou mezi týmiž účastníky pod sp. zn. 10 C 316/2008, ve které bylo usnesením ze dne 27. 4. 2009 č. j. 8 Nc 6102/2008-32 rozhodnuto o přikázání věci Okresnímu soudu v České Lípě. Soudce, kterému dle rozvrhu náleželo ve věci jednat, ve svém vyjádření uvedl, že 1. žalovanou zná z pracovního styku jako kolegyni, která v minulosti působila jako soudkyně na trestním úseku. K projednávané věci však nemá vztah a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mu bránily věc projednat. Žalovaní podáním ze dne 5. 3. 2010 ve znění doplnění ze dne 6. 5. 2010 navrhli, aby věc dle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu byla přikázána k projednání a rozhodnutí jinému okresnímu soudu, a to Okresnímu soudu v České Lípě. V návrhu mimo jiné uvedli, že dle nich stále trvají podmínky, jak byly posuzovány ve věci 10 C 316/2008. Stěžovatel s návrhem na postup dle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu nesouhlasil, neboť dle jeho názoru se jednalo o obstrukční jednání žalovaných.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2010 č. j. 8 Nc 3832/2010-362 bylo rozhodnuto tak, že věc vedená u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 402/2008 se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v České Lípě. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění uvedl, že nemůže-li příslušný soud o věci jednat a rozhodovat, protože jsou jeho soudci vyloučeni, musí být dle ustanovení § 12 občanského soudního řádu přikázána jinému soudu téhož stupně. Dále uvedl, že návrh žalovaných je důvodný, přičemž přikázáním věci jinému soudu zcela odpadnou důvody pro pochybnosti o podjatosti soudce či soudců Okresního soudu v Teplicích.

III.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí správně uvádí, v čem spatřuje důvody pro postup dle ustanovení § 12 občanského soudního řádu. Z uvedeného rozhodnutí též jednoznačně vyplývá, v čem spatřuje důvody, pro které lze pochybovat o nepodjatosti soudce či soudců Okresního soudu v Teplicích. Krajský soud v Ústí nad Labem správně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu a vypořádal se se všemi argumenty stěžovatele. To, že při svém rozhodování vyšel z návrhu žalovaných, nijak nesnižuje ústavnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud je přesvědčen, že postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze nic vytknout. Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny.

Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 2. 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru