Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3528/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
Náklady řízení
převod
lhůta/soudcovská
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.3528.10.1
Datum podání13.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

284/2009 Sb., § 109 odst.1

40/1964 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 254 odst.1, § 150, § 96 odst.2, § 146 odst.2, § 224 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3528/10 ze dne 3. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera a o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ANMA, spol. s r. o., IČ: 43001475, se sídlem nám. W. Churchilla 2, 130 00 Praha 3, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2010, č. j. 62 Co 476/2010-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 43 E 628/2010, bylo zastaveno řízení (ad I.) a povinné (JUDr. M. M.) byla uložena povinnost zaplatit oprávněné stěžovatelce na nákladech řízení částku 23.940,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jejího právního zástupce (ad II.).

Soud prvního stupně řízení zastavil podle § 96 odst. 2 o. s. ř. poté, když oprávněná (stěžovatelka) vzala ještě před nařízením výkonu rozhodnutí svůj návrh zpět s odůvodněním, že pohledávka byla v plné výši uhrazena. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř.

Proti usnesení soudu prvního stupně podala odvolání povinná, a to pouze do výroku ad II. o nákladech řízení. Namítla, že rozsudek nabyl právní moci dne 26. 3. 2010 a lhůta k plnění začala běžet dne 27. 3. 2010, tedy v sobotu. Jejím posledním dnem bylo pondělí 29. 3. 2010. Protože první dva dny z této lhůty byly dny pracovního klidu, mohla povinná zadat příkaz k úhradě vymáhané částky až v pondělí 29. 3. 2010 a peněžní ústav v souladu s ustanovením § 109 odst. 1 zákona č. 284/2009 Sb. peníze převedl na účet oprávněného až 30. 3. 2010, Skutečnost, kdy mohla stěžovatelka s touto částkou disponovat, je nerozhodná. Povinná tak měla maximální snahu svoji povinnost, uloženou jí exekučním titulem, splnit a jednání stěžovatelky, která den po uplynutí tří-denní lhůty podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, je v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru povinné jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. pro to, aby náhrada nákladů řízení oprávněnému nebyla přiznána.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně změněno za použití § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále bylo rozhodnuto, že povinné se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění napadeného usnesení uvedl městský soud zejména následující.

Exekuční titul - rozsudek obecného soudu nabyl právní moci dne 26. 3. 2010 a od tohoto data počala běžet třídenní lhůta k plnění. Jejím posledním dnem bylo pondělí 29. 3. 2010. Dne 30. 3. 2010 se rozsudek stal vykonatelným po stránce formální. Z obsahu spisu je zřejmé, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl soudu podán dne 30. 3. 2010, tedy jeden den po uplynutí lhůty k plnění. Podáním ze dne 8. 4. 2010 byl vzat zpět s odůvodněním, že povinná dlužnou částku dne 30. 3. 2010 uhradila. Z výpisu z účtu Komerční banky, a.s., je zřejmé, že vymáhaná částka byla na účet stěžovatelky připsána dne 30. 3. 2010, přičemž peněžní prostředky byly převedeny z České spořitelny, a. s.

Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že povinná z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, neboť důvodně podaný návrh byl vzat zpět pro její chování až poté, kdy dlužnou částku v průběhu řízení uhradila (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. za použití § 254 odst. 1 o. s. ř.). Dle odvolacího soudu je však třeba vzít v úvahu všechny okolnosti projednávané věci. Prvním dnem lhůty k plnění byla sobota 26. 3. 2010; podle § 109 odst. 1 zákona č. 284/2009 Sb. bylo povinností banky převést peněžní prostředky na účet oprávněného nejpozději do konce následujícího, pracovního dne po okamžiku přijetí platebního příkazu, tedy nejpozději do úterý 30. 3. 2010, neboť prvním pracovním dnem této třídenní lhůty k plnění bylo pondělí 29. 3. 2010. Nebylo v silách povinné zajistit rychlejší bezhotovostní převod peněžních prostředků a s ohledem na výši této částky prakticky ani nebylo možné, aby ji oprávněnému zaplatila jinou formou, například v hotovosti. Tyto skutečnosti považoval městský soud za důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby náhrada nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. za použití § 254 odst. 1 o. s. ř. nebyla přiznána; odvolací soud je navíc toho názoru, že se to majetkových poměrů oprávněného výrazněji nedotkne.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 150 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná byla v tomto řízení úspěšná, avšak s ohledem na okolnosti případu odvolací soud nepovažoval za spravedlivé, aby jí náhrada nákladů řízení byla přiznána.

II.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí pro porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

V konkrétnostech stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména následující.

Povinná JUDr. M. M. byla dle exekučního titulu povinna uhradit stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce na nákladech řízení částku 194.675,- Kč, a to do pondělí 29. 3. 2010, neboť sám obecný soud jí tuto lhůtu v usnesení ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 69 Co 440/2009, uložil. Návrh na výkon rozhodnutí byl podán v úterý dne 30. 3. 2010 v 15h19, přičemž platba 194.675,- Kč byla připsána až v nočním zpracování z 30. 3. 2010 na 31. 3. 2010; to z toho důvodu, že finanční částka byla odepsána z účtu plátce až 30. 3. 2010, nebyla poslána JUDr. M. M., ale někým jiným, a zejména byla poslána úplně jinam, než měla, a to přímo stěžovatelce, nikoli k rukám právního zástupce. Podle argumentace městského soudu, týž městský soud svým usnesením ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 69 Co 440/2009 - pokud nepamatoval na to, že usnesení mohou být doručována též v pátek - sám stanovil nesplnitelnou lhůtu. Stěžovatelka uvádí, že pokud JUDr. M. M. dostala předmětné usnesení v pátek, ihned mohla zadat expresní platbu, aby peníze na správný účet dorazily v pondělí ráno. Druhý závěr, že částku 194.675,- Kč nelze poukázat jinak nežli bezhotovostně, je dle stěžovatelky zcela v rozporu s hmotným právem a je projevem naprosté soudní libovůle, resp. účastník řízení se ani nenamáhal jednoduché podústavní právo ocitovat. Městský soud v Praze údajně úmyslně ponechal bez argumentace námitku, že JUDr. M. M. plnila v rozporu s předmětným usnesením nikoliv k rukám právního zástupce, nýbrž přímo stěžovatelce. Právní zástupce stěžovatelky tedy ani nemohl zjistit, zda byla o den později splněno, neboť mělo být hrazeno k jeho rukám.

III.

1) Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavněprávní aspekty věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o tom, že jí nepřísluší právo na náhradu jejích nákladů řízení vůči povinné JUDr. M. M.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování obecných soudů podle ust. § 150 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).

Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou dány důvody aplikace ustanovení (§ 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).

2) Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Totiž, městský soud svůj závěr, že se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že existují důvody aplikace ustanovení (§ 150 o. s. ř.), v napadeném rozhodnutí, řádně a přesvědčivě odůvodnil. Nelze tedy jeho rozhodnutí hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

Sám fakt, že stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje s argumenty uplatněnými městským soudem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), však nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V principu je tak vyloučeno, aby Ústavní soud zasahoval tam, kde zákon obecným soudům poskytuje prostor k volnému uvážení, a to i kdyby (snad) na základě vlastní úvahy dospěl k závěru jinému. Výjimkou by mohly být případy, kdy by obecné soudy dospěly k výsledku, který by bylo možné označit jako skutečně "extrémní". O takový případ však v této souzené věci nejde.

3) Zde Ústavní soud uvádí, že shora uvedený algoritmus přezkumu u Ústavního soudu a rozdíl mezi Ústavním soudem a obecnými soudy musel být stěžovatelce dobře znám. To plyne již z usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 2293/07 (v němž byla rovněž stěžovatelkou), ve kterém šlo také o srovnatelnou problematiku nákladů řízení. Její ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

4) Ústavní soud nad rámec toho uvádí ještě následující.

Stěžovatelka namítá, že závěr městského soudu, že částku 194.675,- Kč nelze poukázat jinak nežli bezhotovostně, je zcela v rozporu s hmotným právem. Tu však Ústavní soud uvádí, že městský soud nejudikoval, že částku 194.675,- Kč nelze poukázat jinak nežli bezhotovostně z důvodu hmotného práva. Městský soud totiž argumentoval nikoli nemožností právní (de iure), nýbrž nemožností faktickou ("prakticky není možné") předat takovou výši částky v hotovosti. Není přiléhavé interpretovat tento rozhodovací důvod napadeného usnesení doslovně a formalisticky, bez pokusu objasnit jeho smysl. Smyslem takového rozhodovacího důvodu zjevně bylo poukázat na zřejmé praktické těžkosti spočívající ve vybrání tak vysoké částky z bankovního účtu; to vzhledem k doručení předmětného exekučního titulu až v pátek (když v pondělí uplynula třídenní lhůta k zaplacení) a se zřetelem k případné následné nutnosti fyzického předání tak vysoké částky. Přitom obecně platí i jisté riziko ztráty či ukradení peněz, neboť čím větší je částka peněz, tím závažnější negativní důsledek by případná jejich ztráta či krádež pro dotyčného značila. Jinými slovy, městský soud uvedeným rozhodovacím důvodem chtěl zjevně vyjádřit, že nebylo možné spravedlivě požadovat, aby povinná musela téměř dvě stě tisíc předat fyzicky a že by naopak nemohla převést tuto částku bezhotovostně, a to jen proto, aby stěžovatelka obdržela dlužnou částku o den dříve, než ji obdržela bezhotovostním převodem (proporcionalita zájmů).

Stěžovatelka rovněž uvádí, že Městský soud v Praze ponechal bez argumentace její námitku, že povinná plnila v rozporu s předmětným usnesením nikoliv k rukám právního zástupce, nýbrž přímo stěžovatelce. K tomu lze uvést již to, že splnění dluhu přímo stěžovatelce (a nikoli jejímu právnímu zástupci) povinné mělo nespornou výhodu i pro samotnou stěžovatelku. Totiž, dlužnou částku stěžovatelka obdržela dříve, ve srovnání s hypotetickou situací, kdy by peníze nejdřív obdržel její právní zástupce, který by ji pak patrně musel převést na stěžovatelku.

Stěžovatelka též prohlásila, že její právní zástupce ani nemohl zjistit, zda byla o den později splněno, neboť mělo být hrazeno k jeho rukám. Nicméně, stěžovatelka sama uvádí, že návrh na výkon rozhodnutí byl podán dne 30. 3. 2010 v 15h19 a že jí dlužná částka byla připsána až později - v nočním zpracování z 30. 3. 2010 na 31. 3. 2010. Tudíž, i kdyby byla dlužná částka zaslána právnímu zástupci stěžovatelky, nemohlo by to zabránit podání žaloby, protože by byla i právnímu zástupci připsána až po podání žaloby. Ostatně, i kdyby sám právní zástupce stěžovatelky nemohl zjistit, zda bylo o den později splněno, stěžovatelka by to zjistit mohla a svého právního zástupce by mohla informovat.

Ústavní soud ještě dodává následující.

Legitimním cílem (smyslem) podání návrhu na zahájení výkonu rozhodnutí obecně je snaha domoci se realizace povinnosti dlužníka (plynoucí z exekučního titulu), a to nuceně, protože dlužník nesplnil dobrovolně svoji povinnost. Ze samotné skutečnosti, že povinná nesplnila svoji povinnost zaplatit relativně vysokou částku ve lhůtě pouhých tří dnů, a následujícího dne do 15h19, neplyne racionální závěr, že povinná nehodlá svůj dluh dobrovolně zaplatit v následujícím dnu či v nejbližších dnech. Stěžovatelce muselo být zřejmé, že ono prodlení povinné s placením může být způsobeno právě tím, že platbu relativně vysoké částky - kterou běžný člověk stěží disponuje fyzicky v každý moment - povinná toliko nestihla provést tak, aby byla připsána na účet (stěžovatelce nebo jejímu právnímu zástupci) v tak krátké lhůtě (tří dnů). Naopak, stěžovatelka mohla při rozumné úvaze očekávat, že jí (či jejímu právnímu zástupci) platba bude připsána v řádu hodin, což se pak i skutečně stalo. Stěžovatelka naopak neuvádí, z čeho by snad dovozovala své přesvědčení, že povinná nehodlá svůj dluh zaplatit i přes existenci exekučního titulu. Pokud za těchto okolností podala návrh na zahájení výkonu rozhodnutí po několika hodinách prodlení povinné, musí akceptovat závěr městského soudu, že jí náklady za další právní zastoupení nepřísluší. Kdyby stěžovatelka jen několik hodin vyčkala, žádné další náklady řízení by neměla. Jinými slovy, k dosažení legitimního cíle domoci se své pohledávky nebylo nutné podávat návrh na zahájení výkonu rozhodnutí s takovou rychlostí. Legitimním smyslem stanovení soudní lhůty k plnění v exekučním titulu stěží může být umožnit následné zkrácení dlužníkova majetku o náklady na právní zastoupení oprávněného jen proto, že se povinný zpozdí s doručením platby jen o dobu natolik krátkou jako se stalo v této konkrétní souzené věci.

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatelky zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru