Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 35/94Nález ÚS ze dne 23.06.1994K postupu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy při zjištění protiústavnosti aplikovaného zákona

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelMINISTERSTVO - kultury
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
kulturní památka
PoznámkaPřekonáno stanoviskem Pl.ÚS-st 9/99, usnesením sp. zn. III.ÚS 254/99.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/1 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.35.94
Datum podání24.02.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.2, čl. 10

2/1993 Sb., čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

20/1987 Sb., § 3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 35/94 ze dne 23. 6. 1994

N 36/1 SbNU 259

K postupu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy při zjištění protiústavnosti aplikovaného zákona

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

v senátě rozhodl dne 23. června

1994 ve věci ústavní stížnosti Ministerstva kultury České

republiky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 17. 12.

1993, sp. zn. 6 A 175/93, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje. Rozsudkem Vrchního

soudu v Praze ze dne 17. 12. 1993 sp. zn. 6 A 175/93 bylo porušeno

ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky, jakož

i ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,

podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu druhých anebo

v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Uvedený rozsudek

se proto zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ministerstvo kultury ČR (dále jen MK ČR) podalo dne 24. 2.

1994 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek

Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud zrušil rozhodnutí MK ČR

o prohlášení mlýna č. p. 389 v B. n. L. - Staré

Boleslavi za kulturní památku dle § 3 zák. č. 20/87 Sb. o státní

památkové péči v platném znění. Svoji stížnost podalo ministerstvo

na základě ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu č.

182/93 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

právnická osoba dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem.

K odůvodnění stížnosti MK ČR uvedlo, že jako ústřední orgán

státní správy na úseku státní památkové péče zastupuje veřejný

zájem na ochranu kulturního dědictví ČR. Napadeným rozsudkem

Vrchního soudu byla dle názoru navrhovatele vážným a zásadním

způsobem ohrožena ochrana a péče o kulturní dědictví našeho státu:

Vrchní soud ve výroku svého rozsudku pochybil, neboť jej zdůvodnil

na základě neúplného zjištění stavu věci. MK ČR dále uvádí, že

prohlášením věci za kulturní památku bylo sice nepochybně

vlastnické právo vlastníka omezeno, avšak za to mu přísluší

zákonná práva, která ve svém souhrnu představují náhradu za

omezení vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 4

Listiny základních práv a svobod. Tato náhrada je upravena

v ustanovení § 14 odst. 7, § 16, § 32 odst. 2 písm. h) a § 33

odst. 2 písm. g) a i) zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové

péči a spočívá dále v osvobození od daní a poplatků dle zák. č.

338/92 Sb. a č. 357/92 Sb. Ještě podrobněji je příspěvek na

zachování a obnovu kulturní památky upraven v §§ 11 - 16 vyhl.

ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zák. č.

20/1987 Sb. V těchto ustanoveních se stanoví zejména náležitosti

žádostí o poskytnutí příspěvků a způsob proplácení náhrad buď

přímo majiteli historické památky, nebo organizacím provádějícím

potřebné práce.

Dle ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod má vlastník

nejen práva, ale také povinnosti. Je povinen respektovat zákaz

zneužití vlastnického práva na újmu druhých nebo zákaz jeho

užívání v rozporu se zákonem chráněnými zájmy. Dále se namítá, že

pokud Vrchní soud dospěl k závěru, že některá ustanovení zákona

o státní památkové péči č. 20/87 Sb. jsou v rozporu s Listinou,

měl dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a ustanovení § 109 odst. 1, písm. b)

o. s. ř. přerušit řízení a postoupit věc Ústavnímu soudu

k posouzení.

Vlastník nemovitosti ve svém návrhu Vrchnímu soudu na zrušení

rozhodnutí MK ČR zejména uvedl, že řízení o prohlášení jeho

nemovitosti za kulturní památku řádně neproběhlo. Dále namítal, že

prohlášením za kulturní památku byl učiněn zásah do jeho

vlastnických práv a bylo ohroženo jeho podnikání a konečně, že

zák. č. 20/87 Sb. o státní památkové péči i jeho prováděcí

vyhláška č. 66/88 Sb. jsou v rozporu s Listinou základních práv

a svobod.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že

rozhodnutím MK ČR, tj. prohlášením nemovitosti vlastníka Š. Lexy

za kulturní památku došlo k omezení vlastnického práva bez

náhrady, tudíž v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod, a to na základě ustanovení § 9, § 15 odst. 1 a 3 a § 14

odst. 1 a 4 zákona o státní památkové péči. Podle čl. 11 odst. 4

Listiny je omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném

zájmu, na základě zákona a za náhradu. Dle ust. § 6 zák. č. 23/91

Sb., jímž se uvozuje Listina základních práv a svobod, měly být

všechny zákony uvedeny do souladu s Listinou nejpozději do 31.

12. 1991, jinak pozbyly účinnosti. Vzhledem k tomu, že dle názoru

Vrchního soudu je řada ustanovení zákona o státní památkové péči

v rozporu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak

ustanovení § 2 a § 3, na jejichž základě došlo k prohlášení

nemovitosti za kulturní památku, dospěl Vrchní soud k závěru, že

tato ustanovení pozbyla účinnosti k 31. 12. 1991, MK ČR tedy

údajně rozhodovalo na základě ustanovení v té době již neúčinných.

Proto Vrchní soud rozhodnutí MK ČR zrušil jako nezákonné.

II.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba posoudit oba

aspekty rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to jak té části jež se

týká povahy omezení vlastnického práva, tak i té, v níž se

prohlašují jako neúčinná ustanovení zákona ČNR č. 20/1987 Sb..

Ad 1) Ministerstvo kultury ČR prohlásilo dle ustanovení

§ 2 a § 3 zákona o státní památkové péči a na základě návrhu

Okresního úřadu Praha - východ objekt mlýna čp. 389 v B. n.

L. - Stará Boleslav za kulturní památku, neboť dle vyjádření

Památkového ústavu středních Čech v Praze, které si předtím

vyžádalo, se jedná o mlýn známý již ze středověku, který byl

renesančně přestavěn. Přestože následovaly další přestavby,

renesanční jádro zůstalo zachováno, jeho součástí je dále mostní

konstrukce s valenou klenbou, budova má tedy umělecko-historický

význam.

Dle ust. § 2 cit. zák. za kulturní památky prohlašuje MK

nemovité a movité věci, popř. jejich soubory, které jsou

významnými doklady historického vývoje, životního způsobu

a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako

projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů

lidské činnosti, pro jejich hodnoty historické, umělecké, vědecké

a technické a dále ty, které mají přímý vztah k významným

osobnostem a historickým událostem. Dle ust. § 3 odst. 1 cit. zák.

si MK před prohlášením věci za kulturní památku vyžádá vyjádření

KNV a ONV (nyní Okresního úřadu). Odstavce 2 a 6 citovaného § 3

upravují další náležitosti prohlášení za kulturní památku.

Vrchní soud dospěl k závěru, že zejména tato ustanovení

zákona o státní památkové péči jsou v rozporu s čl. 11 Listiny

základních práv a svobod, neboť na jejich základě MK ČR může

prohlásit věc za kulturní památku, z čehož vyplývají četná omezení

výkonu vlastnických práv.

Poté, co věc byla prohlášena za kulturní památku, je vlastník

povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji

v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením,

znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku může vlastník

užívat omezeně, pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturnímu

významu, památkové hodnotě a technickému stavu (§ 9 odst. 1 a 2

cit. zák.). Pokud vlastník tyto povinnosti zanedbává, správní

orgán vydá rozhodnutí o opatřeních, která je vlastník kulturní

památky povinen provést. Neprovede-li je, okresní úřad může

nařídit provedení nezbytných opatření na náklad vlastníka kulturní

památky (§ 15 odst. 1 cit. zák.). V případě trvalého zanedbání

uvedených povinností, nedojde-li k dohodě s vlastníkem kulturní

památky o jejím prodeji státu, může být ve výjimečném případě

kulturní památka vyvlastněna (§ 15 odst. 3 cit. zák.). Vlastník

kulturní památky ji nemůže prodat předtím, než by ji nabídl státu

(§ 13 cit. zák.). Jestliže vlastník kulturní památky zamýšlí

provést její údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování apod., je

povinen si předem vyžádat závazné stanovisko okresního úřadu (§

14 odst. 1 cit. zák.), v němž se okresní úřad vyjádří, zda

zamýšlené práce jsou z hlediska zájmů památkové péče přípustné

a stanoví podmínky, za nichž lze tyto práce provést. Vlastník

kulturní památky je v souvislosti s její obnovou vázán

i rozhodnutím orgánu územního plánování nebo stavebního úřadu

vydaným v souladu se stanoviskem okresního úřadu (§ 14 odst. 4

cit. zák.).

Citovaná omezení vlastníka kulturní památky jsou však

v zákoně kompenzována řadou ustanovení, která za ně poskytují

náhradu. Tato náhrada spočívá především v tom, že v případě obnovy

kulturní památky se poskytuje bezplatná odborná pomoc a poskytují

se podklady a informace dle § 14 odst. 7 cit. zák. Dále - na

žádost vlastníka - může příslušný okresní úřad, případně MK ČR pro

údržbu či uchování kulturní památky poskytnout příspěvek na

zvýšené náklady (§ 16 cit. zák.). Rovněž ústřední orgán Státní

památkové péče zabezpečuje projektové a stavebně-restaurátorské

práce při obnově vybraných kulturních památek (§ 32 odst. 2 písm.

h). Příslušná odborná organizace státní památkové péče poskytuje

kromě toho bezplatnou odbornou pomoc vlastníkům kulturní památky,

zpracovává odborná vyjádření k provádění obnovy, zabezpečuje

průzkum, výzkum a dokumentaci kulturní památky § 33 odst. 2 písm.

g) a i) cit. zák.).

Formulace zákona i vyhlášky používají podmíněného vyjadřování

"příspěvek lze poskytnout", resp." může být poskytnut". Přitom je

třeba zvážit, že se tento příspěvek poskytuje na žádost, jež musí

být odůvodněna a musí splňovat určité předpoklady. Lze proto mít

za to, že neodůvodněné žádosti nebo neopodstatněným nárokům nemusí

být vyhověno. Proto nelze fakultativní způsob vyjadřování obou

norem apriorně chápat jako popření ochoty státu poskytnout náhradu

za nucené omezení vlastnického práva vůbec.

Z uvedených skutečností vyplývá, že prohlášení za kulturní

památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického

práva bez náhrady. Výše a způsob náhrady jsou dány povahou věci,

zejména odvisí též od výše nákladů, jimiž údržba kulturní památky

překračuje obvyklé náklady údržby nemovitosti. Fakultativní povaha

formulací o možnosti poskytnout příspěvek je podřízena generelní

úpravě Listiny základních práv a svobod.

Proto majitel chráněné nemovitosti nemůže sice žádat náhradu

bez zjištění konkrétních potřeb předem, může se však odvolat na

čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zjistí-li

v případě reálně definovatelných konkrétních nákladů neochotu

státu přispět na takovou údržbu, jež je v obecném zájmu uchování

kulturní památky a poté co vyčerpal opravné prostředky.

Vzhledem k povaze kulturní památky je však vlastník současně

vázán čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který

stanoví, že vlastnictví zavazuje a že ho nesmí být zneužito na

újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými

zájmy. Obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek.

Ochrana kulturních památek je ve všech kulturních státech

spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem.

Státní a jiné dotace či příspěvky nemohou však být chápány jako

jakási paušální náhrada za omezení vlastnického práva, nýbrž jako

příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady, které v důsledku

tohoto omezení, zejména v důsledku zvláštních nároků na údržbu

kulturní památky vlastníku vznikají.

Ad 2) Pokud jde o druhý aspekt rozsudku Vrchního soudu

v Praze, je třeba zvážit především otázku, zda může být pro

případy jejichž rozhodování se opírá o § 6 ústavního zákona č.

23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod,

uplatňována výjimka z povinnosti soudů předložit věc k rozhodnutí

Ústavnímu soudu, mají-li soudy za to, že zákon je v rozporu

s Listinou základních práv a svobod. tento zvláštní režim dovodil

vrchní soud v Praze z formulace § 6 cit. úst. zákona, který

stanoví ztrátu účinnosti určitých zákonů a právních předpisů

k pevnému datu "ex lege". Podle § 6 musí být zákony a jiné právní

předpisy uvedeny do souladu s Listinou zákl. práv a svobod

nejpozději do 31. 12. 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti

ustanovení, která s Listinou nejsou v souladu.

Vrchní soud vycházel nepochybně z toho, že jde o ztrátu

účinnosti "ex lege" a protože ústavní zákon č. 23/1991 Sb. nic

bližšího nestanovil, předpokládal Vrchní soud v Praze, že

příslušné rozhodnutí, jež má deklaratorní povahu, není postaveno

mimo pravomoc řádných soudů.

Vrchní soud proto prohlásil dne 17. 12. 1993, že k 31. 12.

1991 ustanovení zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči,

"která umožňují prohlášení věci za kulturní památku bez poskytnutí

náhrady, zejména také ustanovení § 2 a 3" pozbyla účinnosti a to

vzhledem k rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod, podle něhož je vyvlastnění nebo nucené omezení

vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona

a za náhradu. Dle názoru Vrchního soudu v Praze se rozhodnutí

Ministerstva kultury z 28. 5. 1993 o prohlášení sporného objektu

za kulturní památku nezakládalo na zákoně.

Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že při

posouzení případu je třeba právní úpravu platnou v době obou

rozhodnutí chápat šířeji.

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., jímž se uvozuje Listina

základních práv a svobod, sice prohlašuje neúčinnost zákonů,

odporujících Listině ke dne 31. 12. 1991 avšak k prohlášení

takového rozporu s právně relevantními následky v konkrétním

případě došlo až 17. 12. 1993, tj. v době, kdy ústavní zákon

23/1991 Sb. byl již zrušen článkem 112 Ústavy České republiky

a v době, ve které bylo pro posouzení věci rozhodné především již

ustanovení čl. 95 odst. 2 ústavy České republiky, jež ukládá

soudům povinnost předložit věc Ústavnímu soudu vždy, dojde-li soud

k názoru, že zákon jehož má být při řešení věci použito, je

v rozporu s ústavním zákonem, a to bez ohledu, zda soud přisuzuje

svému rozhodnutí povahu konstitutivní anebo jen deklaratorní a bez

ohledu i na jakékoli jiné okolnosti. Článek 95 odst. 2 Ústavy je

třeba chápat jako generelní klauzuli, která stanoví bez výjimky

postup pro posouzení všech případů, v nichž dospějí soudy

k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito je

v rozporu s ústavním zákonem.

Toto ustanovení Ústavy je třeba interpretovat generelně také

vzhledem k tomu, že ustanovení § 6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.

se týkají pouze případů v rozporu s Listinou základních práv

a svobod, což by znamenalo, že by na rozdíl od jiných záležitostí

(např. rozporu s jednotlivými články Ústavy anebo jiných ústavních

zákonů anebo mezinárodních smluv podle č. 10 Ústavy) pro okruh

případů, souvisejících s § 6 cit. ústavního zákona byl zaveden

v určitých věcech zcela specifický režim, který se vymyká kontrole

Ústavního soudu.

V důsledku toho by se rozhodnutí o tom, že zákony, které

nabyly účinnosti do konce roku 1991, jsou v rozporu s Listinou

základních práv a svobod stalo záležitostí řádných soudů, zatímco

o zákonech, účinných od počátku roku 1992 by rozhodoval ústavní

soud. Ve skutečnosti však se soudy, které zvažují aplikaci

derogační klauzule ústavního zákona č. 23/1991 v jednotlivých

případech, nemohou v žádném případě od 1. 1. 1993 vyhnout pokynu

článku 95 odst. 2 ústavy České republiky. Jejich povinnost

předložit věc ústavnímu soudu nastupuje přirozeně pouze a teprve

tehdy, dospěje-li soud k názoru, že zákon, jehož má být použito,

je v rozporu s ústavním zákonem.

Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnosti

ministerstva kultury vyhovuje a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona

číslo 182/1993 Sb. o Ústavním soudu rozsudek Vrchního soudu

v Praze ze dne 17. 12. 1993, sp. zn. 6 A 175/93 zrušuje.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu není odvolání

přípustné.

V Brně dne 23. června 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru