Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 351/06Usnesení ÚS ze dne 08.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.351.06
Datum podání06.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 351/06 ze dne 8. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., zastoupené Mgr. Romanem Strakou, advokátem se sídlem v Praze, Vlašimská 13, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 9. 2005, č. j. 14 C 48/2005-55, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. 55 Co 15/2006-75, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující.

Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 9. 2005, č. j. 14 C 48/2005-55, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaný TAUER ELEKTRO, a. s. byl povinen zaplatit stěžovatelce 11.900,- Kč s 2% úrokem z prodlení oproti vrácení pračky INDESIT WS 105 TX stěžovatelkou žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v dané věci na straně stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy, stěžovatelce tedy právo na odstoupení od kupní smlouvy, které bylo navíc uplatněné po uplynutí záruční doby, nevzniklo. Stěžovatelce bylo současně uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 4.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č. j. 55 Co 15/2006-75, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, výrok o nákladech řízení byl ve výši nákladů změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému částku 6.000,- Kč.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka mimo tvrzení, že spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod v porušení práva na spravedlivý proces, neuvádí konkrétní námitky, kterými by porušení práva na spravedlivý proces odůvodňovala. Z ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, které vedly k vydání napadených rozhodnutí. Je tedy nutné uvést, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení občanského zákoníku upravujících odpovědnost za vady prodané věci, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení občanského zákoníku upravující odpovědnost za vady prodané věci, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil a ani nebylo stěžovatelkou tvrzeno.

Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Obecné soudy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu, který však zhodnotily tak, že v dané věci na straně stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy, stěžovatelce tedy právo na odstoupení od kupní smlouvy, které bylo navíc uplatněné po uplynutí záruční doby, nevzniklo. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud na okraj podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.

Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces, proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2006

František Duchoň,

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru