Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 352/2000Nález ÚS ze dne 26.03.2002Určitost a srozumitelnost žaloby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
vlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 38/25 SbNU 307
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.352.2000
Datum vyhlášení17.04.2002
Datum podání09.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90 odst.1

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 135c

99/1963 Sb., § 80, § 5, § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 352/2000 ze dne 26. 3. 2002

N 38/25 SbNU 307

Určitost a srozumitelnost žaloby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů JUDr. J. Š-ové, (dále jen "1.

stěžovatelka"), a MUDr. O. S (dále jen "2. stěžovatel"), proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 11 Co

569/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

22. 9. 1999, sp. zn. 8C 237/97, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, sp. zn.

11 Co 569/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.

9. 1999, sp. zn. 8 C 237/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali, že

postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jejich

ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že byly

porušeny čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 36 odst.

1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a současně

i čl. 95 odst. 1. a čl. 10 Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě o ochraně Lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé uvedli, že Městský soud v Praze svým shora

citovaným rozsudkem potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla zamítnuta žaloba

stěžovatelů, jíž se tito domáhali, aby byli oprávněni odstranit

stavbu garáže, postavené na stavební parcele č. 923/2 v k. ú. P.,

a to na náklady žalovaných, v této ústavní stížnosti vedlejších

účastníků Ing. O. a I. T. (dále jen "vedlejší účastníci").

Stěžovatelé konstatovali, že z rozsudku městského soudu vyplývá,

že z jejich strany nebyl správně formulován petit. Stěžovatelé

namítali, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno ust.

§ 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), o poučovací

povinnosti a ust. § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť podle jejich názoru

dospěl-li soud k závěru, že z hlediska procesního je navržený

petit nesprávný, byl povinen je poučit s ohledem na svoji

poučovací povinnost.

Ústavní soud po posouzení předmětné ústavní stížnosti po

stránce věcné i formální dospěl k závěru, že v daném případě je

stížnost stěžovatelů opodstatněná, i když z jiných důvodů, než

namítali stěžovatelé.

Ústavní soud v předmětné věci vycházel z přiloženého

listinného materiálu a současně požádal obecné soudy o vyjádření.

Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že plně odkazuje v dané věci

na své napadené rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 se k věci

nevyjádřil.

Z přiložených listin je zřejmé, že se 1. stěžovatelka

v předmětné věci nejprve svým podáním ze dne 26. 8. 1997 domáhala

vydání rozhodnutí, kterým by soud vedlejším účastníkům uložil

povinnost odstranit stavbu garáže (viz shora). Podáním učiněným

dne 15. 6. 1999 navrhla 1. stěžovatelka rozšíření okruhu účastníků

na straně žalobců s tím, že 1/2 pozemků, na kterých je situována

předmětná garáž, převedla na 2. stěžovatele. 1. stěžovatelka dále

tímto podáním navrhla změnu žalobního petitu v tom směru, že

stěžovatelé jsou oprávněni odstranit stavbu výše popsané garáže,

a to na náklady vedlejších účastníků.

Soud prvního stupně takto formulovaný petit akceptoval

(usnesením ze dne 22. 9. 1999 soud změnu žalobního návrhu

připustil) a na jeho základě se také předmětnou věcí hmotněprávně

zabýval. Soud konstatoval, že se stěžovatelé domáhali svého práva

ve smyslu ust. § 135c odst. 1 občanského zákoníku, tedy odstranění

této stavby Po provedeném řízení pak dospěl k závěru, že žaloba

není důvodná, vedlejší účastníci při stavbě postupovali a jednali

v dobré víře, neboť vycházel z vyjádření Státního notářství pro

Prahu 4 ze dne 4. 1. 1986, ze kterého mělo vyplývat, že nic

nebrání tomu, aby bylo vedlejším účastníkům vydáno stavební

povolení a uzavřena dohoda o užívání pozemku. Soud prvního stupně

na základě provedeného dokazování věc posoudil tak, že se nejedná

ani o stavbu "černou", neboť bylo vydáno kolaudační rozhodnutí,

které nabylo právní moci dnem 12. 2. 1990. Z hlediska oprávněnosti

a povolenosti dané stavby tedy soud prvního stupně neshledal

právních překážek, resp. vad.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé včas

odvolání.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci

samé potvrdil, a to však z důvodů jiných, než o které opřel své

rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud věc uzavřel tak, že

ani stěžovatelé ani soud prvního stupně věc správně neposuzovali

z hlediska náležitostí procesního charakteru. Konkrétně se mělo

jednat o navržený petit, tj. návrh, jak má soud rozhodnout.

Odvolací soud uvedl, že ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. lze

návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o osobním

stavu, o splnění povinnosti, které vyplývá ze zákona, z právního

vztahu nebo z porušení práva a o určení, zda tu právní vztah nebo

právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Shrnul danou

problematiku tak, že jak z návrhu, tak i z průběhu řízení před

soudem prvního stupně vyplývá, že stěžovatelé mají zájem na

splnění určité povinnosti, která vyplývá ze zákona (tj. z ust. §

135c občanského zákoníku). Odvolací soud konstatoval, že podmínkou

každého návrhu (a v návaznosti na tento návrh i podmínkou

rozhodnutí soudním výrokem) je okolnost, aby takové rozhodnutí

bylo vykonatelné. Jak navržený petit, tak i samotné rozhodnutí

musí odpovídat některému ze způsobů exekuce uvedených v ust. §

258 odst. 2 o. s. ř., a to tehdy, pokud se jedná o uložení jiné

povinnosti než zaplacení peněžité částky. Soud dospěl k závěru, že

v projednávané věci, na základě navrženého petitu, uložení žádné

povinnosti nebylo stěžovateli uplatněno a požadováno (tzn.

jestliže by se vedlejším účastníkům žádná povinnost neukládala,

nebylo by takové rozhodnutí vykonatelné).

Odvolací soud zkoumal navržený petit i z hlediska logického

výkladu, přičemž věc uzavřel tak, že "petit je nezpůsobilý

kladného rozhodnutí" ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.

Stěžovatelé se domáhali splnění povinnosti, i když v petitu svůj

nárok vyjádřili požadavkem na vyslovení svého oprávnění na

odstranění stavby. Pokud by se stěžovatelé domáhali určení svého

práva, pak by takto formulovaný petit již nebyl v souladu

s ustanovením § 135c občanského zákoníku, podle kterého by se

jednalo již o výkon rozhodnutí, tzn. o odstranění stavby.

Ústavní soud k uvedenému postupu podotýká, že dle ustanovení

§ 80 o. s. ř. je možno uplatnit žalobu zejména ve věcech osobního

stavu, žalobu na plnění a žalobu určovací. Výčet druhů návrhů na

zahájení řízení je pouze demonstrativní, a proto je možné podat

i návrh na zahájení jiných řízení. Podle ustálené judikatury má

žaloba na plnění přednost. Nelze žalovat na určení, jestliže lze

žalovat na plnění. V daném případě lze shrnout, že pokud bylo ze

strany stěžovatelů žalováno na splnění povinnosti (což ostatně

stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí), existoval v uvedené

konkrétní věci prioritně naléhavý právní zájem na určení, neboť

pouze určovací žalobou mohlo dojít k vytvoření pevného právního

základu pro právní vztahy účastníků (zejména se jednalo o určení

oprávněnosti stavět na pozemku stěžovatelů, a to s přihlédnutím

k okolnosti, že se jednalo o otázku spornou). Žaloba na plnění

totiž neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného práva.

Podání určovací žaloby by navíc netvořilo překážku litispendence

a pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení by netvořilo překážku

věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na plnění, i když je

založena na stejném právním vztahu nebo právu.

Ústavní soud při posuzování dané problematiky přihlédl ke své

ustálené judikatuře (srov. zejména sp. zn. III. ÚS 65/93 in Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H. BECK, Praha 1994, sv. 1,

s. 213 a nsl., nález bývalého Ústavního soudu ČSFR z 21. 12.

1992, sp. zn. I. ÚS 527/1992, apod.). V předmětné věci nebyla ve

smyslu ustanovení § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. ze strany soudu

splněna poučovací povinnost. Obecné soudy mají ex lege povinnost

poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech

a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk

zákonnosti (§ 3 o. s. ř.), má-li být splněn tento účel, je třeba

poučovací povinnost soudu vztáhnout i na řízení dle části čtvrté

hlavy první o. s. ř. Nehledě na ustanovení § 5 o. s. ř. vyplývá

poučovací povinnost soudu z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, čl. 90 odst. 1 Ústavy z hlediska práva

na stanovený postup (při úsilí o právo před nezávislým

a nestranným soudem). Výše uvedené je třeba vztáhnout i na zákonem

připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným

(a to ev. v zákonem stanovených případech i tam, kde jde již

o rozhodnutí pravomocné). V judikatuře Ústavního soudu je přitom

výslovně řešena poučovací povinnost obecných soudů ve vazbě na

žalobní petit, a to tak, že je-li toho třeba, je soud povinen

vyzvat žalobce ke správné úpravě žalobního petitu.

Vzhledem k okolnosti, že soud prvního stupně na základě

stěžovateli navrženého petitu rozhodoval (nešlo tedy o věc

jednoznačnou), jednalo se nepochybně o případ, kdy byly splněny

všechny podmínky pro naplnění poučovací povinnosti ze strany

odvolacího soudu. Ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. je

soud povinen vyzvat účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání

bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba

opravu nebo doplnění provést. Ve smyslu tohoto ustanovení je

nesprávným podáním takové podání, které sice má všechny

náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo některé z nich jsou

uvedeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně. Údaj o tom, čeho

se žalobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný tehdy, pokud

vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je

nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí takového

petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by

rozhodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné.

Z hlediska procesního může odvolací soud potvrdit rozhodnutí

soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. tehdy, pokud

je věcně správné. Věcně správným rozhodnutím je přitom takové

rozhodnutí, které je důsledkem postupu, při němž soud prvního

stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní

předpis, který správně vyložil, a to vše za předpokladu, že řízení

předcházející vydání napadeného rozhodnutí netrpí vadou, jež by

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Jestliže

Městský soud v Praze věc uzavřel tak, že soud prvního stupně

neposuzoval žalobu po procesní stránce, dospěl jednoznačně

k závěru, že předcházející řízení trpí vadou, která může mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pak ve smyslu ustanovení

§ 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. měl rozhodnutí soudu první

instance zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Ve smyslu ust.

§ 103 o. s. ř. je navíc soudu uloženo přihlížet z úřední

povinnosti, zda není dán nedostatek podmínek řízení, a to nejen na

začátku řízení, ale zpravidla i po celou dobu dalšího průběhu

řízení. Teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe

řadí mezi tyto podmínky mimo jiné i návrh na zahájení řízení

(žalobní petit) a jeho náležitosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že

postupem obecných soudů došlo zejména k porušení čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR.

Ústavní soud podotýká, že se v dané věci neztotožnil

s veškerou argumentací stěžovatelů. Vzhledem k okolnosti, že došlo

po procesní stránce k jednoznačnému pochybení ze strany obecných

soudů, Ústavní soud se již hmotněprávní problematikou blíže

nezabýval a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro zjevný

nesoulad s právem procesním, neboť k nápravě vadného rozhodnutí

cestou reformace není Ústavní soud ve smyslu ust. § 82 odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění

pozdějších předpisů, oprávněn.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 26. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru