Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 354/15 #2Nález ÚS ze dne 19.11.2015Faktický obsah dovolání z hlediska posuzování vad dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Most
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83, 84
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
dovolání/přípustnost
Trestní řízení
žaloba/na plnění
trestní oznámení
lhůta/zachování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 198/79 SbNU 251
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.354.15.2
Datum vyhlášení30.11.2015
Datum podání04.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 112

99/1963 Sb., § 237, § 241b odst.3, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí přípustnosti povinen volit vstřícnější přístup k právu účastníka na soudní ochranu. Odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritornímu přezkumu dovolání lze akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z hlediska základních zákonných náležitostí dovolání.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 11. 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Radka Honzajka usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4155/2014-130 ze dne 26. 11. 2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 84.760,- Kč, kterou měla vedlejší účastnice způsobit vniknutím na pozemek v nájmu stěžovatele a zničením tamějšího sadu. Okresní soud v Mostě žalobu zamítl s odkazem na promlčení nároku. Tento právní závěr stěžovatel rozporoval s odkazem na stavení promlčecí lhůty v době probíhajícího šetření policie v návaznosti na trestní oznámení podané stěžovatelem. Stěžovatel připustil, že svůj záměr připojit se k trestnímu řízení s konkrétní částkou proti konkrétní osobě formuloval nepřesně, dle jeho názoru však měl být vyložen podle jeho skutečné vůle. Krajský soud výrok okresního soudu o promlčení nároku potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro neodstraněné vady, neboť dle jeho názoru nebylo z dovolání patrno, v čem stěžovatel spatřuje jeho přípustnost.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou. Při posuzování podání účastníků řízení jsou povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu. Pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání pro nedostatek náležitostí, znamená to nezvratné odepření meritorního přezkumu dovolání, které lze akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání.

Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady spočívající v neuvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dle Ústavního soudu však ze stěžovatelova dovolání vyplývá, že se stěžovatel domníval, že odvolací (i nalézací) soud se při řešení rozhodné právní otázky - stavení promlčecí doby v návaznosti na obsah trestního oznámení stěžovatele - fakticky odchýlil od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně že ona vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Přestože dovolání neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tato informace z něj fakticky vyplývala. Za takových pochybností o splnění předmětné náležitosti dovolání byl Nejvyšší soud při posuzování stěžovatelova dovolání povinen postupovat vstřícněji k právu stěžovatele na soudní ochranu, neboli ve prospěch umožnění přístupu k soudu.

Ústavní soud dále v souvislosti s konstatováním Nejvyššího soudu, že stěžovatelova argumentace se týkala především skutkových otázek, také připomněl, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zcela zřejmé, a proto způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu.

Protože Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelovo dovolání předmětnou náležitost dovolání nesplňuje a odmítl jej pro vadu, dopustil se porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015

N 198/79 SbNU 251

Faktický obsah dovolání z hlediska posuzování vad dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 ve věci ústavní stížnosti Radka Honzajka, zastoupeného JUDr. Marcelou Dřevěnou, advokátkou, se sídlem 9. května 26, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 4155/2014-130, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 10 Co 1188/2012-105 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 6. 2012 č. j. 39 C 448/2009-66, jimiž bylo rozhodováno o stěžovatelově žalobě na náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení a Květuše Haselbergerové, zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou, se sídlem J. Průchy 1915, Most, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 4155/2014-130 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 4155/2014-130 se proto ruší.

III. Ústavní stížnost se v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 10 Co 1188/2012-105 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 6. 2012 č. j. 39 C 448/2009-66, odmítá.

IV. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodováno o jeho žalobě na zaplacení 84 760 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody, kterou mu měla způsobit žalovaná - vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem. Okresní soud napadeným rozhodnutím, které ve věci samé bylo následně potvrzeno napadeným rozhodnutím krajského soudu, stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť stěžovatelův nárok shledal promlčeným. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

2. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy České republiky. Obecné soudy se zejména dopustily vadného posouzení běhu promlčecí doby v daném případě. Stěžovatel škodu zjistil dne 12. 3. 2007, žalobu podal dne 26. 6. 2009 (správně dne 24. 6. 2009 - pozn. Ústavního soudu), přičemž v mezidobí podle něj došlo ke stavení promlčecí doby po 160 dní, v nichž probíhalo šetření policie v návaznosti na trestní oznámení stěžovatele. V něm sice nepoužil přesnou formulaci, jakou požadují soudy, ovšem jeho vyjádření je třeba vykládat zejména podle jeho vůle, tedy tak, že stěžovatel měl v úmyslu se připojit k trestnímu řízení s konkrétní částkou (tj. žalovanou částkou) a proti konkrétní osobě (tj. vedlejší účastnici). Krom toho stěžovatel kritizuje i postup soudů v dovolacím řízení, neboť se domnívá, že pokud v jeho dovolání byly zjištěny vady, pak na ně měl být včas upozorněn a mělo mu být umožněno je odstranit (§ 241b odst. 3 občanského soudního řádu). Pokud se tak nestalo, neměl Nejvyšší soud k dotčeným vadám dovolání přihlížet. Stěžovatel též navrhl, aby s ohledem na jeho nemajetnost hradil náklady jeho právního zastoupení před Ústavním soudem stát.

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též Nejvyšší soud jako účastník řízení a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť podle něj nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných práv. Zdůraznil, že stěžovatel ve svém dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc jeho námitky směřují vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V dovolacím řízení je přitom aplikace § 43 občanského soudního řádu vyloučena, tudíž obecné soudy postupovaly v souladu se zákonnou úpravou, pokud stěžovatele k odstranění vad dovolání nevyzvaly a ve věci bylo vydáno rozhodnutí.

4. Vedlejší účastnice rovněž navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení žádného základního práva či svobody stěžovatele. Nejvyšší soud neměl vůči stěžovateli žádnou poučovací povinnost, naopak pokud by stěžovatele o nedostatcích jeho podání poučil a poskytl mu k jejich odstranění lhůtu, došlo by k poškození práv vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice dále navrhla, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.

5. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Mostě sp. zn. 39 C 448/2009, z něhož zjistil následující. Žalobou podanou dne 24. 6. 2009 se stěžovatel domáhal náhrady škody celkem ve výši 84 760 Kč, kterou zjistil dne 12. 3. 2007 a kterou mu měla způsobit vedlejší účastnice, když vnikla na pozemek v nájmu stěžovatele (škoda podle jeho tvrzení vznikla na úrodě z pokácených stromů - ročně ve výši 25 600 Kč, na oplocení - ve výši 15 000 Kč, obrubnících - ve výši 3 360 Kč, ocelových tyčích - 1 200 Kč, železné kolejnici - ve výši 500 Kč, zahradním nářadí - ve výši 6 000 Kč a dřevěných trámech - ve výši 7 500 Kč). Vedlejší účastnice stěžovatelův nárok popírala, navíc pro případ, že by byl po právu, namítla jeho promlčení. Ve spise (č. l. 73-76) je dále založen protokol o trestním oznámení, které dne 2. 1. 2008 podal stěžovatel "na [vedlejší účastnici]" s tím, že se "současně [připojuje] k trestnímu řízení s náhradou způsobené škody". Ta mu podle trestního oznámení vznikla na oplocení - ve výši 15 000 Kč, na úrodě z ovocných stromů - ročně celkem ve výši 25 600 Kč, na obrubnících - ve výši 3 360 Kč, železné kolejnici - ve výši 500 Kč, ocelových tyčích - ve výši 1 200 Kč, na dřevěných trámech - ve výši 7 500 Kč (vše mělo být odcizeno) a dále na vysázených záhonech a okrasných keřích a květinách, kteroužto škodu však stěžovatel nevyčíslil. Stěžovatel též uvedl, že bylo odcizeno zahradní nářadí, jež bylo majetkem třetí osoby - v hodnotě 6 000 Kč. Stěžovatel pak shrnul, že poškozením majetku vznikla hmotná škoda v celkové výši 150 000 Kč, dále odcizením výše uvedených věcí hmotná škoda v celkové výši 27 560 Kč a ztracenými výnosy pokácených ovocných stromů hmotná škoda v celkové výši 25 600 Kč.

6. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 7. 6. 2012 č. j. 39 C 448/2009-66 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Z důvodu procesní ekonomie se nejprve zabýval uplatněnou námitkou promlčení nároku stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že k jeho promlčení skutečně došlo, neboť dvouletá promlčecí doba uplynula dne 12. 3. 2009. Ke stavení promlčecí doby v následku uplatnění práva věřitelem u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, zde v rámci trestního řízení, v daném případě nedošlo, neboť stěžovatelova trestní oznámení ze dne 12. 3. 2007 ani ze dne 2. 1. 2008 neobsahovala požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 25 Cdo 2478/2004 ze dne 24. 5. 2006). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 10 Co 1188/2012-105 rozhodnutí okresního soudu změnil ve výroku o nákladech řízení a jinak jej potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud shledal, že rozsudek okresního soudu ve věci samé je správný, neboť v daném případě došlo k promlčení stěžovatelem uplatněného nároku, jelikož v trestním oznámení ze dne 2. 1. 2008 se stěžovatel sice připojil k trestnímu řízení s náhradou způsobené škody, neuvedl však proti komu ani v jaké konkrétní konečné výši; pročež tímto v souladu s rozhodovací praxí soudů (zejm. zprávou tehdejšího NS ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publ. pod č. 22/79 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) nemohlo dojít k stavení běhu promlčecí doby.

7. Proti rozhodnutí krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním k Nejvyššímu soudu, v němž navrhl zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k novému projednání. Stěžovatel uvedl, že podle něj napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť v daném případě byla žaloba podána včas, jelikož předtím došlo ke stavení promlčecí doby v návaznosti na stěžovatelovo trestní oznámení ze dne 2. 1. 2008. V něm stěžovatel řádně vyčíslil škodu a řádně se s ní do trestního řízení připojil a je z něj též zřejmé, že podezřelou je vedlejší účastnice; byť stěžovatel nepoužil přímo formulaci, aby jí soud uložil náhradu škody. Při interpretaci stěžovatelova trestního oznámení je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že se jedná o osobu bez právního vzdělání. Jiný výklad, než že stěžovatel své právo řádně uplatnil, neboť se k trestnímu řízení připojil, označil vedlejší účastnici jako škůdkyni i výši škody, by měl být považován za byrokratický formalismus.

8. Stěžovatelovo dovolání okresní soud posléze předložil k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž uvedl, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (č. l. 126). Usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 4155/2014-130 Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť podle něj neobsahovalo zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy nevymezilo, které z hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu stěžovatel považuje za splněné. Navíc se stěžovatelova dovolací argumentace týkala především otázek skutkových. Dovolání proto Nejvyšší soud předsedkyní senátu odmítl podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť mělo vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

9. Usnesením ze dne 28. 4. 2015 č. j. I. ÚS 354/15-23 Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 10 Co 1188/2012-105.

II.

10. Ústavní stížnost je částečně důvodná.

11. Ústavní soud úvodem připomíná, v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní projednávaném případě přitom uvedené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, odůvodňujícímu kasační zásah Ústavního soudu.

12. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationis iustitiae [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59) či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. Právě uvedené přitom platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání přestavuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na spravedlivý proces [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)]. Již z dřívější judikatury Ústavního soudu tak konkrétně vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)].

14. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale upozorňuje, že obecné soudy jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou; musí tedy přihlížet k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka [viz nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941) a další judikaturu tam uvedenou].

15. Ústavní soud tedy již několikrát zdůraznil, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, jsou při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive k právu na přístup k soudu; jinak dochází k porušení práva dotčených účastníků zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014). Ústavní soud přitom podotýká, že si je vědom podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241 občanského soudního řádu), související s vyššími požadavky kladenými na podání dovolatelů, zastoupených zpravidla advokátem, nežli na podání účastníků v předchozích fázích řízení (nalézacím a odvolacím řízení). Na druhou stranu je podle Ústavního soudu nezbytné neztrácet ze zřetele, že dovolateli jsou pořád titíž účastníci řízení, o jejichž právech či povinnostech se v řízení jedná, nikoliv jejich právní zástupci. Proto platí, že i při posuzování náležitostí dovolání, podaného prostřednictvím zástupce s právnickým vzděláním, je třeba volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu. Odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí totiž znamená nezvratné odepření meritorního přezkumu dovolání, neboli přístupu k dovolacímu soudu, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání.

16. Mimoto Ústavní soud rovněž upozorňuje, že odmítnutí dovolání pro vady má významné následky i pro případné následné řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je totiž založena na principu subsidiarity, projevujícím se v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním vadného opravného prostředku. Proto pokud dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu. Tato situace je tak velmi odlišná nejen od případů, kdy dojde k meritornímu přezkumu dovolání, ale též od případů, kdy je dovolání odmítnuto jako nikoliv přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (§ 243 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu), neboť v posledně uvedených případech může jít o situace, kdy je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (zejména § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

17. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady spočívající v neuvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboli podle Nejvyššího soudu stěžovatel ve smyslu § 237 občanského soudního řádu nevymezil, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení dotčené právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla daná právní otázka vyřešena či je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. S takovým hodnocením však Ústavní soud nemůže souhlasit a naopak shledal, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím nerespektoval svou ústavní povinnost chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy České republiky), včetně povinnosti volit při posuzování podání účastníka řízení postup vstřícnější k jeho právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu.

18. Ze stěžovatelova dovolání vyplývá, jak uvedl ve svém usnesení i Nejvyšší soud, že tento nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího krajského soudu, respektive ani s předcházejícím rozhodnutím nalézacího okresního soudu, která podle něj spočívala na nesprávném právním posouzení věci, neboť podle jeho názoru svůj nárok na náhradu škody řádně uplatnil trestním oznámením ze dne 2. 1. 2008, z něhož bylo patrno, z jakých důvodů, v jaké výši i vůči komu se nárok uplatňuje. Odvolací i nalézací soud naopak uzavřely, že stěžovatelovo trestní oznámení neobsahovalo požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši, respektive informaci, proti které konkrétní osobě a v jaké konkrétní konečné výši je škoda uplatňována, jak vyžaduje ona konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; a výslovně přitom odkázaly na zprávu Nejvyššího soudu ČSR o rozhodování soudů o náhradě škody Cpj 35/78 ze dne 24. 10. 1979, publikovanou pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, a na novější usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2478/2004 ze dne 24. 5. 2006. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se domníval, že odvolací (i nalézací) soud se při řešení rozhodné právní otázky - stavení promlčecí doby v návaznosti na obsah trestního oznámení stěžovatele - fakticky odchýlil od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přestože formálně na ni odkazoval, eventuálně - dle posouzení Nejvyššího soudu - že ona vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. První z uvedených variant by byla dána, pakliže stávající judikatura požaduje, aby z návrhu poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení bylo patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje - což podle stěžovatele z jeho trestního oznámení patrno bylo; druhá uvedená varianta by byla dána, pakliže stávající judikatura požaduje, aby návrh poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení obsahoval přímo požadavek, "aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši".

19. Ústavní soud tedy konstatuje, že přestože stěžovatelovo dovolání neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, tato informace z něj fakticky vyplývala. Za takových pochybností o splnění předmětné náležitosti dovolání byl Nejvyšší soud při posuzování stěžovatelova dovolání povinen postupovat vstřícněji k právu stěžovatele na soudní ochranu, neboli ve prospěch umožnění přístupu k soudu, tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014). Při takovém postupu by Nejvyšší soud nemohl než uzavřít, že stěžovatelovo dovolání předmětnou náležitost dovolání splňuje, a tudíž by jej nemohl toliko předsedkyní senátu odmítnout pro vadu spočívající v jejím nesplnění. Popsaným způsobem ovšem Nejvyšší soud nepostupoval, čímž se dopustil porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Ústavní soud dále podotýká, že si nemohl nevšimnout, že Nejvyšší soud jak v napadeném usnesení, tak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazoval též na skutečnost, že stěžovatelova argumentace v podaném dovolání se týkala především otázek skutkových. K tomu proto Ústavní soud jen krátce připomíná, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zcela zřejmé, a proto již dříve Ústavní soud konstatoval, že jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze mít za vadu dovolání spočívající v tom, že toto neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Způsobilý dovolací důvod totiž může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu [nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581) a usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)].

21. Ústavní soud tak shrnuje, že v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou obecné soudy při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. To platí i pro dovolací řízení, a tak i Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu. Odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání. Takový však nebyl případ dovolání podaného stěžovatelem, pročež Nejvyšší soud pochybil, pokud jej napadeným usnesením odmítl pro vady, a porušil tak stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu (přístup k dovolacímu soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tedy podané ústavní stížnosti, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 4155/2014-130 vyhověl, a toto rozhodnutí zrušil, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu.

22. Nejvyššísoud se tak nyní dovoláním stěžovatele bude zabývat znovu, přičemž již nebude moci jej odmítnout pro vady spočívající v neuvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, či v nevymezení důvodu dovolání. Pokud budou shledány jako splněné i další základní zákonné náležitosti a podmínky projednání dovolání, pak Nejvyšší soud bude již v tříčlenném senátu posuzovat přípustnost dovolání, tedy zda lze přisvědčit zdůvodnění přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, které se z dovolání podává. Ústavní soud přitom nemůže žádným způsobem předjímat budoucí rozhodnutí dovolací soudu o stěžovatelově dovolání. Přesto však toliko obiter dictum připomíná, že z jeho ustálené judikatury plyne, že výklad právního jednání (dříve právních úkonů) jednotlivců se nemůže opírat toliko o jejich jazykové vyjádření, ale je třeba zohledňovat též (zejména) skutečnou vůli dotčených jednotlivců; nelze proto akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci některých právních jednání [srov. příkladmo nález sp. zn. III. ÚS 403/12 ze dne 22. 1. 2015 (N 12/76 SbNU 163) či nález sp. zn. I. ÚS 770/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 59/64 SbNU 711) a nález sp. zn. IV. ÚS 629/03 ze dne 21. 4. 2005 (N 86/37 SbNU 181)]. To je třeba zohlednit i při posuzování dotčené právní otázky v případu stěžovatele, tedy otázky stavení promlčecí doby v návaznosti na obsah jeho trestního oznámení, kteroužto Ústavní soud považuje za nikoliv banální, ale zasluhující pečlivé právní uvážení.

23. Konečně pokud stěžovatel svou ústavní stížností napadal též rozsudek Krajskéhosoudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2014 č. j. 10 Co 1188/2012-105 a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 7. 6. 2012 č. j. 39 C 448/2009-66, Ústavní soud musel ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. i bod 16 výše). S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je Ústavní soud zásadně oprávněn se určitou věcí zabývat až poté, co stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky nápravy k ochraně svého práva, v nyní projednávaném případě tedy případně až poté, co se danou věcí bude znovu zabývat Nejvyšší soud.

24. Návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení Ústavnísoud dle § 83 zákona o Ústavním soudu nevyhověl. Pravidlem v řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení účastníky a vedlejšími účastníky řízení. Z tohoto pravidla existují výjimky dle § 62 odst. 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu. Tato ustanovení však nelze - coby výjimky z obecného pravidla - vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257) a usnesení sp. zn. II. ÚS 143/04 ze dne 5. 5. 2004]. Takovým však podle názoru Ústavního soudu stěžovatelův případ není. Stěžovatel sice k ústavní stížnosti doložil potvrzení Úřadu práce České republiky ze dne 28. 1. 2015 o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání od roku 2000 a oznámení téhož úřadu o přiznání příspěvku na živobytí ze dne 16. 12. 2014, nicméně Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel byl svou právní zástupkyní zastoupen též po celou dobu řízení před obecnými soudy, od samého podání žaloby, a rovněž všechny soudní poplatky k výzvě soudu uhradil, aniž by přitom žádal o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud proto není přesvědčen, že by stěžovatelovy osobní a majetkové poměry byly tak mimořádné, aby odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatele před Ústavním soudem ve smyslu § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

25. Ústavnísoud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru