Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3494/12 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
Smlouva
družstvo/bytové
Byt
dědic
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.3494.12.1
Datum podání11.09.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 482

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3494/12 ze dne 7. 5. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Opavy, zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem Přímětická 1185, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 2011, č. j. 32 C 256/2010-88, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 23 Co 86/2012-119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo rozhodnuto tak, že

I. žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobkyni (vedlejšímu účastníkovi) částku 46.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 7. 11. 2010 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku,

II. žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 46.500 Kč od 14. 10. 2010 do 6. 11. 2010 se zamítá,

III. žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 29.617 Kč k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Ladislava Salveta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání stěžovatele proti výroku ad I. a ad III. shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem pod č. j. 23 Co 86/2012-119 vydaným dne 23. 5. 2012 tak, že

I. rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku (I.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrzuje,

II. žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 18.972 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Šárky Toulové.

Obecné soudy dospěly k následujícím závěrům.

Žalobkyně udělila v dědickém řízení stěžovateli plnou moc k zastupování. Usnesením soudu byla schválena dohoda dědiců o tom, že celé dědictví nabude stěžovatel a stěžovatel nenabude ničeho (stěžovatel uzavřel dědickou dohodu i za žalovanou na základě plné moci). K odvolání žalobkyně bylo toto usnesení o schválení dohody dědictví soudem zrušeno. Dne 21. 9. 2009 byla uzavřena nová dědická dohoda, podle které měla členský podíl v bytovém družstvu nabýt žalobkyně a stěžovateli měla zaplatit na jeho dědický podíl částku 990.804 Kč. Stěžovatel však již před uzavřením této dědické dohody převedl členský podíl na svoji družku Pokorovou. Stěžovatelka - v domnění, že se stane členkou družstva a poté i nájemkyní bytu - uzavřela dne 9. 12. 2009 s Ing. Janou Vodrhánkovou smlouvu o budoucí podnájemní smlouvě, ve které se pod sankcí smluvní pokuty ve výši 46.500 Kč zavázala uzavřít ve lhůtě 20 dnů od právní moci dědického rozhodnutí podnájemní smlouvu na dobu 5 let. K uzavření podnájemní smlouvy však nedošlo, protože členský podíl byl již převeden na družku stěžovatele, což zjistila právní zástupkyně žalobkyně v lednu 2010. Žalobkyně zaplatila dne 1. 10. 2010 Ing. Vodrhánkové smluvní pokutu ve sjednané výši.

Podle soudů stěžovatel porušil - minimálně - prevenční povinnost podle § 415 obč. zákoníku, protože se žalobkyní uzavřel dědickou dohodu, podle níž se členem bytového družstva měla stát žalobkyně, ač v té době věděl, že členem družstva je jeho družka, neboť na ni sám předtím členství převedl. Žalobkyni vznikla škoda, protože v souvislosti s neuzavřením podnájemní smlouvy svědkyni Ing. Vodrhánkové zaplatila smluvní pokutu. Uzavření smlouvy o budoucí podnájemní smlouvě ze strany žalobkyně soudy neposoudily jako lehkovážné jednání, protože v době uzavření smlouvy již bylo usnesení o schválení dědické dohody v právní moci a žalobkyně legitimně očekávala, že se stane členkou družstva a nájemkyní bytu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně o převodu členství na družku stěžovatele věděla, naopak o této skutečnosti se dozvěděla právní zástupkyně žalobkyně až u bytového družstva při vyřizování "administrativního převodu" bytu. Jako otázkou předběžnou se soudy zabývaly i platností smlouvy o budoucí smlouvě podnájemní. Shledaly naplnění všech podstatných náležitostí podnájemní smlouvy. Skutečnost, že lhůta, ve které měla být podnájemní smlouva uzavřena, byla stanovena zvláštním způsobem, neplatnost smlouvy nezakládá, lhůta byla sjednání určitě a srozumitelně. Soudy nepochybovaly o autentičnosti smlouvy, žalobkyně chtěla z peněz získaných z podnájmu splácet dědický podíl stěžovatele. Lhůtu 5 dnů k uzavření podnájemní smlouvy soudy shledaly za dostatečnou pro "administrativní převod" členského podílu na žalobkyni. Pokud žalobkyně ke dni uzavření smlouvy o budoucí smlouvě podnájemní byla členkou družstva a nájemkyní podnajímaného bytu, avšak u bytového družstva nebyla záležitost "úředně" vyřízena, bylo jen na úvaze a rozhodnutí žalobkyně, jakou konkrétní smlouvu s Ing. Vodrhánkovou v danou chvíli uzavře. Stěžovatel žalobkyni předchozí převod bytu na svoji družku zatajil. V řízení bylo prokázáno, že právní zástupkyně tuto záležitost u bytového družstva řešila, což dokládá korespondence s bytovým družstvem. Soudy shledaly i smluvní pokutu za platně sjednanou.

II.

Stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V konkrétnostech uvádí hlavně následující. Nesouhlasí s názorem soudů, podle kterého byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena platně. Tento závěr prý nemá oporu v logických souvislostech celé věci. Stěžovatel zrekapituloval časový sled událostí. Žalobkyně mohla uzavřít s Ing. Vodrhánkovou podnájemní smlouvu a nemusela uzavírat smlouvu o smlouvě budoucí. Nelogičnost tkví i se zřetelem na lhůtu, jíž si účastníci sjednali pro uzavření budoucí podnájemní smlouvy, a to v délce pět dní po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Nesouhlasil se závěrem soudu, že žalobkyně dopisem ze dne 21. 10. 2009 souhlasila s obsahem podnájemní smlouvy, tento dopis bylo jen generální plnou mocí k zastupování žalobkyně advokátem. Souhlas dala žalobkyně teprve čestným prohlášením ze dne 11. 8. 2011. Stěžovatel shledal rozpor i v tom, že plná moc je datována dnem 21. 10. 2009, ale advokátka přijala toto zmocnění až dne 7. 12. 2009, a dva dny poté podepisuje jménem žalobkyně smlouvu o smlouvě budoucí. Stěžovatel rozporoval též autentičnost dopisu ze dne 20. 10. 2009, protože advokátka žalobkyně se o něm zmínila až dne 13. 10. 2011, tedy téměř dva roky po jeho údajném sepsání a nikomu jinému než soudu nebyl předložen. Nesplnění lhůty k uzavření podnájemní smlouvy je stiženo poměrně vysokou smluvní sankcí. V této lhůtě neudělala žalobkyně ani její advokátka nic, co by směřovalo k uzavření podnájemní smlouvy. Budoucí smlouvu podnájemní měly účastnice uzavřít do 14. 12. 2009, ale na bytové družstvo se obrátily až začátkem ledna 2010. Účastnice smlouvy o smlouvě budoucí neměly do bytu vůbec přístup, takže není vysvětleno, proč uzavíraly smlouvu s poměrně výrazným sankčním zatížením, aniž by si byt prohlídly. Stěžovatel že považuje za rozporné se zákonem a dobrými mravy, pokud je na něj podána žaloba z titulu tzv. předsmluvní odpovědnosti, aniž by však byl vyrozuměn předem o existenci jakékoli smlouvy, kterou by tato odpovědnost byla založena.

III.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatelky neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru skutkovém stavu, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelem v rámci celého řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Námitkami předloženými v ústavní stížnosti se obecné soudy zabývaly dostatečně a racionálně akceptovatelně se s nimi vypořádaly. Proto o pochybení či o nelogičnosti v intenzitě excesu řeč být nemůže.

Ústavní soud dodává následující.

Stěžovatel argumentuje i dobrými mravy v tom smyslu, že nebyl předem vyrozuměn o existenci smlouvy (má tím na mysli smlouvu o smlouvě budoucí), kterou byla jeho odpovědnost založena.

Tu však stěžovatel opomíjí, že nebylo objektivního rozumného důvodu, proč jej o této smlouvě informovat. Totiž, byl to samotný stěžovatel, který s žalobkyní uzavřel dědickou dohodu, na základě které se měla stát členkou bytového družstva a nájemkyní bytu. Neměla proto důvod, proč by jej informovala o své záměru tento svůj byt pronajímat; právě k realizaci tohoto záměru uzavřela smlouvu o budoucí smlouvě nájemní.

Tu nelze nevidět, že to byl naopak sám stěžovatel, který postupoval protiprávně. To proto, že uzavřel dědickou dohodu se žalobkyní s vědomím toho, že v mezidobí převedl členský podíl na svoji družku, aniž by o tom žalobkyni při uzavírání dědické dohody týkající se téhož členského podílu, neinformoval. Ostatně, byl to rovněž stěžovatel, který - když dostal plnou moc od žalobkyně bydlící v USA, aby ji zastupoval v dědickém řízení - uzavřel takovou dědickou dohodu, podle níž celé dědictví nabyl on sám a žalobkyně nenabyla nic. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2008, č. j. 34 D 2801/2007-27, kterým byla tato dědická dohoda schválena, pak bylo usnesením Městského soudu ze dne 29. 6. 2009, č. j. 24 Co 172/2009-54, zrušeno. Uvedené okolnosti stěží svědčí o tom, že by to byla žalobkyně, jejíž jednání by bylo v rozporu s dobými mravy. Obsah předložených dokladů nasvědčuje opaku.

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru