Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3549/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bezdůvodné obohacení
advokát/odměna
poplatek/soudní
advokát/zvolený
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3549.19.1
Datum podání05.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 566

99/1963 Sb., § 149 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3549/19 ze dne 3. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Hešíkové, právně zastoupené Mgr. Martinem Trojanem, advokátem se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2019, č. j. 69 Co 144/2019-131, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 28 C 38/2017-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.

2. Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči svému dřívějšímu právnímu zástupci JUDr. Petru Honzíkovi (dále též "žalovaný") zaplacení částky 43 990 Kč. Žalovaný stěžovatelku úspěšně zastupoval v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 194/2011 a soudem přiznaná pohledávka byla vymožena v exekučním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 134 Ex 14343/2012. I v tomto řízení stěžovatelku zastupoval žalovaný. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 36 EXE 12160/2012 byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky stěžovatelky ve výši 105 840 Kč s příslušenstvím, nákladů řízení ve výši 31 490 Kč a nákladů exekuce ve výši 12 500 Kč. Žalovaný jako tehdejší právní zástupce požádal exekutora o poukázání vymožených nákladů exekuce a nákladů nalézacího řízení na svůj bankovní účet. Přes výzvu stěžovatelky k jejich vyplacení si je ponechal s odkazem na jejich dohodu, že si částku, která bude stěžovatelce přiznána jako náhrada nákladů řízení, ponechá jako úhradu za řádné zastupování, za které mu stěžovatelka dosud neplatila. Vzhledem k tomu, že mezi nimi nebyla dohodnuta smluvní odměna za právní zastupování, žalovaný si tak nárokoval odměnu za právní zastupování dle advokátního tarifu. Stěžovatelka neuhradila nic za právní služby žalovaným poskytnuté, protože se domnívala, že byli dohodnuti tak, že jej jako kadeřnice bude stříhat zdarma a on jí bude zdarma poskytovat právní služby.

3. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem vyhověl žalobě ve výši 4 234 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), v částce 39 756 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítaném výroku II. tak, že stěžovatelce přiznal ještě částku 1 056 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbývající části výrok potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V poučení soud uvedl, že dovolání proti rozsudku není přípustné.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, neboť akceptovaly stav, kdy si žalovaný ponechal bez vědomí stěžovatelky finanční prostředky klienta bez právního důvodu. Přesto dovodily, že vykonával svoji činnost mandatáře řádně a vznikl mu proto nárok na zaplacení odměny.

5. Stěžovatelka tvrdí, že žalovanému jako mandatáři vznikl nárok na odměnu pouze za předpokladu, že řádně vykonal své povinnosti z mandátní smlouvy a ze zákona. Zdůrazňuje, že náhrada nákladů řízení náleží ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. účastníku řízení a platba advokátu úspěšné protistrany je pouze využitím platebního místa pro jeho klienta. Přísudek by si mohl ponechat pouze tehdy, pokud by se takto odchylně se stěžovatelkou předem smluvil. Stěžovatelka však tvrdí, že žádnou takovou smlouvu se žalovaným neuzavřela. K tomu dodává, že soudní poplatek jako odměna by advokátu nenáležel za žádných okolností. Tím, že si jej žalovaný v posuzované věci ponechal, jednal protiprávně a neeticky.

6. Stěžovatelka obecným soudům dále vytýká, že poté, co tvrdila (ostatně to bylo mezi stranami nesporné), že žalovaný získal žalované finanční prostředky a má je u sebe, mělo být přesunuto břemeno tvrzení a důkazní na žalovaného v tom smyslu, aby prokázal, z jakého důvodu si finanční prostředky ponechal a zda mu vznikl nárok na odměnu. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, podle kterého pokud je žalováno na vydání bezdůvodného obohacení, žalobce unese důkazní břemeno tehdy, prokáže-li že došlo k předání peněz. Argumentuje-li žalovaný tím, že se jednalo o dar (zde o tarifní odměnu dle tvrzené dohody), je na něm, aby toto své tvrzení prokázal.

7. Podle názoru stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněná, neboť celá řada jí uplatněných námitek nebyla vypořádána.

8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

9. Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vzniklo jen co do částky odpovídající soudnímu poplatku, který stěžovatelka dříve sama zaplatila. Soudy z provedeného dokazování dovodily, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že mezi ní a žalovaným existovala dohoda o bezplatném zastoupení včetně zastupování v soudních řízeních. Mezi stranami bylo nesporné, že žalovaný stěžovatelku při uplatnění jejího nároku z podnikatelské činnosti zastupoval jako advokát, tedy jako podnikatel, jehož předmětem podnikání je poskytování právních služeb za úplatu (ve smyslu § 566 ObZ, § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a § 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif). Stěžovatelka nerozporovala ani kvalitu poskytnutého právního zastoupení. Pokud by existovala dohoda o bezplatném zastupování, nesprávně by za ni uplatňoval (a stěžovatelka nárokovala) přiznání nároku na náhradu nákladů řízení, které by ve skutečnosti nevynaložila. Soudy existenci dohody neuvěřily i s poukazem na výši protihodnoty za cenu holičských služeb poskytovaných stěžovatelkou v porovnání s částkou odpovídající právnímu zastupování advokátem v soudním řízení. Naopak provedeným dokazováním zjistily, že mezi stranami existovala dohoda o tom, že stěžovatelka nebude žalovanému hradit zálohy na právní služby a žalovaný si ponechá až hrazené náklady řízení. Uzavřely proto, že ponechání poukázaných peněz, vyjma stěžovatelkou zaplaceného soudního poplatku, tak nepředstavuje bezdůvodné obohacení.

12. Odměna advokáta (za poskytnutí právních služeb) jako jedna ze složek nákladů řízení může být smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem, řídí se ustanovením advokátního tarifu (§ 1 odst. 1 advokátního tarifu, srov. nález ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 763/05). Nelze přisvědčit stěžovatelce ohledně relevance odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 246/2001. V posuzovaném případě se žalovanému podařilo prokázat, že dohoda o úhradě odměny za právní služby přiznaným přísudkem existovala.

13. Pokud žalovaný zastupoval stěžovatelku v civilním a exekučním řízení, nárok na odměnu mu jako mandatáři vznikl dnem zaplacení soudem přiznaného nároku stěžovatelce. Z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pokud byl účastník, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, platí ji ten, komu byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena, advokátu. Je tedy zřejmé, že toto ustanovení nezakládá právo na náhradu nákladů řízení přímo advokátovi; advokát je zde pouze platebním místem a je povinen jemu vyplacenou náhradu nákladů řízení vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se jím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že tento nárok nemůže vlastním jménem vymáhat cestou výkonu rozhodnutí, neboť nositelem přisouzeného práva je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3314/09).

14. Otázka, jakým způsobem žalovaný následně jako advokát postupoval, není s ohledem na stadium řízení jeho předmětem. Jeho postup zřejmě odporoval znění Etického kodexu advokáta (usnesení č. 1/1997 představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky). K uplatnění stěžovatelčiných námitek by mohla sloužit stížnost adresovaná České advokátní komoře. Jen na okraj lze dodat, že aktuální znění Etického kodexu advokáta (čl. 6 odst. 5) již výslovně dovoluje pohledávky vyplývající z odměny advokáta za zastupování účastníka řízení před soudem nebo jiným orgánem jednostranně započíst proti pohledávce klienta na výplatu přisouzené náhrady nákladů řízení.

15. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž v důsledku přijetí poukázaných nákladů řízení (bez soudního poplatku) nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelky, neboť se jednalo o smluvně dohodnutou úhradu za poskytnuté právní služby a nejedná se tedy o plnění bez právního důvodu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Řadu nedůsledností, kterých se dopustil soud prvního stupně, napravil soud odvolací. Jeho rozhodnutí je patřičně odůvodněno. Srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti mají soudy za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

16. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

17. Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

18. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru