Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 350/98Nález ÚS ze dne 21.04.1999K nutnosti respektovat zásadu ústnosti při projednávání návrhu na povolení obnovy občanského soudního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Obnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/14 SbNU 23
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.350.98
Datum podání05.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 5

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 214 odst.2 písm.e, § 228 odst.1 písm.a, § 115


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 350/98 ze dne 21. 4. 1999

N 56/14 SbNU 23

K nutnosti respektovat zásadu ústnosti při projednávání návrhu na povolení obnovy občanského soudního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů J. H. a Z. H., proti usnesení Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 8 Co

2868/97, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově

ze dne 19. 8. 1997, sp. zn. 4 C 657/96, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.

3. 1998, sp. zn. 8 Co 2868/97, a usnesení Okresního soudu v Českém

Krumlově ze dne 19. 8. 1997, sp. zn. 4 C 657/96, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhali

zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

31. 3. 1998, sp. zn. 8 Co 2868/97, ve spojení s usnesením

Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 8. 1997, sp. zn.

4 C 657/96.

Okresní soud v tomto svém usnesení zamítl návrh stěžovatelů,

aby byla povolena obnova řízení vedeného u Okresního soudu

v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 971/92.

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově, č. j. 5

C 971/92-118, ze dne 18. 10. 1995, vyslovil soud v restituční věci

přechod vlastnického práva vedlejších účastníků k domu čp. 8

v M., a k pozemkům parcelní č. 52/2 a 52/6 na stěžovatele, každému

jednou ideální polovinou.

Předmětem původního sporu bylo rozhodování ve smyslu

ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů. Na základě tohoto ustanovení soud na návrh

oprávněné osoby rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo

k nemovitostem ve vlastnictví fyzické osoby za předpokladu, že

tato fyzická osoba nabyla nemovitosti od státu nebo jiné právnické

osoby v rozporu s platnými předpisy nebo za cenu nižší, než cenu

odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě

protiprávního zvýhodnění nabyvatele.

K odvolání vedlejších účastníků rozhodl Krajský soud

v Českých Budějovicích dne 23. 1. 1996, rozsudkem č. j. 8 Co

2527/95-139, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a návrh

na přechod vlastnického práva k domu čp. 8 v Markvarticích na

stěžovatele zamítl, přechod vlastnického práva k pozemkům parcelní

č. 52/2 a 52/6 na stěžovatele potvrdil.

Stěžovatelé svým návrhem požadovali povolení obnovy řízení ve

věci přechodu vlastnického práva k nemovitostem. Namítali, že po

pravomocném rozsudku byly objeveny listiny, které podle jejich

názoru mohly pro ně přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Soudy prvního i druhého stupně tuto námitku stěžovatelů

neakceptovaly. Při svém rozhodování dovodily, že obnovu řízení by

bylo možno ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského

soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), povolit pouze v případě,

pokud by tu existovaly skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které

stěžovatelé bez své viny nemohli použít v původním řízení

a současně pokud by pro ně tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo

důkazy mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Novými důkazy, předloženými stěžovateli v návrhu na povolení

obnovy řízení, se dle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů

nepodařilo prokázat, že k přechodu vlastnického práva došlo

v rozporu s platnými předpisy, za cenu nižší než cenu odpovídající

tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního

zvýhodnění nabyvatele. V návaznosti na výše uvedené obecné soudy

dospěly k závěru, že pro vyhovění návrhu na obnovu řízení musí být

splněna podmínka, že se jeví pravděpodobným, že skutečnosti,

rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro účastníka, který návrh

uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci a to buď samy o sobě nebo

ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy.

Tato podmínka, dle názoru soudů, v daném případě však splněna

nebyla, neboť soudy v rámci volného hodnocení důkazů dospěly

k závěru, že stěžovateli označené nové důkazy nemohou přivodit

příznivější rozhodnutí ve věci.

Stěžovatelé namítali, že postupem obecných soudů došlo

k zásahu do jejich práv, chráněných v článku 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod. Podle jejich mínění mělo být o povolení

nebo zamítnutí obnovy řízení rozhodnuto v ústním jednání veřejně

v přítomnosti stěžovatelů. Pokud soudy v řízení o povolení obnovy

zaujaly právní názor, že nově předložené důkazy nejsou natolik

průkazné, že by mohly zvrátit původní rozhodnutí, popřely dle

názoru stěžovatelů institut obnovy řízení. Stěžovatelé mají za to,

že otázka průkaznosti takových důkazů měla být předmětem

nalézacího řízení.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Českých

Budějovicích odkázal na odůvodnění svého usnesení z 31. 3. 1998,

kde je vysloven právní závěr odvolacího soudu, že není dán důvod

k obnově řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jehož se

stěžovatelé ve svém návrhu domáhali. Zdůraznil dále, že jednání

odvolacího soudu nebylo nařizováno v souladu s ustanovením § 214

odst. 2 písm. c) o. s. ř., a proto navrhl, aby Ústavní soud

ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastníci J. P. a V. P. ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti odkázali rovněž na výše uvedené

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a oba sdělili, že

se vzdávají osobní účasti při jednání.

Ústavní soud po přezkoumání předložených listinných důkazů

a na základě posouzení právního stavu dospěl k závěru, že stížnost

stěžovatelů je důvodná.

Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví,

že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Na toto ústavní právo navazuje ustanovení

§ 115 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ze kterého

vyplývá, že věci náležející do civilní pravomoci soudů se zásadně

projednávají při ústním a veřejném jednání. Zásada ústnosti je

v řízení před soudem prvního stupně prolomena jen výjimečně, a to

na základě zákonem stanoveného omezení.

Ve smyslu zvláštního ustanovení § 234 odst. 2 o. s. ř.,

o obnově řízení, soud návrh na obnovu řízení může zamítnout bez

nařízení jednání pouze za podmínky, že návrh není přípustný, nebo

proto, že jej podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, nebo proto,

že je zřejmě opožděný.

Z ustálené judikatury obecných soudů dále vyplývá, že bez

jednání by soud mohl rozhodnout o návrhu na obnovu řízení také

zamítá-li jej pro nedostatek formálních podmínek (srov. R 22/67).

Ve všech ostatních případech je soud prvního stupně povinen

k projednání návrhu nařídit jednání, k němuž předvolá účastníky

a všechny, jejichž přítomnosti je třeba.

V dané věci se nejednalo o žádnou z výjimek ze zásady

ústnosti, tzn. nešlo o případ, v němž může soud rozhodnout i bez

nařízení jednání.

V návaznosti na výše uvedené se Ústavní soud ztotožnil

s názorem stěžovatelů, že v daném případě došlo ze strany obecných

soudů k zásahu do práv a svobod stěžovatelů chráněných ve smyslu

čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Otázka

průkaznosti nově předložených důkazů měla být v rámci institutu

obnovy řízení předmětem nalézacího řízení, a to u soudu prvního

stupně. Tomuto soudu také přísluší, aby v rámci zahájeného řízení

o obnově posoudil otázku, zda nově předložené důkazy mohou

přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Pokud se

týká zásady ústnosti ve vazbě na rozhodování soudu odvolacího

s odkazem na ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.,

k projednání odvolání ve věci obnovy řízení již nebylo třeba

nařizovat jednání. Z procesního hlediska, vzhledem k vytýkaným

nedostatkům, měla být věc vrácena k projednání soudu prvního

stupně.

Naznačená procesní pochybení obecných soudů se ocitla

v rozporu s požadavkem spravedlivé ochrany práv a oprávněných

zájmů účastníků soudního řízení (§ 1 o. s. ř.), a s požadavkem na

dodržování zásady ústnosti (§ 115 o. s. ř.). Povaha těchto

pochybení zasáhla v konečném důsledku svou intenzitou do ústavně

zaručených práv a svobod stěžovatelů (čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod ve vazbě na čl. 5 Listiny základních práv

a svobod).

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená

usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu

v Českých Budějovicích podle ustanovení § 82 odst. 3 citovaného

zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 21. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru