Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3496/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
žaloba/na plnění
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3496.14.1
Datum podání05.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3496/14 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Roušala, zastoupeného JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014 č. j. 26 Cdo 3005/2014-272 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 č. j. 17Co 502/2013-253, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť v důsledku jejich vad mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, ústavně zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 29 C 215/2011 vyplynulo, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 6. 2013 (29 C 215/2011-228) byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 247 875 Kč s příslušenstvím a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovaným náklady řízení. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 (17 Co 502/2013-253). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3005/2014 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích vyslovil přesvědčení, že závěry všech soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nemohou závěry soudu I. stupně a závěry odvolacího soudu z provedených důkazů vyplývat. Civilním soudům vytýkal, že zjištěný skutkový stav nesprávně hodnotily a aplikovaly na něj právní předpisy, které na něj nedopadají. Odůvodnění rozsudku je místy zmatečné a nepřezkoumatelné. Hodnocení některých provedených důkazů zcela absentuje. Konečně tvrdil, že hodnocení je paušální, povšechné a rozhodně není dostatečně zdůvodněno. Právní posouzení věci nekoresponduje s hodnocením důkazů.

4. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl přesně specifikován rozsah poškozených a chybějících věcí ve shodě s konkrétními doklady, soudy neměly přihlédnout k obraně žalovaných mimo rámec věcí specifikovaných v čl. 5 Dohody. Jakékoliv nároky mimo rámec Dohody nejsou relevantní, když dohodou o narovnání obsaženou v čl. 6 byla nově upravena vzájemná práva a povinnosti z užívání předmětného objektu a pozemků. Tvrdil, že je naprosto zřejmé, že žádný ze soudů neporovnal seznam uvedený v Dohodě s nároky (obranou) uplatněnými žalovanými a navíc vůbec neporovnal důvodnost a oprávněnost nároků uplatněných žalovanými. Zpochybnil rozsah údajných nutných oprav a poškození objektu uváděný žalovanými, který je tak velký, že při předání a převzetí by musel být zjištěn a nadto bezpochyby zapsán do seznamu dle čl. 5 Dohody, v opačném případě by ujednání stran v čl. 5 a čl. 6 Dohody pozbývalo smysl.

5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně zamítnutí stěžovatelovy žaloby.

8. Ústavní soud podotýká, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily (dle § 157, § 169 o. s. ř.), srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.

9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

10. Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel k tvrzenému porušení tohoto práva konkrétně uvádí pouze tolik, že obecné soudy nevyhodnotily předložené důkazy objektivně, a podcenily ty, jež svědčily o tom, že žaloba na vrácení části jistiny složené na základě smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 1. 5. 2007 byla podána důvodně.

12. Toto tvrzení však vyjadřuje pouze nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů učiněným obecnými soudy, a bez dalšího z něj zásah do stěžovatelem dovolávaných základních práv a svobod přirozeně nevyplývá.

13. Ve zbytku je pak ústavní stížnost polemikou se závěry civilních soudů, kterou stěžovatel (nepřípadně) vyzývá Ústavní soud k věcnému přezkumu jejich rozhodnutí, přičemž však neuvádí nic, co by jeho oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny. Vesměs jde o argumentaci, kterou uplatnil v žalobě již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy ve stížností napadených rozhodnutích srozumitelně a v dostatečném rozsahu vypořádaly.

14. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele (dovolatele) proti rozsudku soudu odvolacího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Stěžovatel ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilé důvody (jejichž prostřednictvím jednak namítl vady řízení a jednak se pokusil zpochybnit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, z něhož civilní soudy čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro právní názor, že žalovaní nejsou povinni vrátit dovolateli jistotu, kterou jim poskytl za účelem zajištění mimo jiné i jejich nároku na náhradu škody způsobené za trvání nájmu na nemovitostech, jež mu pronajali nájemní smlouvou ze dne 1. května 2007). Přitom tuto vadu (nedostatek vymezení způsobilého dovolacího důvodu), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

15. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

16. Po prostudování ústavní stížnosti a stěžovatelem napadených rozhodnutí, resp. procesního spisu, a se zřetelem k výše řečenému, má Ústavní soud za to, že předpoklady pro aplikaci citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány a jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru