Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3494/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - školství, mládeže a tělovýchovy
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříksprávní žaloba
Ochrana osobnosti
Občanské sdružení
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3494.11.1
Datum podání22.11.2011
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

115/2001 Sb., § 3

150/2002 Sb., § 82

2/1969 Sb., § 7

40/1964 Sb., § 19b odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3494/11 ze dne 12. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Autoklubu České republiky, se sídlem Praha 1, Opletalova 29, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 8a, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a o návrhu na vydání předběžného opatření, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Autoklub České republiky (dále jen "stěžovatel") podal ústavní stížnost proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", tedy proti dopisu ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 7. 10. 2011, adresovanému FIM a obsahujícímu informaci, že ministerstvo rozhodlo o odnětí statutu nejvyšší sportovní autority pro oblast motocyklového sportu stěžovateli a udělilo tento statut Českému svazu motocyklového sportu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že zmíněným dopisem ministra školství, který má představovat jiný zásah orgánu veřejné moci, došlo k porušení jeho základních práv, konkrétně k porušení sdružovacího práva zakotveného v čl. 20 Listiny základních práv a svobod, dále práva na náležité uplatnění státní moci pouze v případech a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny a práva činit, co není zákonem zakázáno podle čl. 2 odst. 3 Listiny a konečně práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Stěžovatel dále navrhl, aby ministerstvu bylo uloženo obnovit stav před porušením základních práv a svobod stěžovatele. Vedle toho též navrhl zrušení "rozhodnutí" ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 7. 10. 2011 a uložení povinnosti zdržet se rozhodování o nositeli oprávnění nejvyšší sportovní autority pro oblast motocyklového sportu v ČR.

II.

Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá zjištění, že ministr školství, mládeže a tělovýchovy zaslal předsedovi FIM (Fédération Internationale de Motocyclisme, se sídlem ve Švýcarsku) dopis ze dne 7. 10. 2011, v němž jej informoval, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") je jedinou oprávněnou institucí v ČR, které přísluší pravomoc jmenovat nejvyšší sportovní autoritu v ČR v rámci sportu a jeho jednotlivých odvětví. V souladu s touto kompetencí MŠMT současně sdělilo FIM, že takovou nejvyšší autoritou je v ČR v oblasti motocyklového sportu Český svaz motocyklového sportu (dále jen "ČSMS"), který plně nahrazuje dosavadní působnost a kompetence AČR, tedy stěžovatele. Obsah tohoto dopisu byl tlumočen veřejnosti na tiskové konferenci ministerstva a v několika dalších mediálních a veřejných vystoupení ministra. Poté FIM na svém zasedání, konaném dne 3. 12. 2011 v Portugalsku, v návaznosti na zmíněný dopis zřídila speciální výbor (commitee - v oficiálním překladu je přeložen nesprávně jako komise), složený ze zástupců Rady ředitelů (Board of Directors), aby prošetřil situaci v ČR.

Ze stanov, resp. statutu FIM je zřejmé, že se jedná o sdružení založené na základě švýcarského občanského zákoníku, zapsané ve švýcarském obchodním rejstříku. Stanovy výslovně určují, že právní status FIM podléhá švýcarskému právu a že jakýkoliv spor mezi orgány, členy atd. se řídí švýcarským právem. Pravomoc rozhodovat tyto spory je podle statutu svěřena soudům v Ženevě (čl. 4 statutu). Statut FIM rovněž upravuje režim vzniku a zániku členství (čl. 11 statutu), přičemž řádným členem může být za každý stát pouze jedna tzv. národní motocyklová federace. Statut FIM nereguluje proces, jakým na národní úrovni dochází k výběru této federace.

Z předložených stanov stěžovatele (AČR) vyplývá, že se jedná o občanské sdružení založené podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Členem sdružení může být fyzická i právnická osoba.

III.

Stěžovatelem napadený dopis ministra školství se přímo odvolává na pravomoc ministerstva danou v § 7 zákona č. 2/1969 Sb., který doslovně zní:

§ 7

(1) Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je ústředním orgánem státní správy pro předškolní zařízení, školská zařízení, základní školy, střední školy a vysoké školy, pro vědní politiku, výzkum a vývoj, včetně mezinárodní spolupráce v této oblasti, a pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti, mládež, tělesnou výchovu, sport, turistiku a sportovní reprezentaci státu.

(2) Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy koordinuje činnost ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a profesních komor v oblasti systému uznávání odborné kvalifikace podle zvláštního zákona a v oblasti získávání kvalifikací v systému dalšího vzdělávání podle zvláštního právního předpisu.

(3) Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy je podřízena Česká školní inspekce.

Veřejnoprávní regulace sportu a kompetence ministerstva školství v této oblasti jsou dále upraveny v zákoně č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů:

§ 3 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

(1) Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

a) vypracovává návrh koncepce státní politiky ve sportu (dále jen "koncepce") a předkládá jej vládě ke schválení,

b) koordinuje uskutečňování vládou schválené koncepce,

c) zabezpečuje finanční podporu sportu ze státního rozpočtu,

d) vytváří podmínky pro státní sportovní reprezentaci, pro přípravu sportovních talentů, pro rozvoj sportu pro všechny a pro sport zdravotně postižených občanů,

e) vydává antidopingový program a organizuje a kontroluje jeho uskutečňování,

f) rozhoduje o akreditaci vzdělávacích zařízení působících v oblasti sportu,

g) zřizuje rezortní sportovní centrum a zabezpečuje jeho činnost,

h) koordinuje činnost rezortních sportovních center Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra.

(2) Rezortní sportovní centrum podle odstavce 1 písm. g) je organizační složkou státu; zabezpečuje vytváření potřebných předpokladů pro přípravu sportovních talentů a pro státní sportovní reprezentaci.

Z textu uvedené právní úpravy lze dovodit, že nezakládá pravomoc ministerstva školství k tomu, aby vrchnostensky určovalo "nejvyšší autoritu v oblasti motoristického sportu", nota bene aby nařizovalo FIM, jakožto soukromé osobě švýcarského práva, s jakým občanským sdružením v ČR má jednat jako se svým členem. Ze shora citovaných ustanovení nelze takovouto konkrétní pravomoc ministerstva školství dovodit, ani za použití sebevíce extenzivního výkladu. V oblasti výkonu pravomocí orgánů veřejné moci je třeba, s ohledem na čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy, dbát na to, aby daná pravomoc jednoznačně a konkrétně vyplývala ze zákona. To v tomto případě není dáno.

Ministrem školství tvrzená kompetence tedy nevyplývá ani z českého právního řádu, ani ze statutu FIM, který je soukromoprávním subjektem, řídícím se švýcarským právem. Jeho statut nikterak neurčuje, zda a jakým způsobem může stát zasahovat do výběru národní motocyklové federace. Výběr této organizace, jakož i vznik či zánik členství, je v dispozici a volné úvaze orgánů FIM, jako reprezentantů soukromoprávního sdružení. Jinak řečeno, stát není členem tohoto zájmového sdružení a nemá ani žádné poradní funkce, pokud jde o výběr národního reprezentanta. Pokud by FIM, v důsledku zaslaného dopisu ministra školství, dospělo k závěru, že zde jsou naplněny požadavky statutu na vyloučení stěžovatele z této organizace, pak by zde tak jako tak nebyla dána pravomoc českých orgánů (ať už náležejících moci výkonné či soudní), ale švýcarských soudů.

Akt, který je napaden ústavní stížností, je proto třeba hodnotit nikoliv jako rozhodnutí, kterým MŠMT vrchnostensky rozhoduje o právech a povinnostech jednotlivých subjektů (ČSMS a AČR), byť by se tak na první pohled mohl jevit, ale jako dopis ministra, jímž vyjadřuje svůj postoj, resp. doporučuje předsedovi FIM, aby v případě ČR bylo v podstatě ukončeno členství AČR a nahrazeno členstvím ČSMS. Tento dopis nemá náležitosti správního rozhodnutí, nebyl vydán po řádném správním řízení, jehož účastníky by musely být všechny zainteresované subjekty atd.

Je pak otázkou, zda je takové jednání ministra školství s to vůbec naplnit znaky realizace veřejnoprávní pravomoci, tj. zda se potenciálně jedná o veřejnoprávní zásah do práv a oprávněných zájmů stěžovatele, jak ten tvrdí. Ústavní soud však není v této fázi povolán tuto otázku řešit, neboť stěžovatel, před podáním ústavní stížnosti, nevyčerpal prostředky ochrany, které mu český právní řád poskytuje. V úvahu přicházela jak možnost podat žalobu podle 82 a násl. s. ř. s., tak případně postup podle Obč. zák., pokud by se stěžovatel domníval, že zmíněný dopis ministra byl s to poškodit jeho dobrou pověst ve vztahu k FIM, či k celé veřejnosti, nebo pokud mu takovým jednáním vznikla škoda. Ostatně oba tyto způsoby ochrany se vzájemně nevylučují, neboť jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, rovněž veřejnoprávním aktem (byť i nakonec nicotným) lze zasáhnout do cti a dobré pověsti jednotlivce (rozsudky Sanchez Cardenas proti Rumunsku ze dne 4. 10. 2007 a Moldovan a další proti Rumunsku ze dne 12. 7. 2005). Takovou žalobu však bylo třeba podat proti zmíněnému ministerstvu, resp. České republice, a nikoliv proti ČSMS, jak již stěžovatel učinil.

Lze tedy uzavřít, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky, které mu český právní řád k ochraně svých práv nabízel, a ústavní stížnost je proto nepřípustná. Pokud se stěžovatel dovolával aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. připuštění ústavní stížnosti i za situace nevyčerpání opravných prostředků na základě toho, že ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, není k tomuto postupu důvod. Stěžovatel nikterak nedoložil, v čem lze spatřovat přesah jeho vlastních zájmů, když, jak je shora uvedeno, postup ministra školství se týkal toliko stěžovatele, případně nově vzniklého ČSMS. Pokud stěžovatel tvrdil, že tento postup ministra školství může být precedentem ve vztahu k jiným sportovním odvětvím a jiným občanským sdružením, je nepochybné, že takové podezření je sice vážné, ale pohybuje se pouze v rovině potenciální. Toto tvrzení proto nelze považovat za doložení toho, že by stížnost přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.

Vzhledem ke skutečnosti, že dopis ministra školství není výsledkem realizace zákonem svěřené pravomoci, není správním rozhodnutím. Stěžovatel měl však před podáním ústavní stížnosti možnost se proti tomuto postupu bránit jak žalobou ve správním soudnictví, tak případně žalobou na ochranu osobnosti před obecnými soudy. Ani jeden z těchto prostředků nevyčerpal. Ústavní stížnost je proto nutno odmítnout pro nepřípustnost, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Shora uvedené skutečnosti pak vedou k závěru, že ústavní stížnost nelze připustit ani v režimu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nic nenasvědčuje tomu, že ústavní stížnost v něčem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření, nutno podotknout, že má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sdílí její osud. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, nepřichází vydání předběžného opatření vůbec v úvahu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

František Duchoň

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru