Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 355/97Nález ÚS ze dne 08.03.2000Označení žalovaného ve správním soudnictví; způsobilost Policie České republiky být účastníkem řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
legitimace/pasivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/17 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.355.97
Datum vyhlášení05.04.2000
Datum podání23.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

283/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 18 odst.2 písm.d

99/1963 Sb., § 43 odst.2, § 250 odst.4, § 246 odst.1, § 104


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 355/97 ze dne 8. 3. 2000

N 35/17 SbNU 245

Označení žalovaného ve správním soudnictví; způsobilost Policie České republiky být účastníkem řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. W., zastoupeného advokátkou JUDr. R. J. , proti

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 24 Co

266/97, a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4.

1997, sp. zn. 9 C 5/97, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, sp. zn.

24 Co 266/97, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4.

1997, sp. zn. 9 C 5/97, se zrušují.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Kladně zastavil

řízení, v němž stěžovatel žaloval 1) Policii ČR, Okresní

ředitelství, Dopravní inspektorát v Kladně a 2) Policii ČR, Správu

Středočeského kraje, Dopravní inspektorát v Praze. Touto žalobou

se domáhal zrušení rozhodnutí o přestupku, vydaného Policií ČR,

Okresním ředitelstvím Dopravním inspektorátem v Kladně, č.j.

ORKD-2024/DI-96, ze dne 15. 11. 1996, ve znění rozhodnutí Policie

ČR, Správy Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha 1 ze

dne 19. 12. 1996, č.j. PSC-898/PDS-DS-96.

V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že žaloba směřovala

proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení,

neboť prý Policie ČR není právnickou osobou ve smyslu ustanovení

§ 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku a ani podle zákona č.

283/1991 Sb., o Policii ČR. Proto Okresní soud v Kladně - jak již

bylo uvedeno - řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zastavil.

Krajský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení

Okresního soudu v Kladně potvrdil.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že Policie ČR (ani

žádná z jejích organizačních složek) není právnickou osobou

a zákon jí proto nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení

před soudem. Způsobilost mít práva a povinnosti jakož

i způsobilost být účastníkem řízení má ve věcech týkajících se

Policie ČR stát, tzn. Česká republika. Jménem České republiky

jedná v těchto věcech příslušný státní orgán, jímž je Ministerstvo

vnitra.

Procesní způsobilost Policie ČR údajně nevyplývá ani z její

pravomoci rozhodovat o přestupcích, neboť úkolem Policie je sice

podle zákona č. 283/1991 Sb. i projednávání přestupků, pokud tak

stanoví zvláštní zákon § 2 odst. 1 písm. k), nicméně "o přiznání

způsobilosti být účastníkem řízení tento zákon ani v souvislosti

s plněním uvedeného úkolu Policií ČR nehovoří". Pasivní legitimace

Policie ČR prý nevyplývá ani z ustanovení § 246 odst. 3 o.s.ř.,

které upravuje věcnou příslušnost okresního soudu ve správním

soudnictví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že odůvodnění

odvolacího soudu vychází z nesprávného posouzení věci, čímž mu

byla odňata možnost jednat před soudem. Podle ustanovení § 19

o.s.ř. má totiž způsobilost mít práva a povinnosti rovněž ten,

komu ji zákon výslovně přiznává. Podle ustanovení § 250 odst. 4

cit. zákona je přiznáno právo účastníka i správnímu orgánu, který

rozhodl v posledním stupni ve správním řízení. Policie ČR, Správa

Středočeského kraje, Dopravní inspektorát Praha, je oprávněna jako

správní orgán rozhodovat o daných přestupcích podle ustanovení §

54 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s ustanovením

§ 58 odst. 1 zákona č. 71/1967, správního řádu. Je prý proto

"naprosto nemožné, aby v takovém případě byla účastníkem řízení

Česká republika, zastoupená příslušným orgánem, protože sám stát

nemá právo v řízení o přestupcích vydávat rozhodnutí, která by

zavazovala osoby stíhané pro přestupek a navíc mu ukládala za

takový přestupek tresty".

Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými

usneseními obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo

podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a podle čl. 4 Ústavy ČR. Prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od

ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno.

Protože stěžovatel současně s ústavní stížností podal

i dovolání, vyčkal Ústavní soud výsledku dovolacího řízení.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 20 Cdo

63/98, řízení o podaném dovolání zastavil, neboť při rozhodování

o žalobách podle hlavy druhé části páté o.s.ř., proti rozhodnutí

soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř. a proto také proti

takovému soudnímu rozhodnutí není přípustné dovolání. "Na uvedeném

nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolací soud svou funkční

příslušnost k projednání odvolání posoudil nesprávně." Protože

tedy Nejvyšší soud ČR shledal neodstranitelný nedostatek podmínky

řízení (funkční příslušnosti) a řízení o dovolání zastavil.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Krajský

soud v Praze a Okresní soud v Kladně.

Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze

sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní soud v Kladně uvedl, že Policie ČR není právnickou

osobou a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení

před soudem. V této souvislosti odkázal i na stanovisko pléna

Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1997 (Plsn 2/96). Jménem České

republiky jedná ve věcech Policie ČR především Ministerstvo vnitra

ČR. Okresní soud se ztotožnil i s odůvodněním napadeného usnesení

Krajského soudu v Praze, nicméně prý o odvolání nemělo být

rozhodováno, neboť zákon proti rozhodnutí soudu prvního stupně

nepřipouštěl opravný prostředek, což mělo být uvedeno i v poučení

o opravném prostředku v usnesení okresního soudu.

Proto okresní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost

odmítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní soud shledal, že podstatou ústavní stížnosti je

stěžovatelova námitka, že obecné soudy v daném případě neměly

řízení zastavit, nýbrž se měly jeho žalobou zabývat věcně. Okresní

a krajský soud naopak dospěly k závěru, že stěžovatel podal žalobu

proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a že

se tedy jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve

smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., pro který bylo nutno

řízení zastavit.

Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, proti kterému

rozhodnutí ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje a zda v daném

případě byl Krajský soud v Praze vůbec oprávněn rozhodovat

o odvolání proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně.

V této věci se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem

Nejvyššího soudu ČR, který v citovaném usnesení konstatoval, že

proti rozhodnutí soudu, jenž rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí

správního orgánu, není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.

Je tedy zřejmé, že k projednání takového opravného prostředku

funkčně příslušný soud neexistoval.

Na druhé straně však nelze přehlédnout, že Okresní soud

v Kladně v citovaném usnesení (resp. v jeho poučení) výslovně

uvedl, že "proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode

dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu

zdejšího" a stěžovateli proto není možno přičítat k tíži, pokud za

těchto okolností odvolání skutečně podal a pokud se jím krajský

soud meritorně zabýval a rozhodl o něm.

Ústavní soud dále - jak již bylo uvedeno - musel tedy

posoudit, zda ústavní stížnost směřuje toliko proti citovanému

usnesení Krajského soudu v Praze (tzn. proti rozhodnutí, mylně

považovanému za - po právu existující - rozhodnutí o posledním

prostředku k ochraně práva) nebo i proti citovanému usnesení

Okresního soudu v Kladně. Stěžovatel totiž při formulaci petitu

ústavní stížnosti - na jedné straně - navrhuje vyhovět ústavní

stížnosti, "směřující proti pravomocnému usnesení Krajského soudu

v Praze" a toto rozhodnutí zrušit, nicméně na jiném místě označuje

za protiústavní "usnesení Krajského soudu v Praze, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Kladně" a na přední straně ústavní

stížnosti dokonce navrhuje, "aby toto usnesení (poznámka: usnesení

Krajského soudu v Praze) bylo ve spojení s usnesením Okresního

soudu v Kladně zrušeno".

Za této situace dospěl Ústavní soud dospěl k závěru, že

ústavní stížnost ve své podstatě směřuje jak proti v záhlaví

uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, tak i proti

předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Kladně. Z tohoto

pohledu ji také dále posuzoval. Ústavní soud si je totiž vědom

skutečnosti, že pokud by ústavní stížnosti vyhověl a zrušil toliko

napadené usnesení Krajského soudu v Praze, mohla by vzniknout

právně nepřehledná situace, neboť krajský soud by se pravděpodobně

odmítl podaným odvoláním z důvodu funkční nepříslušnosti meritorně

zabývat a na situaci stěžovatele by se tak fakticky nic nezměnilo.

Tím by byla ústavní stížnost, jakožto prostředek ochrany ústavně

zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zjevně

neefektivní.

Po zodpovězení těchto základních otázek se Ústavní soud

zabýval věcnou podstatou ústavní stížnosti. V této souvislosti

odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž z hlediska

ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. žaloba má mít (i s poučením soudu,

je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro

jednání ve věci samé. Není věcí soudu, aby žalobce poučoval

o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má

žalobce poučit ve věci správného označení účastníků řízení, a to

i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem

řízení. Poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako

omyl žalobce, jestliže má na mysli jeden a týž subjekt, je tedy

plně namístě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/94, sv. 3, str.

298-299 a nález sp. zn. I. ÚS 388/97, sv. 10, str. 63).

Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené

judikatury ani v souzené věci. Nelze totiž přehlédnout, že i když

Policie ČR není právnickou osobou (srov. k tomu blíže citované

stanovisko pléna Nejvyššího soudu ČR Plsn 2/96), jsou její útvary

podle ustanovení § 54 zákona o přestupcích příslušné k projednání

přestupků spáchaných porušením právních předpisů o bezpečnosti

a plynulosti silničního provozu v prvním stupni a odvolacím

orgánem je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený orgánu,

který napadené rozhodnutí vydal (§ 58 odst. 1 správního řádu),

tedy rovněž příslušný orgán Policie ČR. Podle ustanovení § 250

odst. 4 o.s.ř. je u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve

správním řízení žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním

stupni, neboť ve správním soudnictví soudy přezkoumávají zákonnost

rozhodnutí orgánů veřejné správy (§ 244 odst. 1 o.s.ř.). Přitom

správní úřad není eo ipso osobou v právním smyslu a z hlediska

veřejnoprávního si jej lze představit také jako výčet určitých

pravomocí. Žalobce proto určuje nikoliv osobu, nýbrž nositele

těchto pravomocí (srov. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád

- komentář, 2. vydání, Praha, 1996, str. 721).

Jestliže tedy v souzené věci - za uvedené značně sporné

právní situace - okresní soud bez náležitého poučení navrhovatele

zastavil řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nemá

způsobilost být účastníkem řízení, a krajský soud toto rozhodnutí

potvrdil, bylo tím porušena základní právo stěžovatele na soudní

ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená

usnesení Krajskéhosoudu v Praze a Okresního soudu v Kladně

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru