Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 350/97Nález ÚS ze dne 09.06.1999K povinnosti plnit smluvní závazky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ma... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 86/14 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.350.97
Datum vyhlášení09.06.1999
Datum podání19.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 26 odst.1, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 642

99/1963 Sb., § 132, § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 350/97 ze dne 9. 6. 1999

N 86/14 SbNU 221

K povinnosti plnit smluvní závazky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

stěžovatele P., a. s., zastoupeného JUDr. F. Č., advokátem,

o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

1 Cmo 340/96, ze dne 2. 7. 1997, ve spojení s rozsudkem Krajského

soudu v Hradci Králové, sp. zn. 36 Cm 62/96, ze dne 18. 7. 1996,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cmo 340/96, ze dne 2.

7. 1997, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 36

Cm 62/96, ze dne 18. 7. 1996.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že on jako zájemce

a společnost I., s. r. o., jako zprostředkovatel uzavřeli dne 28.

6. 1995 smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek

zprostředkovatele "vyhledat třetí osobu nebo osoby, které jsou

schopny a zaváží se uvolnit finanční prostředky dle článku III.

této smlouvy k financování projektu dle článku IV. Smlouvy,

a umožnit zájemci s těmito osobami uzavřít smlouvu o financování

tohoto projektu". Zájemce se zavázal poskytnout zprostředkovateli

provizi v souladu s čl. VIII. smlouvy. Článek III. smlouvy

definoval finanční prostředky, požadované zájemcem, tj.

stěžovatelem takto: 3.1. "Celkový objem finančních prostředků pro

P., a. s., činí 305 - 373 milionů Kč pro celé období,

předpokládaná úroková sazba ca. 8 %, úvěr s jednoletou odloženou

splatností, dobou splácení 8 let, pololetními splátkami. Ručení

směnkou P., a. s." 3.2. "Celkový objem finančních prostředků pro

P. T., a. s., činí 220 milionů Kč pro celé období, předpokládaná

úroková sazba ca. 8 %, úvěr s jednoletou odloženou splatností,

dobou splácení 8 let, pololetními splátkami, s garancí P. Ručení

směnkou P., a. s." V souladu s čl. VIII. smlouvy měla být

zprostředkovateli zaplacena provize ve výši 0,225 % ze sjednaného

a realizovaného objemu finančních prostředků za každý rok po dobu

trvání úvěru.

Vznik nároku na tuto provizi byl vázán na podepsání úvěrové

smlouvy se třetí osobou, přičemž tato smlouva měla splňovat

podmínky zájemcem vymíněné ve smlouvě o zprostředkování, a dále na

zahájení financování zájemcova projektu. Pro případ, že "zájemce

z jakéhokoliv důvodu odmítne podepsat zprostředkovanou smlouvu, ač

k tomu byl zprostředkovatelem písemně vyzván a ač splňuje podmínky

zájemce v této smlouvě vymíněné", bylo dohodnuto v čl. VIII. odst.

8.6. smlouvy, že "nárok na provizi nezaniká". Ve své ústavní

stížnosti namítá stěžovatel zejména, že zprostředkovatel nesplnil

ani podmínku financování v české měně (bod III. 2 stížnosti), ani

podmínku fixní úrokové sazby 8% (III. 2c stížnosti), jak je

stanoveno ve smlouvě.

Dne 16. 2. 1996 podala společnost I., s. r. o., ke Krajskému

soudu v Hradci Králové návrh na vydání platebního rozkazu, kterým

by byla společnosti P. uložena povinnost zaplatit této společnosti

částku 8 191 080,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 122

866,20 Kč a dále ve výši 0,1 % ode dne podání žaloby do zaplacení.

Svůj návrh odůvodnil žalobce tím, že dne 14. 8. 1995 doporučeným

dopisem oznámil žalovanému, že je pro něj zajištěn úvěr v souladu

s podmínkami uvedenými v čl. III. odst. 3.1. smlouvy

o zprostředkování. Tímto oznámením podle jeho názoru vzniklo

výhradní zastoupení žalovaného žalobcem za účelem zabezpečení

úvěru a současně v té době již v souladu s čl. X. odst. 10.1.

smlouvy nebylo možno od smlouvy odstoupit. Dne 4. 10. 1995 byl

žalovaný (společnost P.) znovu vyzván, aby se dostavil k podpisu

úvěrové smlouvy. Žalovaný však této možnosti nevyužil a k jejímu

podpisu se nedostavil. Nárok na smluvenou provizi žalobci tedy

vznikl v souladu s čl. VIII. odst. 8.6. a čl. X odst. 10.6.

smlouvy. Na základě této skutečnosti byla vystavena faktura č. 04

- 01 - 0196, a to na částku 8 191 080,- Kč. Protože tato faktura

nebyla žalovaným uhrazena, domáhal se svým návrhem žalobce svého

nároku u soudu.

Krajský soud v Hradci Králové žalobě vyhověl a dne 19. 3.

1996 vydal platební rozkaz, č. j. 36 Cm 62/96-30, v němž stanovil

pro žalovaného (P.) povinnost zaplatit žalobci částku 8 313

946,20 Kč a právnímu zástupci náklady řízení ve výši 332 560,- Kč

za soudní poplatek a dále částku 20 940,- Kč za právní zastoupení.

Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel v zákonem stanovené

lhůtě odpor. Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne

18. 7. 1996, sp. zn. 36 Cm 62/96, uložil stěžovateli povinnost

zaplatit společnosti I., s. r. o., částku 8 313 946,20 Kč a dále

částku 332 560,- Kč na náhradu soudního poplatku a částku 57

457,- Kč na náhradu nákladů právního zastoupení žalobce. Rozsudek

soud I. stupně odůvodnil tím, že žalobě vyhověl, protože bylo

v řízení prokázáno jak listinnými důkazy, tak výpověďmi zástupců

účastníků, že žalobci vůči žalovanému podle ustanovení čl. VIII.

smlouvy o zprostředkování vznikl nárok na provizi v sazbě

dohodnuté bodem 8.1. smlouvy, proti jejíž výši žalovaný nevznesl

námitky a její správnost žalobce prokázal. Proti rozhodnutí soudu

I. stupně podala společnost P. odvolání, jemuž Vrchní soud v Praze

rozsudkem, č. j. Cmo 340/96-87, ze dne 2. 7. 1997, nevyhověl

a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil. Ve velmi

podrobném odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné

uvedl, že hlavním rysem závazku zprostředkovatele je obstarat

příležitost k uzavření smlouvy. Nemůže se tedy jednat např.

o povinnost zprostředkovatele předložit zájemci přímo návrh

smlouvy, signovaný třetí osobou a vykazující stanovené

náležitosti. Nic jiného nevyplývá ani ze smlouvy o zprostředkování

ze dne 28. 6. 1995. Tuto příležitost v rozsahu odpovídajícím

vymáhané provizi žalobce obstaral. Shodně s příslušným závěrem,

učiněným již soudem I. stupně, je třeba konstatovat, že se tak

stalo doručením nabídky ze dne 9. 8. 1995. Pro tento závěr podle

odvolacího soudu svědčí důkazy před soudem provedené. Odvolací

soud rovněž shodně se soudem I. stupně interpretuje obsah odst.

8.6. smlouvy. Pro případ, že nedojde k uzavření zprostředkovávané

smlouvy, navíc nárok na zaplacení provize zakládá i čl. X. odst.

10.6. smlouvy, který je v podstatě obsahově shodný se zněním čl.

VIII. odst. 8.6., ale z hlediska použité formulace je ještě

jednoznačnější.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který nabyl právní

moci dne 23. 7. 1997, podal stěžovatel včas ústavní stížnost.

V ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů byla

porušena jeho práva zaručená Ústavou ČR a Listinou základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na soudní ochranu

a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36

Listiny, právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo

na podnikání (čl. 26. odst. 1 Listiny). Na podporu svých tvrzení

stěžovatel konkrétně uvádí následující.

Součástí práva na spravedlivý proces je v souladu s nálezem

Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 166/95, nezbytná návaznost mezi

skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně

jedné a právními závěry na straně druhé. Podle názoru stěžovatele

v průběhu soudního řízení byly oběma stranami sporu soudu

předloženy důkazy, z nichž vyplývá, že nebyly splněny podmínky

vzniku nároku zprostředkovatele na provizi. Přesto byla provize

soudem I. i II. stupně zprostředkovateli přiznána. Tím došlo

k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces,

neboť soudy porušily svou povinnost rozhodovat na základě

zjištěného skutkového stavu, který musí vycházet z předložených

a provedených důkazů.

Tím, že rozsudky obecných soudů bylo v rozporu s ústavními

a běžnými zákony uloženo stěžovateli zaplatit zprostředkovateli

částku 8 313 946, 20 Kč, aniž by k tomu byl povinen na základě

hmotného práva, došlo údajně k výraznému zásahu do vlastnického

práva stěžovatele. Pokud by stěžovatel zaplatil uvedenou částku

včetně příslušenství, došlo by ke značnému snížení finančních

rezerv stěžovatele a tato skutečnost by negativně zasáhla do jeho

hospodářského života. Dle stěžovatele rozsudky omezují jeho právo

nakládat se svým vlastnictvím podle své vůle tím, že ukládají

stěžovateli převést zmíněnou částku do vlastnictví

zprostředkovatele, aniž by k tomu byl povinen podle smlouvy

o zprostředkování a aniž by povinnost k takovému převodu vyplývala

z právního řádu České republiky.

Rozsudky obou soudů omezují podle názoru stěžovatele také

jeho právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož

součástí je i uzavírat příslušné smlouvy s jinými subjekty

a přebírat práva a brát na sebe závazky v souladu s právním řádem.

Podle čl. 3 odst. 3 Listiny "každý může činit, co není zákonem

zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Pokud

určitá povinnost nevyplývá ze zákona a stěžovatel se k jejímu

splnění ani smluvně nezavázal v souladu s právními normami, nemůže

být splnění takovéto povinnosti na stěžovateli vynucováno ani

soudním rozhodnutím.

Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti

písemně vyjádřili účastníci řízení, kterými jsou Vrchní soud

v Praze a Krajský soud v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze

uvedl, že stěžovatel tvrzené porušení základních práv a svobod

dovozuje pouze z toho, že v řízení v prvním stupni ani v řízení

odvolacím neuspěl. Ústavní stížnost zcela opomíjí doplnění důkazů,

které byly provedeny odvolacím soudem. V tomto směru mají zásadní

význam listiny, specifikované pod bodem 4) odůvodnění rozsudku

z 2. 7. 1997. Zásah soudu do majetkových práv stěžovatele nelze

pokládat za neoprávněnou ingerenci a napadené rozsudky také

nikterak nebrání žalované společnosti v jejím podnikání.

V ostatním odkazuje Vrchní soud v Praze na odůvodnění svého

rozsudku.

Krajský soud v Hradci Králové v písemném vyjádření sdělil, že

obchodní vztah mezi stěžovatelem jako zájemcem a žalobcem jako

zprostředkovatelem byl založen podle zjištění soudu v souladu

s ustanovením § 642 a násl. obchodního zákoníku platně uzavřenou

smlouvou o zprostředkování. V rozsudku tohoto soudu je

konstatováno, že listiny soudu předložené prokazují, že

zprostředkovatel svému závazku ze smlouvy dostál a vyúčtoval proto

stěžovateli provizi ve smluvené sazbě. Ten však se zaplacením

provize prodlel v míře opodstatňující právo i na smluvenou sankci

za takové prodlení. K argumentům stěžovatele uvedeným v ústavní

stížnosti soud uvedl, že žalobce (zprostředkovatel) splnil

podmínky smlouvy, když nabízená úroková sazba 6M FIBOR + 3 % p. a.

odpovídá cca. 7,5 % p. a. a je tedy nižší než smluvená. Smlouva

neobsahovala žádné ustanovení o tom, že jedna nabídka musí být

úplná, co se týče objemu finančních prostředků, o nějž měl

stěžovatel zájem, proto byl stěžovatel povinen na základě § 329

obchodního zákoníku přijmout i částečné plnění. Ani další

argument, totiž že stěžovatel od smlouvy odstoupil, v řízení před

soudem neobstál, neboť platné odstoupení od smlouvy písemným aktem

v průběhu řízení neprokázal. Ve smyslu ustanovení § 650 obchodního

zákoníku by ostatně zánik smlouvy nebyl pro existenci práva na

provizi právně relevantní, a to vzhledem ke smluvním ujednáním

obsaženým v odst. 8.6. a 10.6. smlouvy. Pokud jde o hmotné právo,

má soud za to, že se otázkou práva na provizi zabýval dostatečně

a měl-li stěžovatel na tuto otázku jiný právní názor, mohl se

dovolat k Nejvyššímu soudu ČR, což však neučinil. Tolik Krajský

soud v Hradci Králové.

Vedlejší účastník řízení, kterým je společnost I., s. r. o.,

prostřednictvím právního zástupce Ústavnímu soudu sdělil, že celý

spor byl veden velmi zevrubně a bylo provedeno rozsáhlé důkazní

řízení, a to jak před soudem prvého stupně, tak před soudem

odvolacím. Oba soudy poté rozhodovaly na základě důkladně

zjištěného skutkového stavu a zcela v souladu se zákonnými

ustanoveními vztahujícími se k projednávané věci.

Ústavní soud obdržel dne 4. 6. 1998 sdělení vedlejšího

účastníka řízení, že byla podepsána smlouva mezi ním a společností

B., a. s., o postoupení pohledávky u společnosti P., a. s. Na

dožádání Ústavního soudu mu byla dne 22. 12. 1998 doručena kopie

této smlouvy, z níž jednoznačně vyplývá, že B., a. s., označená

jako postupník se stala vlastníkem pohledávky v celkové výši 8

808 463,20 Kč a nastoupila tak na místo dosavadního vedlejšího

účastníka řízení. K obsahu ústavní stížnosti se však ve stanovené

lhůtě nevyjádřila.

II.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda stěžovatel

vyčerpal všechny opravné prostředky, jestliže v souzené věci

nepodal dovolání. Ze spisu však nelze dovodit, že by byly dány

podmínky přípustnosti dovolání, jak tvrdí Vrchní soud v Praze.

Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou.

Po věcné stránce dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnost není důvodná.

Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy

ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků

obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud

do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která

mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní

názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě

důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je především

zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla

porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená

v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10

Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou

polemikou se stanoviskem obecných soudů, aniž by však tvrzení

o porušení ústavně zaručených základních práv bylo konkrétním

způsobem odůvodněno. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv vidí

stěžovatel v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy

a v nesprávném názoru obecných soudů na interpretaci jednotlivých

ustanovení uzavřené smlouvy o zprostředkování.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy

ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je

expressis verbis vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu

a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá

občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proto obecný soud

je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení

které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba

dosavadní stav dokazování doplnit provedené důkazy potom soud

hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich

vzájemné souvislosti.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry jak soudu I. stupně, tak

soudu odvolacího, týkajících se úplnosti skutkových zjištění

a hodnocení důkazů před těmito soudy provedenými. Námitky uvedené

v ústavní stížnosti neobstojí. Z uzavřené zprostředkovatelské

smlouvy vyplývá sice, že celková hodnota poskytovaných finančních

prostředků je uváděna v korunách, nikoli však, že by tyto finanční

prostředky měly být poskytnuty pouze v české měně, o čemž svědčí

i článek IX. bod 9.2, kterým byl zmocněn zprostředkovatel jednat

též se zahraničními ústavy a bankami. Ve smlouvě se též nikde

neuvádí, že úroková sazba musí být fixní a nesmí být variabilní.

Smlouvou předpokládaná úroková sazba měla činit cca 8% (na jiném

místě se uvádí maximálně 8%), aniž byla blíže určena povaha této

sazby. Ze spisu krajského soudu i z jeho vyjádření k ústavní

stížnosti vyplývá, že činila cca 7,5%, tedy nepřekročila hranici

požadovanou stěžovatelem.

Vzhledem k tomu nepovažuje na tomto místě Ústavní soud za

potřebné opakovat argumenty svědčící pro závěr, že

zprostředkovateli, tj. vedlejšímu účastníkovi řízení, vznikl

z platně uzavřené smlouvy nárok na smluvenou provizi. Jak správně

uvedl Vrchní soud v Praze, hlavním rysem závazku zprostředkovatele

je obstarat příležitost k uzavření smlouvy (§ 642 obchodního

zákoníku), a proto se nemůže jednat např. o povinnost

zprostředkovatele předložit přímo zájemci návrh smlouvy signovaný

třetí osobou a vykazující stanovené náležitosti. Totéž vyplývá

také z čl. II odst. 2.1 smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi

stěžovatelem jako zájemcem a zprostředkovatelem. Soudy shodně

dospěly k závěru, že tuto příležitost pro stěžovatele

zprostředkovatel obstaral, a to doručením nabídky ze dne 9. 8.

1995. Obecné soudy, zvláště pak soud odvolací, se vypořádaly také

s námitkou, že tato nabídka neodpovídala svým obsahem (a rozsahem)

ujednání v čl. III. smlouvy, což také ve svých rozhodnutích

náležitě zdůvodnily. Také na interpretaci čl. III. odst. 8.6.

smlouvy, který stanoví nárok na provizi i za podmínek, kdy nedojde

k uzavření smlouvy, se obecné soudy shodly a Ústavní soud nemá

důvodu na jejich odůvodněném závěru něco měnit.

Vzhledem k již výše uvedené omezené možnosti Ústavního soudu

přezkoumávat správnost rozsudků obecných soudů se proto Ústavní

soud zaměřil především na zkoumání, zda napadenými rozsudky nebylo

porušeno některé ze základních práv stěžovatele, uvedených v jeho

ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na

soudní ochranu a spravedlivý soudní proces podle čl. 90 Ústavy ČR

a čl. 36 Listiny. Čl. 90 Ústavy ČR s ohledem na jeho systematické

zařazení v Ústavě v podstatě garantuje především zásadní principy

činnosti soudní moci ("ochranu práv zákonem stanoveným způsobem").

K namítanému porušení čl. 36 Listiny je třeba uvést, že neúspěch

v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného

ustanovení. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu Krajským soudem

v Hradci Králové vyplývá, že obecné soudy postupovaly při řešení

sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl

přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné

postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu

mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem

provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným

hodnocením důkazů v rozporu.

Stěžovatel dále namítá porušení svého práva vlastnit majetek

podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva opět dovozuje

pouze z nesprávných právních závěrů soudů, učiněných na základě

provedených důkazů. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo

vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má

stejný zákonný obsah a ochranu. V této části ústavní stížnosti jde

o účelovou argumentaci stěžovatele, když závazek ze smlouvy,

podepřený pravomocným rozhodnutím soudu, považuje za zásah do jeho

vlastnického práva na dlužnou částku. Základní právo vlastnit

majetek nelze zaměňovat s "právem" na úspěch v soudním řízení,

které náš právní řád nezná. Tvrzení stěžovatele ohledně údajného

porušení čl. 11 odst. 1 Listiny je proto neopodstatněné.

V závěru ústavní stížnosti konečně stěžovatel namítá porušení

práva na podnikání, zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny. Podle

citovaného článku má každý právo na svobodnou volbu povolání

a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou

hospodářskou činnost. Argumentace stěžovatele, že "pokud soud svým

rozhodnutím uloží stěžovateli povinnost k plnění, ke kterému se

stěžovatel nezavázal a která ani nevyplývá z právního řádu,

porušuje tím právo stěžovatele svobodně podnikat a svobodně se

rozhodovat o svých právech a povinnostech" je ryze účelová. Z obou

napadených rozsudků ani z řízení, které jim předcházelo, nelze

usuzovat na porušení uvedeného ústavně zaručeného práva. Každý

podnikatelský subjekt, který vstupuje do smluvních vztahů

s jinými, si musí být vědom toho, že "smlouvy se mají plnit", a to

i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran

nevýhodné. Napadenými rozsudky nebylo omezeno ani jinak porušeno

právo stěžovatele podnikat. Je pouze věcí stěžovatele, jaké

smlouvy a s kým uzavře, jaké závazky na sebe smluvně převezme.

V každém podnikání je však vždy spojena možnost podnikatelského

zisku s podnikatelským rizikem.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Vrchního

soudu v Praze jakož i rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové

byla porušena stěžovatelova práva nebo svobody zaručená ústavními

zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle

ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu,

ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 9. června 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru