Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3503/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkpohledávka
insolvence/správce
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3503.14.1
Datum podání06.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 200, § 192 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3503/14 ze dne 20. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Credit Suisse AG, se sídlem Curych, Paradenplatz 8, Švýcarská konfederace, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, směřující proti rozhodnutí AS ZIZLAVSKY v.o.s., insolvenčního správce dlužníka Rezidence Kavčí Hory a.s., o uznání pohledávek věřitelů Petra Žižky a Corfin Capital Partners, SE, na přezkumném jednání konaném dne 5. 9. 2014 u Městského soudu v Praze, sp. zn. MSPH 79 INS 13739/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 13739/2014, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Obchodní společnost Rezidence Kavčí Hory a.s., IČ: 272 28 207, se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141 (dále jen "dlužník"), podala dne 19. 5. 2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení reorganizace; příslušné insolvenční řízení je vedeno u Městského soudu v Praze (dále též "insolvenční soud") pod sp. zn. MSPH 79 INS 13739/2014. Insolvenční soud oběma návrhům dlužníka vyhověl svým usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j MSPH 79 INS 13739/2014-A-12, kterým prohlásil úpadek dlužníka, povolil reorganizaci a současně ustanovil insolvenčním správcem dlužníka AS ZIZLAVSKY v. o. s. Stěžovatelka podala dne 5. 8. 2014 u insolvenčního soudu přihlášku pohledávky, které bylo přiděleno číslo P 6. K insolvenčnímu soudu přihlásili své pohledávky rovněž věřitelé Petr Žižka (této přihlášce bylo přiděleno číslo P 3) a Corfin Capital Partners, SE (této přihlášce bylo přiděleno číslo P 4).

4. Poté, co stěžovatelka provedla analýzu pohledávek ostatních přihlášených věřitelů, dospěla k závěru, že by měla být popřena pohledávka P 4 věřitele Corfin Capital Partners, SE, o čemž dne 2. 9. 2014 informovala insolvenčního správce, přičemž jej vyzvala, aby tento při přezkumném jednání nařízeném na den 5. 9. 2014 pohledávku tohoto věřitele popřel. Dne 5. 9. 2014 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno stanovisko insolvenčního správce ze dne 4. 9. 2014 k právě uvedené výzvě stěžovatelky, v němž insolvenční správce konstatoval, že po přezkoumání pohledávky P 4 věřitele Corfin Capital Partners, SE, důvody pro popření této pohledávky neshledal, přičemž zároveň vysvětlil, proč nemá námitky stěžovatelky za důvodné. Insolvenční správce svůj názor nezměnil ani v průběhu přezkumného jednání, které se konalo dne 5. 9. 2014, s názorem stěžovatelky stran nutnosti popření pohledávky P 4 se neztotožnil a předmětnou pohledávku, jakož i pohledávku P 3 věřitele Petra Žižky, stejně jako dlužník uznal. Protokol z přezkumného jednání a seznam přihlášených pohledávek byly v insolvenčním rejstříku zveřejněny dne 8. a 9. 9. 2014.

5. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 23. 3. 2015, č. j. MSPH 79 INS 13739/2014-B-148, bylo rozhodnuto o tom, že reorganizace dlužníka se přeměňuje v konkurs.

III.

6. Rozhodnutí insolvenčního správce o uznání pohledávek P 3 a P 4, které insolvenční správce učinil na přezkumném jednání konaném dne 5. 9. 2014, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že insolvenční správce při posuzování pohledávek přihlášených věřitelů nepostupoval nezávisle a nestraně, když naopak postupoval zcela ve shodě s dlužníkem a s ním propojenými osobami. Dále namítl, že insolvenční správce své rozhodnutí o uznání pohledávek P 3 a P 4 náležitě neodůvodnil.

IV.

7. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

9. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].

10. K posouzení toho, zda jsou v případě nemeritorního rozhodnutí obě uvedené podmínky přípustnosti splněny, nepostačuje pouhé konstatování, že jej nelze napadnout opravným prostředkem. Rovněž musí být zvažován význam tohoto rozhodnutí z hlediska řízení jako celku (jeho výsledku) a efektivnost a nezbytnost jeho zrušení k tomu, aby byla dotčenému účastníkovi efektivně poskytnuta ochrana jeho základních práv a svobod. Jestliže by totiž vyloučení opravného prostředku bylo opodstatněno tím, že nezákonnost nebo nesprávnost určitého nemeritorního rozhodnutí mohla mít z hlediska základních práv a svobod nanejvýš nepatrný průmět do výsledku řízení nebo by se jejich ochrany bylo možné domoci jiným způsobem v dalším průběhu řízení, pak by jen stěží mohl obstát závěr, že by měl mít dotčený jednotlivec pro tyto případy k dispozici přímo ústavní stížnost. Její přípustnost by zde vylučoval její účel, jakož i její subsidiarita vůči ostatním zákonným procesním prostředkům ochrany práva.

11. V nyní posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím insolvenčního správce, jimiž byly co do pravosti, výše a pořadí uznány pohledávky P 3 a P 4 věřitelů Petra Žižky a Corfin Capital Partners, SE.

12. Podle § 200 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), ve spojení s § 192 odst. 1 téhož zákona platí, že věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele, přičemž toto popření musí být doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce.

13. Právě uvedená možnost věřitelů popírat pohledávky jiných věřitelů dlužníka, vyplývající z ustanovení § 192 a § 200 insolvenčního zákona, byla do tohoto zákona zakotvena novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb., jímž zákonodárce reagoval na derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.). V rámci tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že základním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, zejména pak práva věřitelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na ochranu majetkových práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, by mělo být tzv. popěrné právo, jehož prostřednictvím by mělo být věřitelům umožněno zpochybňovat pohledávky jiných věřitelů dlužníka. Ústavní soud právě uvedený názor vyslovil za situace, kdy dle tehdy platné právní úpravy věřitelé neměli k dispozici žádný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohli dosáhnout popření pohledávky jiného věřitele, a jedinou možností k ochraně jejich práv tak bylo popření této pohledávky insolvenčním správcem. Bez jeho rozhodnutí, neučinil-li by příslušný úkon dlužník, by nemohly nastat účinky popření ve vztahu k dalšímu průběhu insolvenčního řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 69/2011 Sb., kterým došlo ke změně § 192 odst. 1 a § 200 insolvenčního zákona, však toto oprávnění dostali také věřitelé (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2832/11 ze dne 19. 2. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. S přihlédnutím k právě uvedenému je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka měla k dispozici procesní prostředek, jehož prostřednictvím se mohla domáhat ochrany svých práv, když byla oprávněna svým popěrným úkonem zpochybnit pravost, výši či pořadí předmětných pohledávek. Stěžovatelka však ke své škodě svého popěrného práva ve smyslu § 192 odst. 1 ve spojení s § 200 insolvenčního zákona ve vztahu k pohledávkám číslo P 3 a P 4 nevyužila, a to přesto, že si možnosti popření pohledávky přihlášeného věřitele jiným věřitelem musela být vědoma, neboť - jak vyplývá z údajů uveřejněných v insolvenčním rejstříku - této možnosti také využila, avšak nikoli ve vztahu k pohledávkám P 3 a P 4, ale ve vztahu k pohledávce věřitele C&E.A EUROPEAN CONSULTING LIMITED (této pohledávce bylo přiděleno číslo P 9). Protože tedy stěžovatelka měla k dispozici jiný prostředek k ochraně svých ústavně zaručených práv než ústavní stížnost, který však stěžovatelkou nebyl využit, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky není dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, když její přípustnost vylučuje její účel, jakož i její subsidiarita vůči ostatním zákonným procesním prostředkům ochrany práva.

15. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelka před přezkumným jednáním vyzvala insolvenčního správce, aby popřel pohledávku P 4. Byť takový postup insolvenční zákon nevylučuje, nelze jej s ohledem na nutnost vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv považovat za dostatečný.

16. Jde-li o pohledávku P 3, pak Ústavní soud toliko na okraj dodává, že ve vztahu k této pohledávce stěžovatelka v rámci předmětného insolvenčního řízení nevznesla žádné námitky, jak je patrno ze spisového materiálu vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. MSPH 79 INS 13739/2014, když svou argumentaci stran nutnosti popření této pohledávky stěžovatelka vznáší poprvé až v rámci řízení před Ústavním soudem. Takový postup však připustit nelze.

17. Ústavní soud se zabýval též otázkou naplnění podmínek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.

18. Ústavní soud pro úplnost dodává, že na jeho výše uvedeném závěru stran nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, a to z důvodů, které Ústavní soud vysvětlil již ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2832/11 ze dne 19. 2. 2014, na jehož odůvodnění v této souvislosti pouze odkazuje.

19. Případným Ústavní soud neshledal ani odkaz stěžovatelky na usnesení sp. zn. IV. ÚS 983/13 ze dne 14. 5. 2014, od něhož stěžovatelka odvozovala přípustnost ústavní stížnosti i v nyní souzené věci, neboť v tehdy posuzovaném případě bylo nutné postupovat dle právní úpravy ve znění účinném do 30. 3. 2011, tj. dle insolvenčního zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb., které nepřipouštělo popěrné právo ostatních věřitelů. O takový případ se však v nyní souzené věci nejedná.

V.

20. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2015

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru