Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3501/17 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Trestní odpovědnost
odůvodnění
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3501.17.1
Datum podání08.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3501/17 ze dne 3. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti B. N., zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U Mlékárny 290, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017 č. j. 3 Tdo 583/2017-61, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 sp. zn. 5 To 409/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. září 2016 sp. zn. 3 T 75/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 3 T 75/2015, byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), spolu se spoluobviněným I. S., který byl uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství uvedeného trestného činu. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená GE Money Auto, a. s., nyní MONETA Auto, s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. S.

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 3 T 75/2015, podal stěžovatel odvolání. Usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 409/2016, jej Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodné.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 8. 2017, č. j. 3 Tdo 583/2017-61, odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje odůvodnění svého odvolání a dovolání, neboť se s nimi podle jeho názoru odvolací ani dovolací soud řádně nevypořádaly, a dále rozebírá svou argumentaci, v rámci níž znovu namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, nedostatky ve skutkových zjištěních, vadné hodnocení důkazů, opomenuté důkazy, existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, překvapivost a nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, porušení principu ultima ratio a nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, nesprávnou právní kvalifikaci skutku a zejména pak skutečnost, že není pachatelem žádného trestného činu, nýbrž je sám obětí trestného činu podvodu ze strany spoluobviněného I. S. Podle názoru stěžovatele poškozená společnost měla být obezřetnější při prověřování ekonomické situace svého klienta.

6. Stěžovatel trvá na tom, že se protiprávního jednání kladeného mu za vinu nedopustil. V rámci řízení nedošlo ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, provedené důkazy soudy nehodnotily v pochybnostech v jeho prospěch a v důsledku toho byly vyvozeny neodpovídající a nesprávné právní závěry. Jeho verze událostí je od počátku neměnná, soudy však mnohé skutečnosti zcela pominuly a vůbec nehodnotily, čímž porušily ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Porušení shledal i v odůvodnění napadených rozhodnutí a porušení § 125 odst. 1 věta druhá tr. ř., kdy odvolací soud v mnoha aspektech ani neuvedl, jak se vypořádal s argumentací obhajoby, přičemž na ni ve značné části vůbec nereagoval. Jako naprosto vadné shledává stěžovatel hodnocení odvolacího soudu o jeho odpovědnosti k náhradě škody a rovněž i k výši škody, kdy zcela kategoricky odmítá, že by byl tzv. bílým koněm. Naopak se stal obětí protiprávního jednání obviněného S., který podvodným způsobem pozměnil pro účely poskytnutí úvěru listiny (daňové přiznání) bez jeho vědomí tak, aby následně mohl získat sám předmětné vozidlo AUDI Q7, za které uhradil několik splátek a jež bylo následně za podivných okolností odcizeno a ztraceno. Spatřovat plnou zodpovědnost za vniklou škodu u jeho osoby odporuje principům kauzálního nexu i logice, když zde absentuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním, které byť bylo nedbalé a neobratné, zcela jistě nebylo jednáním trestným, a vzniklou škodou. Namítá, že závazek ke splácení úvěru nepřevzal jakožto fyzická osoba, ale převzala jej společnost Ingenia, spol. s r. o., jejíž 100% podíl od něho nabyla třetí osoba, a on nadále neměl vliv na splácení úvěrových závazků.

7. Stěžovatel na podporu svých tvrzení cituje množství nálezů Ústavního soudu i stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu. Soudům opakovaně vytýká, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy.

8. V doplnění ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015.

9. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

11. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. ř.). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

12. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci pečlivým přístupem soudů zcela naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Soud odvolací ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti jednání stěžovatele se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho argumentaci ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Velmi přesvědčivě a logicky rozvedl i širší úvahy, jimiž se snažil vyvrátit opakovaně uplatňovanou konstrukci obhajoby a objasnit zastávaný pohled judikatury na spáchanou trestnou činnost i obecně na trestný čin úvěrového podvodu. Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu soudů, a jejich závěry potvrdil. K opakovaným námitkám stěžovatele lze zcela odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze jen dodat, že pokud učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy neshledaly důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo.

13. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15).

14. V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. V jeho věci soud nalézací po provedení velmi rozsáhlého dokazování dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl a v odůvodnění uvedl, co jej k tomu vedlo. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil. Jednoznačnou odpověď na opakovaně vznášenou argumentaci tak stěžovatel nalezne v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně (č. l. 11 rozsudku) i odvolacího soudu (č. l. 4 a 5 usnesení), s jejichž závěry se ztotožnil i dovolací soud (č. l. 8 usnesení).

15. Co se týče námitky stěžovatele stran principu ultima ratio a z něj plynoucí zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12, či ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje.

16. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru