Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3552/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUDNÍ EXEKUTOR - Chrudim - Jaroš Petr
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti již neexistujícímu rozhodnutí
základní práva a ... více
Věcný rejstříkPodjatost
Náklady řízení
exekutor
odměna
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.3552.20.1
Datum podání21.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 89


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3552/20 ze dne 26. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Pinkové, zastoupené Mgr. Petrem Polánkou, advokátem se sídlem v Brně, Zelný trh 12, proti usnesením Městského soudu v Brně č. j. 26 EXE 2065/2018-132 a 26 EXE 2065/2018-130 ze dne 14. 10. 2020 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, č. j. 129 EX 3841/18-118 ze dne 4. 9. 2020, za účasti Městského soudu v Brně a soudního exekutora Exekutorského úřadu Chrudim Mgr. Petra Jaroše, jako účastníků řízení, a korporace Tělovýchovná jednota Favorit Brno, spolek, se sídlem v Brně, Křížkovského 416/22, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "exekuční soud") č. j. 26 EXE 2065/2018-10 byl soudní exekutor Exekutorského úřadu Chrudim Mgr. Petr Jaroš (dále jen "soudní exekutor") na návrh vedlejšího účastníka jako původního oprávněného pověřen vedením exekuce na majetek povinné stěžovatelky k vymožení pohledávky ve výši 338 707 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník následně těsně před provedením dražby nařízené soudním exekutorem pohledávku postoupil na třetí osobu a stěžovatelka navrhla se souhlasem vedlejšího účastníka zastavení exekuce. Soudní exekutor zastavil exekuci pouze částečně co do vymáhání pohledávky oprávněného, nikoli však co do vymáhání vlastní pohledávky - nákladů exekuce.

2. Následně vydal soudní exekutor napadený příkaz, kterým uložil stěžovatelce nahradit náklady exekuce ve výši 69 563 Kč. K námitkám stěžovatelky exekuční soud uvedený příkaz usnesením č. j. 26 EXE 2065/2018-130 změnil tak, že stěžovatelce uložil nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 30 827,17 Kč; snížil tak odměnu soudního exekutora na 30 % jím původně stanovené částky. Uvedeným usnesením exekuční soud současně rozhodl o námitce podjatosti soudního exekutora, vznesené stěžovatelkou, a to tak, že soudní exekutor není vyloučen z projednávání uvedené věci.

3. Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na ochranu vlastnictví zaručeným čl. 11 odst. 1 Listiny. Exekuční soud se podle stěžovatelky neodůvodněně odchýlil od svých závěrů vyjádřených v usnesení č. j. 26 EXE 2065/2018-108 ze dne 29. 7. 2020, jímž zamítl návrh stěžovatelky na zastavení zbývající části exekuce a ve kterém se k otázce výše odměny soudního exekutora již vyjádřil. Porušení svých práv stěžovatelka dovozuje z chybně určené částky (výše vymáhané pohledávky, namísto výše vymoženého plnění či nanejvýš výše úplaty za postoupení pohledávky), z níž soudní exekutor odvozuje výši své odměny. Rozhodnutí exekučního soudu je výsledkem extrémního interpretačního excesu, který by z ústavněprávního hlediska neměl obstát, přestože jde stěžovatelce "pouze" o náklady řízení; částku uloženou stěžovatelce exekučním soudem totiž nelze s ohledem na její osobní a majetkové poměry považovat za bagatelní. Ve vztahu k rozhodnutí o námitce podjatosti soudního exekutora stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že obsah její námitky směřuje vůči postupu exekutora ve věci jako důvodu nezpůsobilému založit pochybnost o jeho nestrannosti.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Ačkoli ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o nepodjatosti soudce (soudního exekutora) obvykle Ústavní soud odmítá jako nepřípustnou pro její předčasnost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1913/18 ze dne 13. 6. 2018, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2857/18 ze dne 11. 9. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v projednávané věci je zřejmé, že exekuční řízení je u konce a stěžovatelka již nemá k dispozici jiné prostředky ochrany pro případ, že by její námitka podjatosti nebyla vypořádána korektně. Ústavní stížnost je proto v této části přípustná.

6. Nepřípustná je však v části směřující proti příkazu soudního exekutora, neboť ten byl změněn (rovněž napadeným) usnesením exekučního soudu, a to ve prospěch stěžovatelky, byla-li jím uložená platební povinnost oproti příkazu soudního exekutora snížena o více než polovinu. I kdyby tedy Ústavní soud shledal stížnost důvodnou v části směřující proti usnesení exekučního soudu č. j. 26 EXE 2065/2018-130, samotné jeho zrušení by k ochraně práv stěžovatelky postačovalo, neboť by se exekučnímu soudu znovu otevřel prostor pro revizi příkazu soudního exekutora. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti proto Ústavní soud shledává stížnost v dané části objektivně nepřípustnou.

7. V přípustné části směřující proti usnesením exekučního soudu, s jejichž obsahem se Ústavní soud seznámil, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

8. Podle obsahu svého podání je si stěžovatelka dobře vědoma postavení Ústavního soudu a jeho role stojící mimo soustavu obecného soudnictví. K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

9. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny okolnosti odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu. Již z výše zmíněného usnesení exekučního soudu

č. j. 26 EXE 2065/2018-108, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí a které stěžovatelka rovněž přiložila k ústavní stížnosti, je patrno, že svou argumentaci předkládanou Ústavnímu soudu stěžovatelka opakovaně a bez úspěchu uplatňovala v exekučním řízení. Přestože stěžovatelka odůvodnění napadených rozhodnutí exekučního soudu neakceptuje, Ústavní soud na nich nespatřuje nic závadného - exekuční soud přesvědčivě a srozumitelně vyložil, proč určil výši odměny soudního exekutora uvedeným způsobem (fakticky vykonaná exekuční činnost při zohlednění specifických skutkových okolností) a proč není z projednávání věci vyloučen (skutečnost, že se soudní exekutor domáhá své odměny, není důvodem k pochybnosti o jeho nestrannosti). Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením soudního exekutora porušení jejích základních práv nezakládá.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru