Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3550/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Podjatost
Správní soudnictví
stavební povolení
správní uvážení
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3550.10.1
Datum podání13.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65, § 103 odst.1

183/2006 Sb., § 114 odst.3, § 114 odst.2, § 89, § 129 odst.3, § 129 odst.4, § 115

500/2004 Sb., § 14

501/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3550/10 ze dne 23. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. Z. a M. Z., zastoupených JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Loutkářská 2416/2f, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2010 č. j. 2 As 69/2010-122 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2010 č. j. 10 A 15/2010-50, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2010, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 A 15/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 8. března 2010 u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 3. února 2010 č. j. KUJCK 387/2010 OREG/4 jímž rozhodl o odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru výstavby a územního plánování ze dne 12. listopadu 2009 č. j. výst/418231051/0/2008/Dě - 20/DODA/Rozh. Tímto rozhodnutím byla [dle § 115 ve spojení s § 129 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen "stavební zákon")], dodatečně povolena stavba: Stavební úpravy, přístavba a nástavba domu č. p. 802, Rašínova ul., Budějovické předměstí, Písek, na pozemcích st. p. č. 1528 a p. č. 1603/8 v k. ú. Písek. Stěžovatelé navrhli, aby bylo zrušeno i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby: "Stavební úpravy, přístavba a nástavba domu č. p. 802, Rašínova ul., Budějovické předměstí Písek, na pozemcích st. p. 1528 a p.č. 1603/8 v k. ú. Písek", který vydal správní orgán prvého stupně, odbor výstavby a územního plánování Městského úřadu Písek rozhodnutím ze dne 12. listopadu 2009 č. j. výst/418231051/0/2008/Dě -20/DODA/Rozh, pro vady řízení a nezákonnost, která předcházela řízení o vydání tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé v žalobě navrhli, aby správní soud vyslovil odkladný účinek napadených rozhodnutí a současně žalovanému uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení.

Žalovaný Krajský úřad Jihočeského kraje výrok rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 12. listopadu 2009 změnil tak, že vydal dodatečné povolení pro stavbu "Stavební úpravy, přístavba a nástavba domu č. p. 802, Rašínova ul., Budějovické předměstí Písek, na pozemcích st. p. č.1528 a p. č. 1603/8 v k. ú. Písek", která je dokončena a dále zrušil bez náhrady celou část výroku napadeného rozhodnutí stavebního úřadu nazvanou "Námitky a připomínky podané před podáním žádosti o dodatečné povolení stavby" počínaje "námitkami a připomínkami ze dne 31. srpna 2007" a konče "rozhodnutím stavebního úřadu o námitkách z 20. června 2008" (včetně). V změnou nedotčených částech napadené rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru výstavby a územního plánování ze dne 12. listopadu 2009 č. j. výst/418231051/0/2008/Dě - 20/DODA/Rozh, potvrdil a odvolání stěžovatelů zamítl. Změna výroku rozhodnutí spočívala toliko ve změně ustanovení právního předpisu, podle kterého stavební úřad rozhodoval (§ 129 odst. 3 stavební zákon).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. května 2010 (10 A 15/2010-50) žalobu stěžovatelů jako nedůvodnou zamítl a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Na základě podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. října 2010 (2 As 69/2010-122) kasační stížnost zamítl a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před orgány veřejné moci netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům známy.

Stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti, obdobně jako v kasační stížnosti namítali, že rozhodnutí je "projevem libovůle" a tvrdili, že soudy vůbec nepřezkoumaly správnost rozhodných skutečností nastalých ve správním řízení.

Soudy bez přiměřeného důvodu vycházely pouze z obsahu spisu. Stěžovatelé uvedli, že se bránili žalobou proti pravomocně ukončenému územnímu řízení o umístění stavby, ale soudy se s jejich námitkám nikterak nevypořádaly a jen poukázaly na zásadu koncentrace řízení a v daném případě rozhodli o umístění stavby v rozporu s ČSN 73 4301. Dále stěžovatelé brojili proti tomu, že stavební úřad si učinil úsudek nad rámec zákona o věci občanskoprávního charakteru, o nichž nedošlo ke shodě mezi účastníky řízení, a to ohledně nepřiměřeným a nezákonným imisím již existující nepovolené stavby na nemovitosti stěžovatelů. Dle tvrzení stěžovatelů bylo řízení zatíženo tolika vadami, že i vydané rozhodnutí je vadné, nepřezkoumatelné a nemá oporu ve spise. Stěžovatelé napadli podjatost pracovníka stavebního úřadu a tvrdili, že se jednalo o předem připravenou, promyšlenou a úmyslnou strategii, která měla za cíl zvýhodnit zájmy stavebníka včetně legalizace jeho černé stavby. Bylo vydáno stavební povolení, aniž by řádně proběhlo stavební řízení a stěžovatelé by měli možnost se řízení zúčastnit. V důsledku nedoručení rozhodnutí o povolení stavby stěžovatelům, nemohlo toto rozhodnutí nabýt právní moci a stavba byla realizována neoprávněně. Dle stavebního zákona bylo realizováno řízení o odstranění stavby, které bylo změněno protiprávně na její dodatečné povolení. V řízení se soudy řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatelů o podjatosti pracovníka stavebného úřadu (referenta stavebního úřadu p. Vladimíra Dědourka), která byla namítána i v řízení o dodatečném povolení stavby, jeho chování při místním šetření navrhovali prokázat důkazy, které soud neprovedl, a to svým čestným prohlášením a svojí svědeckou výpovědí o průběhu místního šetření v rámci územního řízení.

Soudy totiž podle jejich tvrzení nenapravily nesprávný úřední postup stavebních úřadů obou stupňů při dodatečném povolování stavebních úprav, přístavby a nástavby stavby rodinného sousedního domu, proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do základního práva na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na mnohá rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 367/99, III. ÚS 464/99, III. ÚS 463/2000, I. ÚS 371/2004, III. ÚS 441/04, II. ÚS 1090/07, I. ÚS 2052/2008), Nejvyššího soudu (např. 2 Cdon 1889/97, 22 Cdo 2929/99, 22 Cdo 572/2003), Nevyššího správního soudu (např. 1 Afs 63/2004-66, 4 As 27/2003-77, 7 Afs 128/2006-67, 9 As 61/2007-52, 1 As 96/2008-115, 9 Afs 8/2008-117, 1 As 84/2009-77).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Českých Budějovicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost stěžovatelů není důvodná a že v jejich věci bylo právo na spravedlivý proces plně respektováno. Nejvyšší správní soud vznesl návrh, jak by měl Ústavní soud rozhodnout, pokud by Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost a současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, která sdělila, že účastník řízení neshledal námitky stěžovatelů důvodnými. Důvody odmítnutí žaloby vyplývají z odůvodnění napadeného usnesení, na které v plném rozsahu odkázal. Účastník řízení nesdílí názor, že by v předmětném řízení byla porušena základní ústavní práva stěžovatelů, okolnost, že žalobním důvodům nebylo přisvědčeno, nelze interpretovat tak, že ústavní práva nebyla chráněna. Z uvedených důvodů účastník řízení navrhuje ústavní stížnost stěžovatelů zamítnout dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání.

Vyjádření účastníků řízení byla stěžovatelům zaslána na vědomí, ke kterým stěžovatelé podali repliku obdobného obsahu jako jejich ústavní stížnost. Opakovaně vyjádřili přesvědčení, že oba správní soudy při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení obecně závazných předpisů postupovaly libovolně, svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když při meritorním posouzení vybočily z pravidel upravujících řízení, kdy odůvodnění rozhodnutí není v souladu s obsahem soudního spisu, úvaha soudu je nevěrohodná, nelogická, nemá oporu v návrzích a podáních stěžovatelů a není řádně odůvodněna. Stěžovatelé současně vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivý proces, a to jak v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích o žalobě stěžovatelů dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") , tak v navazujícím řízení o kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s., s nimiž se již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují námitky, které uplatnili již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelů zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatelů neshledal důvodnými Tvrzení stěžovatelů, že rozhodnutí je projevem libovůle, lze odmítnout a konstatovat, že právo na spravedlivý proces stěžovatelů ve správním soudnictví bylo respektováno.

V dané věci je rozhodné, že stěžovatelé žalobou brojili proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. S ohledem na zásadu koncentrace řízení tedy nebylo možné zohledňovat námitky stěžovatelů, jež se týkaly již pravomocně ukončeného územního řízení o umístění stavby. Do této skupiny námitek, které směřovaly k vadám řízení předcházejícímu řízení o správní žalobě a kasační stížnosti, spadá většina námitek stěžovatelů uváděných v ústavní stížnosti. Rozsah soudního přezkumu proti rozhodnutí je dán dle § 65 s. ř. s. v mezích žalobních důvodů zejména předmětem řízení, jehož výsledkem je napadené správní rozhodnutí. Je zcela v dispozici stěžovatelů, zda využijí svého práva brojit proti rozhodnutí zasahujícímu do jejich právní sféry u příslušného správního orgánu nebo soudu.

Všechny námitky stěžovatelů ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku jsou tvrzeny toliko v obecné rovině. Pokud stěžovatelé neuvádějí konkrétní rozpory, lze přisvědčit obecným soudům, že vycházely ze skutečností podložených spisovou dokumentací a obsahu spisu. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zdůraznil relevantní skutečnosti plynoucí ze spisu pro rozhodnutí v dané věci stěžovatelů (č. l. 127).

Zákonná právní úprava dle ustanovení § 114 odst. 3 stavebního zákona, umožňuje, aby si stavební úřad mohl učinit úsudek a sám rozhodnout o námitkách občanskoprávního charakteru, o nichž nedošlo ke shodě mezi účastníky řízení, s výjimkou námitek týkajících se existence nebo rozsahu vlastnického práva. Stávající právní úprava stavebního řízení, která se s ohledem na ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona použije i v řízení na dodatečné povolení stavby, tj. výklad jednoduchého práva nevzbuzuje pochyby, že výhrady stěžovatelů k nepřiměřeným a nezákonným emisím stavby na nemovitost v jejich vlastnictví spadá do kompetence stavebního úřadu.

Nejvyšší správní soud se nad rámec rozhodnutí vyjádřil k námitkám stěžovatelů směřujícím proti nespravedlivému stavebnímu řízení. Stěžovatelé tvrdili, že se jednalo o "předem připravenou, promyšlenou, a úmyslnou strategii, která měla za cíl zvýhodnit zájmy stavebníka, včetně legalizace jím provedené "černé" stavby". Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že v dané věci bylo vydáno stavební povolení, kdy bylo prokázáno, že stěžovatelé byli účastníky stavebního řízení. V důsledku nedoručení rozhodnutí o stavebním povolení stěžovatelům však došlo k situaci, kdy byla realizována stavba na základě povolení, které nenabylo právní moci, tedy neoprávněně. Z toho důvodu bylo poté podle stavebního zákona zahájeno řízení o odstranění stavby a posléze o jejím dodatečném povolení.

Námitka stěžovatelů ohledně podjatosti úřední osoby pracovníka stavebního úřadu V. Dědourka směřovala k postupu při místním šetření v rámci územního řízení a byla namítána i v řízení o dodatečném povolení stavby. Nejvyšší správní soud se touto otázkou podrobně zabýval v napadeném rozsudku (č. l. 128-129). Uvedl jisté výhrady k odůvodnění přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, ale konstatoval, že je neshledal za natolik závažné, aby rozhodnutí zrušil. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nenabídli k provedenému posouzení této otázky ze strany správních orgánů taková tvrzení a důkazy, jež by vedly k důvodným pochybám o podjatosti úřední osoby.

Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí vyjádřil nad rámec řízení o kasační stížnosti k problematice závaznosti českých technických norem (č. l. 131-132), kterou stěžovatelé v řízení namítají. V daném případě ČSN 73 4301 dospěl k závěru, že se nejedná o technickou normu, která by měla závazný charakter. Ani stavební zákon ani vyhláška č. 501/2006 Sb. na tuto normu neodkazují a je toliko doporučující, [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. května 2009 sp. zn. Pl. ÚS 40/08, č. 241/2009 Sb. (http://nalus.usoud.cz a na www.judikatura.cz)].

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se žalobou a posléze podanou kasační stížností stěžovatelů podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ani libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení stavebního zákona, Ústavní soud neshledal, že by soudy tyto normy vykládaly a užívaly, resp. neužívaly na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění, ani že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o interpretaci a aplikaci podústavního práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny.

Ústavní soud poznamenává, že ani právnímu názoru, vyslovenému v rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout a pro stručnost lze na něj dále odkázat.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Pokud za dané procesní situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů jako nedůvodnou zamítl, postupoval v souladu se zákonem.

K uvedeným odkazům stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, lze ve stručnosti uvést, že na posuzovanou věc nedopadají.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. února 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru