Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3553/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3553.17.1
Datum podání13.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 236


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3553/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pražské stavební bytové družstvo v konkurzu, se sídlem Na Hutmance 7/300, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 162/2016-138 ze dne 19. října 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2703/2017-173 ze dne 23. 8. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, aniž by však specifikoval svá základní práva, která jimi měla být dotčena. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení, zda jednotlivé námitky stěžovatele nemají ústavní rozměr a v důsledku nesměřují k porušení některého ze základních práv stěžovatele, zejména tedy práva na soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadá rozhodnutí městského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo stanoveno, že žalobkyně (dále též "vedlejší účastník") je počínaje dnem 4. 9. 2004 osobou oprávněnou z věcného břemene, jehož obsahem je právo užívání tam blíže specifikované bytové jednotky a společných prostor tam uvedeného bytového domu.

3. Ústavní soud dále zjistil, že Nejvyšší soud ve svém usnesení č. j. 26 Cdo 2703/2017-173 ze dne 23. 8. 2017 dospěl k závěru, že stěžovatelovo dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2016 č. j. 21 C 129/2015-83, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2017 č. j. 21 C 129/2015-147, kterým bylo určeno, že žalobkyně je počínaje dnem 4. 9. 2004 osobou oprávněnou z věcného břemene, jehož obsahem je právo užívání tam blíže specifikované bytové jednotky a společných prostor tam uvedeného bytového domu, má vady. Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "o. s. ř." (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména polemizuje s výkladem podústavního práva, provedeným v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze. Podle něj byla nesprávně posouzena platnost nájemní smlouvy - resp. listiny "Zápis o dohodě o odevzdání a převzetí družstevního bytu" ze dne 4. 1. 1996, protože v ní chybí ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu. Podle stěžovatele pouhý odkaz na přílohu této listiny nemůže odstranit nedostatek spočívající v tom, že tato listina ve skutečnosti neobsahuje "údaje, na jejichž základě lze dospět ke konkrétní peněžní částce". Proto shledává jako nesprávný závěr soudu o tom, že byla výše nájemného a úhrady za služby sjednána. Podle stěžovatele není předložená nájemní smlouva platná. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že byla vedlejším účastníkem uhrazena dlužná částka vůči stěžovateli. K doplacení příslušenství nikdy nedošlo a dle názoru stěžovatele nedošlo k řádnému vypořádání, a proto pohledávka, která by mohla podmiňovat vznik sporného věcného břemene, neexistuje. Stěžovatel tedy ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo správné, protože vycházelo z nesprávného hodnocení důkazů. Byť i stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho ústavní stížnost neobsahuje žádné argumenty, proč by se tak mělo stát. Stěžovatel se pak nikterak nevyjádřil k tomu, že jeho dovolání bylo odmítnuto z procesních důvodů pro nedostatečné vymezení důvodů přípustnosti dovolání a s tímto postupem Nejvyššího soudu nikterak nepolemizuje.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

6. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. K tomu zpravidla náleží i posouzení splnění podmínek přípustnosti dovolání.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

9. Jelikož stěžovatel nedostatečně vymezil důvody přípustnosti dovolání, Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu shledal jako zjevně neopodstatněnou, neboť v jeho postupu neshledal žádné porušení práva stěžovatele a ani stěžovatel sám ostatně proti závěru o vadnosti svého dovolání žádné argumenty Ústavnímu soudu neposkytl.

10. Pokud pak jde o napadené usnesení odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).

11. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu byla s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru