Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3498/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
kupní smlouva
žaloba/na plnění
pohledávka/započtení
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3498.11.1
Datum podání22.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 50a odst.1, § 50a odst.3, § 544, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3498/11 ze dne 17. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Z. K., zast. JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem, sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2011, č.j. 33 Cdo 1198/2010-76, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2009, č.j. 15 Co 254/2009-51, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3.3.2008, č.j. 13 C 433/2008-28, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") a domáhal se jejich zrušení. K věci uvedl, že rozsudkem obvodního soudu byla jeho žaloba vůči vedlejšímu účastníkovi (pozn. na straně žalovaných vystupovaly dvě fyzické osoby) o zaplacení 2 000 000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení. Městský soud, jako soud odvolací, změnil prvostupňový rozsudek jen ve výši nákladů řízení, jinak ho potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl a stěžovatele zavázal zaplatit náklady dovolacího řízení. Podle stěžovatele bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu jeho vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy nesprávně posoudily nesoulad smluvní pokuty ve výši 2 000 000,- Kč s dobrými mravy, kterého se stěžovatel dovolával. V další části návrhu podrobně popsal právní základ vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu, včetně vývoje dalších právních vztahů, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 890/2002 argumentoval nepřiměřeností výše smluvní pokuty. Porušení uvedeného základního práva i zásah do jeho práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy se nesprávně vypořádaly s otázkou, zda porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou bylo stěžovatelem zaviněné. Poslední námitku formuloval k rozhodnutí o nákladech soudních řízení, v němž obecné soudy nezohlednily, že žalovaní jsou manželé, že vystupují jako nerozdílní společníci, kdy navýšení odměny ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu je považováno za neetické a neslučitelné se stavovskými předpisy advokacie, tudíž obecné soudy zasáhly do jeho práva vlastnit majetek.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 11 Listiny:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u obvodního soudu domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 000 000,- Kč s příslušenstvím, přitom žalobu odůvodnil tím, že s nimi dne 15.11.2006 uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí kupní s převodem vlastnického práva k nemovitostem, v níž byla sjednána záloha ve výši 2 000 000,- Kč, kterou stěžovatel uhradil, k uzavření kupní smlouvy nedošlo, proto vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 3.3.2009, č.j. 13 C 433/2008-28, žalobu v celém rozsahu zamítl, současně uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 201 368,- Kč. V odůvodnění popsal zjištění o skutkovém stavu (uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se konkrétních nemovitostí za kupní cenu ve výši 44 200 000,- Kč obsahující závazek stěžovatele zaplatit zálohu ve výši 2 000 000,- Kč a ujednání, že pokud nedojde po uhrazení zálohy k uzavření kupní smlouvy ve sjednaném termínu, zejména pak nebude-li druhá část kupní ceny uložena v notářské úschově, vzniká budoucím prodávajícím právo na smluvní pokutu ve výši 2 000 000,- Kč, která bude započtena s nárokem na vrácení zálohy). Dále doplnil, že byla uzavřena další smlouva o smlouvě budoucí k převodu stejných nemovitostí se společností s ručením omezeným, kterou podepsal stěžovatel jako jednatel této společnosti, že v ní byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2 200 000,- Kč a kupní cena ve výši 42 200 000,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že žaloba není důvodná, protože vzal za prokázané, že smlouva o převodu nemovitostí nebyla uzavřena proto, že stěžovatel v dohodnuté době nezaplatil druhou část kupní ceny dohodnutým způsobem, proto žalovaní učinili projev směrující k započtení vzájemných pohledávek. Obvodní soud neshledal namítaný rozpor s dobrými mravy, protože smluvní pokuta byla sjednána ve výši necelých pěti procent vzhledem ke kupní ceně. Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání, namítal v něm vnitřní rozpor ohledně způsobu placení, který činí smlouvu neplatnou, že k neuzavření kupní smlouvy nedošlo z důvodu na jeho straně, ale protože se účastníci dohodli na jiném způsobu řešení, proto došlo k zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu, že uzavření kupní smlouvy zmařili žalovaní, protože odmítli, ač se k tomu zavázali, podepsat zástavní smlouvu, což je třeba zohlednit při posuzování jeho námitky o rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy. Městský soud napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 6.10.2009, č.j. 15 Co 254/2009-51, potvrdil, pouze změnil výši nákladů řízení na částku 121 368,- Kč a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 120 654,- Kč. Podle odvolacího soudu zjistil soud I. stupně řádně a úplně skutkový stav věci, nesprávnost shledal pouze ve výkladu ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí ohledně smluvní pokuty, která však nemá vliv na celkové správné právní posouzení věci; ona nesprávnost se týkala předpokladu zavinění při porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Městský soud zdůraznil, že soud I. stupně správně uzavřel, že k uzavření smlouvy nedošlo z důvodu na straně stěžovatele, který v dohodnuté lhůtě nezaplatil druhou část kupní ceny do notářské úschovy, a připomenul, že stěžovatel neprokázal, že by porušení této povinnosti nezavinil. Za nepřípadnou považoval námitku o důvodu neuzavření kupní smlouvy dohodou o jiném způsobu řešení, protože nedošlo k takové podstatné změně okolností, v důsledku níž není možné na povinné straně požadovat (ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zákoníku), aby budoucí smlouvu uzavřela. Další stěžovatelovu námitku, že uzavření smlouvy zmařili žalovaní odmítnutím podpisu zástavní smlouvy, považuje městský soud za zcela neopodstatněnou, protože ve smlouvě o smlouvě budoucí zde dne 15.11.2006 takový závazek žalovaných nebyl sjednán. Ztotožnil se také se závěrem, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, protože smluvní pokutou byla zajištěna stěžovatelova povinnost složit kupní cenu ve stanovené lhůtě a současně následná povinnost smluvních stran uzavřít ve stanovené lhůtě kupní smlouvu; přiměřenost smluvní pokuty je třeba posuzovat vzhledem ke kupní ceně, tudíž je její výše přiměřená funkci, kterou měla plnit (připomenul, že výše případné škody nemá z hlediska povinnosti k zaplacení smluvní pokuty význam). Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním, které Nejvyšší soud neshledal přípustným, usnesením ze dne 31.8.2011, č.j. 33 Cdo 1198/2010-76, ho proto odmítl, přitom podrobně důvody nepřípustnosti stěžovateli vysvětlil (str. 1 a 2 usnesení). Nad rámec rationis decidendi zdůraznil, že v souzené věci nebyly pochybnosti o tom, že právo žalovaných na zaplacení smluvní pokuty vzniklo před zánikem závazku smluvních stran uzavřít kupní smlouvu a že zánik hlavního závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě nezpůsobuje zánik dříve vzniklého nároku na zaplacení smluvní pokuty. Posléze se podrobně zabýval posouzením, zda smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy, přičemž po analýze aplikace dobrých mravů jako korektivu výkonu práv a povinností (s odkazy na předchozí judikaturu) konstatoval, že odvolací soud rozhodl v intencích tohoto výkladu, z něhož plyne, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat především ve vztahu k zajištěné povinnosti (v posuzované věci byla smluvní pokutou zajištěna povinnost stěžovatele složit kupní cenu ve stanovené lhůtě do notářské úschovy a současně následná povinnost smluvních stran uzavřít ve stanovené lhůtě kupní smlouvu). Z tohoto hlediska odvolací soud správně poměřoval přiměřenost smluvní pokuty výší zajištěné částky, která činila 42 200 000,- Kč (pozn. Nejvyšší soud se zmýlil v určení výše kupní ceny, činila 44 200 000,- Kč), tedy méně než 5% zajištěné částky, tudíž nelze dospět k závěru, že by výrazně převyšovala výši eventuálních škod, které lze v souvislosti s porušením zajištěné povinnosti rozumně předpokládat.

III.

Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i práva na ochranu vlastnictví garantovaného v čl. 11 Listiny, a konstatuje, že k žádnému tvrzenému porušení napadenými rozhodnutími nedošlo.

Obsah ústavní stížnosti dokládá, že její podstatu vytváří stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů o existenci jeho povinnosti uhradit smluvní pokutu. Z tohoto zjištění vyplývá, že mu jde o interpretaci tzv. jednoduchého práva, přičemž se snaží takové interpretaci dát ústavně právní rozměr obecnými tvrzeními o zásahu do základních práv (srov. část II., první odstavec, následující část také označenou jako II., i.p., poslední část i.f.). Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu a aplikace tzv. jednoduchého práva mu přísluší ingerovat pouze v těch případech, kdy postupy při interpretaci a použití jednoduchého práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), či by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však v posuzované věci nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatelovi bylo umožněno, aby se žalobou vůči žalovaným domáhal zaplacení požadované peněžité částky, jeho žaloba byla řádně projednána; její zamítnutí je však důsledkem zjištění, že stěžovatel nedisponuje takovým subjektivním právem, kterému by korespondovala povinnost žalovaných požadovanou sumu mu uhradit. Podle Ústavního soudu obecné soudy důvodně žalobu zamítly, protože zjistily, že právo stěžovatele na vrácení zálohy na kupní cenu zaniklo kompenzací s právem žalovaných na úhradu smluvní pokuty. Obdobné závěry se uplatní o stěžovatelově námitce zaměřené na posouzení výše nákladů řízení.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru