Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3555/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3555.10.1
Datum podání14.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3555/10 ze dne 12. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Českomoravská investiční, a. s., se sídlem Brno, Bartošova 1833/6, zastoupeného Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, ul. 28. října 219/438, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2009, čj. 16 C 17/2007 - 239, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2009, čj. 8 Co 552/2009 - 331, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2010, čj. 32 Cdo 3575/2010 - 462, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o jeho žalobě na určení neplatnosti kupních smluv a na určení vlastnického práva. V ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými TOBA TRADE, s. r. o. a Správou železniční dopravní cesty, státní organizací, týkající se označených nemovitostí, je neplatná. Dále požadoval určení, že vlastníkem dalších, jím označených, nemovitostí je Česká republika, s právem hospodaření pro Správu železniční dopravní cesty.

Podle stěžovatele mu obecné soudy, jako orgány veřejné moci, neposkytly právní ochranu, neboť mu, jako účastníku procesu prodeje nemovitostí ve vlastnictví státu, který prováděla Správa železniční dopravní cesty (dále jen "Správa"), jako státní organizace prostřednictvím svého zprostředkovatele, neumožnily domoci se rozhodnutí o vyslovení neplatnosti zmíněné kupní smlouvy. Dospěly totiž k závěru, že stěžovatel nemůže mít na požadovaném určení neplatnosti právní zájem. Soudy tak porušily jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě, rozsudkem ze dne 23. 1. 2009, čj. 16 C 17/2007 - 239, zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti kupních smluv a na určení vlastnictví k označeným nemovitostem státu. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu stěžovatele ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ a dospěl k závěru, že pro nedokončenost vkladového řízení je nutno žaloby hodnotit jako předčasně podané, bez existence naléhavého právního zájmu na takovém určení.

Ke stěžovatelem tvrzeným důvodům neplatnosti sporných kupních smluv přijal závěr, že převod sporného majetku se sice uskutečňoval téměř na hranici legality, ale přesto se přiklonil k závěru, že sporné kupní smlouvy jsou platné. Byla sice porušena úprava ve vyhlášce č. 62/2001 Sb., ovšem bez stanovení sankce neplatnosti úkonu. Soud dále upozornil na to, že stěžovatel, nikoliv vinou žalovaných, zaměnil výzvu k podávání návrhu na uzavření smlouvy s výběrovým řízením. Pokud měl pochybnosti, mohl již v průběhu zjišťování zájemců předložit nejen návrhy cen na jednotlivé nemovitosti, ale i konkrétní nabídky kupních smluv s nabídkou způsobu a termínu úhrady kupní ceny.

Po odvolání stěžovatele a jednoho ze žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 913/2008) a uvedl, že Nejvyšší soud se zde zabýval podrobným výkladem institutu žaloby na určení podle § 80 písm. c) OSŘ, přičemž vyšel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 121/05.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů mezi týmiž účastníky, které po zamítnutí žalob soudy nižších stupňů (vždy pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce) dospěly do fáze dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání v těchto věcech odmítl jako nepřípustná, neboť dovodil, že dovoláním vymezené právní otázky, shodné s těmi, jež byly předloženy také v této věci, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládají. Ve vztahu ke stěžovateli odkázal zejména na usnesení ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, a z poslední doby na usnesení ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, a další (v podrobnostech viz odůvodnění uvedeného usnesení).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakovaně polemizuje s právními závěry obecných soudů. Z provedeného lustra Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se na Ústavní soud, se zcela stejným právním problémem, obrátil již třikrát. V usnesení ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/08, se Ústavní soud stěžovatelem předloženým právním problémem určovací žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ podrobně zabýval. Konstatoval, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní. V případě dalších dvou ústavních stížností stěžovatele, týkajících se stejného právního problému, Ústavní soud již zcela odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 1817/08.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelova ústavní stížnost ve svých parametrech nic nového nepřinesla, nezbývá Ústavnímu soudu než i v tomto případě v plném rozsahu odkázat na předchozí usnesení s tím, že ani v daném případě nemá věc žádný ústavněprávní přesah.

Na základě uvedených skutečností dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru