Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 349/97Nález ÚS ze dne 17.08.1999K výkladu pojmu "tíseň" podle zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na sou... více
Věcný rejstříkTíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 113/15 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.349.97
Datum vyhlášení12.10.1999
Datum podání18.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 6 odst.1 písm.r


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 349/97 ze dne 17. 8. 1999

N 113/15 SbNU 99

K výkladu pojmu "tíseň" podle zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti V. V., a Ing. P. V., proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca 542/96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997,

sp. zn. 22 Ca 542/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, ve

Frýdku-Místku (dále jen "pozemkového úřadu") ze dne 23. 10. 1992,

č.j. PzÚ 567/92-JUDr. Pa, nebyla schválena dohoda mezi

navrhovateli (stěžovateli) V. V. . a Ing. P. V. (dále jen

"stěžovatelé") a povinnou osobou Lesy ČR, s.p., Hradec Králové, ze

dne 28. 2. 1992, o vydání pozemku p.č. 425/1 les o výměře 0,8765

ha sloučeného do p.č. 416 v k.ú. Lučina, z důvodů nepřesných údajů

uvedených v dohodě o vydávaných pozemcích a nepřesně označeného

restitučního titulu. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé

odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 18.

2. 1993, sp. zn. 24 Ca 370/92, výše uvedenou dohodu neschválil,

rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení.

Dalším rozhodnutím ze dne 4. 10. 1993, č.j. PzÚ 567/92-Ko,

týž pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky

nárokovaných pozemků v k. ú. Horní Soběšovice (zapsaných na LV č.

1: p.č. 676 - sloučeného do p.č. 676/1 a na LV č. 126: p.č. 598

- sloučeného do p.č. 598) avk. ú. Lučina (zapsaných na LV č.

48: p.č. 683, 684, 685, 686, st. 1/1 s čp. 1, st. 1/2 s čp. 2,

156/2 - sloučených do p.č. 682/1, p.č. 158/3 - sloučeného do p.č.

679, p.č. 158/3 - sloučeného do p.č. 680, p.č. 158/3, 157, 160,

162, 164, 165, 166, 172, 173, 175, 176, 177, 178, 179, 180/1,

180/2, 690, 168/2, 377, 700, 703, 704, 702, 692 - sloučených do

p.č. 682/1, p.č. 692 - sloučeného do p.č. 434, p.č. 692

- sloučeného do p.č. 665, p.č. 182/2, 709 - sloučených do p.č.

682/1, p.č. 709 - sloučeného do p.č. 425/5, p.č. 709 - sloučeného

do p.č. 690/1, p.č. 709 - sloučeného do p.č. 690/2, p.č. 141/3,

141/10 - sloučených do p.č. 682/2, p.č. 141/10 - sloučeného do

p.č. 425/5, p.č. 141/10, 676 - sloučených do p.č. 682/1, p.č.

182/2 - sloučeného do p.č. st. 349, p.č. 158/3 - sloučeného do

p.č. st.447, p.č. 158/3 - sloučeného do p.č. st.301; zapsaných na

LV č. 2: p.č. 683, 692, 182/1, 141/3, 112/1, 113/1 - sloučených do

p.č. 595; zapsaných na LV č. 249: p.č. 692, 141/3 - sloučených do

p.č. 416, p.č. 141/3 - sloučeného do p.č. 425/6, p.č. 141/3

- sloučeného do p.č. 425/7, p.č. 141/10 - sloučeného do p.č. 416;

zapsaných na LV č. 217: p.č. 701 - sloučeného do p.č. 418/2

a 418/3; zapsaných na LV č. 117: p.č. 141/21 - sloučeného do p.č.

425/4; zapsaných na LV č. 178: p.č. 113/1 - sloučeného do p.č.

638/3; zapsaných na LV č. 1: p.č. 683 - sloučeného do p.č. 436,

p.č. 683 - sloučeného do p.č. 614/8, p.č. 182/1 - sloučeného do

p.č. 182/1, p.č. 182/1 - sloučeného do p.č. 182/116, p.č. 182/1

- sloučeného do p.č. 182/117, p.č. 141/19, 141/20 - sloučených do

p.č. 425/2, p.č. 141/22 - sloučeného do p.č. 425/3, p.č. 112/1

- sloučeného do p.č. 628/1, p.č. 113/1 - sloučeného do p.č.

113/1, p.č. 113/2 - sloučeného do p.č. 113/2, p.č. 113/2

- sloučeného do p.č. 113/3, p.č. 113/2 - sloučeného do p.č.

629/2, p.č. 147 - sloučeného do p.č. 628/1; zapsaných na řadě LV:

p.č. 683 - sloučeného do p.č. 614/7, p.č. 692 - sloučeného do

p.č. 418/1, p.č. 182/1 - sloučeného do p.č. 182/106, p.č. 182/2

- sloučeného do p.č. st.448, p.č. 182/2 - sloučeného do p.č.

182/106, p.č. 182 - sloučeného do p.č. 182/105, p.č. 182/2

- sloučeného do p.č. st.348, p.č. 113/2 - sloučeného do p.č.

637/5, p.č. 158/3, 182/1, 112/1, 112/2, 147, - sloučených do řady

parcel RD a sídliště Lučina) v celkové výměře 39,6156 ha, a že se

za nevydané pozemky nepřiznává nárok na náhradní pozemky či jinou

zákonnou náhradu. Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že

kupní smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci stěžovatelů

(jejich rodiči: Václavem a Gertrůdou V. - dále jen "rodiče"),

Ředitelstvím vodohospodářských děl v Praze, pobočka v Ostravě

(kupní smlouva ze dne 11. 6. 1960, která byla provedením Dohody

o odstupu nemovitostí pro účely výstavby údolní přehrady na řece

Lučině u Žermanic ze dne 1. 6. 1951 - dále jen "Dohoda")

a Krajským vodohospodářským rozvojovým a investičním střediskem

v Ostravě (kupní smlouva ze dne 6. 12. 1962) nebyly uzavřeny

v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a že nebyla prokázána

příčinná souvislost mezi politickými perzekucemi, které vůči osobě

otce stěžovatelů V.V. .byly uplatňovány ze strany místních

funkcionářů KSČ, národního výboru a Jednotného zemědělského

družstva a postupem technického referátu KNV Ostrava, ředitelství

Vodohospodářských děl v Praze a Krajským vodohospodářským

rozvojovým a investičním střediskem Ostrava, které vyjednávaly

s rodiči stěžovatelů o prodeji části jejich majetku.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání ke

Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 14. 4. 1994, sp.

zn. 22 Ca 495/93, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 4. 10.

1993, č.j. PzÚ 567/92-Ko, zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost [§

250f ve spojení s § 250l odst. 2 občanského soudního řádu (dále

jen "o.s.ř.")] a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že

pozemkový úřad musí provést další šetření.

Na základě doplněného řízení vydal Okresní úřad

Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, dne 10. 9. 1996 rozhodnutí,

č.j. PzU 567/92-A-Rm, podle kterého stěžovatelé (každý k 1/2)

nejsou vlastníky pozemků: A) v k.ú. Lučina (p.č. 683, 684, 685,

686, st. 1/1, st. 1/2, 156/2, 158/3, 157, 160, 162, 164, 165,

166, 172, 173, 175, 176, 177, 178, 179, 180/1, 180/2, 690, 168/2,

377, 700, 703, 704, 702, 692, 182/2, 709, 141/10, 676 - všechny

sloučeny do KN p.č. 682/1 - vodní nádrž; p.č. 141/10 a 141/3 - obě

sloučeny do KN p.č. 682/2 - vodní nádrž; p.č. 112/1, 112/2, 147,

182/1 - zastavěny sídlištěm; p.č. 683 - sloučeno do KN p.č. 436,

614/8 a 595; p.č. 158/3 - sloučeno do KN p.č. 679, 680, st. 301,

st. 447; p.č. 701 - sloučeno do KN p.č. 418/2, 418/3; p.č. 692

- sloučeno do p.č. 434, 595, 665; p.č. 182/1 - sloučeno do KN

p.č. 595; p.č. 182/2 - sloučeno do KN p.č. st. 448, 182/106,

182/105, st. 348, st. 349; p.č. 709 - sloučeno do KN p.č. 425/5,

690/1, 690/2; p.č. 142/21 sloučeno do KN p.č. 425/4; p.č. 141/10

- sloučeno do KN p.č. 425/5; p.č. 676 - sloučeno do KN p.č. 676/1

- H. Soběšovice; p.č. 598 - sloučeno do KN p.č. 598 - H.

Soběšovice; p.č. 112/1 - sloučeno do KN p.č. 595; p.č. 113/1

- sloučeno do KN p.č. 113/1, 595, 638/3; p.č. 113/2 - sloučeno do

KN p.č. 113/2, 113/3, 629/2); B) v k.ú. Horní Soběšovice (p.č.

112 - sloučeno do KN p.č. 628; p.č. 141/3 - sloučeno do KN p.č.

416, 425/6, 425/7, 425/2, 425/3; p.č. 147 - sloučeno do KN p.č.

628/1; p.č. 182/1 - sloučeno do KN p.č. 182/1, 182/116, 182/117;

p.č. 692 - sloučeno do KN p.č. 416; p.č. 113/2 - sloučeno do KN

p.č. 637/5; p.č. 158/3 - sloučeno do KN p.č. 438/7, 8, 9, 10, 11,

12, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 34, 36, 37,

41, 439/32, 436; p.č. 182/1 - sloučeno do KN p.č. 182/106; p.č.

683 - sloučeno do KN p.č. 614/7; p.č. 692 - sloučeno do KN p.č.

418/1). Za nevydané pozemky se nepřiznává nárok na pozemek

náhradní či jinou zákonnou náhradu. Rozhodnutí, týkající se

uvedených pozemků v celkové výměře 39,6516 ha, pozemkový úřad

odůvodnil tím, že na základě zjištěných skutečností nelze při

uzavírání výše uvedených kupních smluv dovodit na straně

prodávajících (rodičů) ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky,

a to ani u nemovitostí vykoupených a nepoužitých pro stavbu

přehrady a náhradního sídliště (pozemky výše uvedené pod písmenem

"B" v celkové rozloze 16,3993 ha).

Krajský soud v Ostravě k opravnému prostředku stěžovatelů

napadeným rozsudkem ze dne 11. 6. 1997, č.j. 22 Ca 542/96-32,

který nabyl právní moci dne 24. 7. 1997, rozhodnutí pozemkového

úřadu potvrdil a dále rozhodl, že navrhovatelé (stěžovatelé)

nemají právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud - po přezkoumání

napadeného rozhodnutí, včetně správního řízení, které jeho vydání

předcházelo - posoudil důvody uváděné stěžovateli, doplnil

dokazování, a dospěl k závěru, že odpůrce (pozemkový úřad)

"rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného stavu věci a svá

zjištění také v souladu se zákonem posoudil". V daném případě

došlo k přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát v důsledku

kupních smluv a pozemkový úřad zkoumal v souladu s ust. § 6 odst.

1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen zák. č. 229/1991 Sb.), existenci tísně a nápadně

nevýhodných podmínek. Krajský soud nejprve uvedl, že za tíseň

- která musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu

- nelze považovat např. situaci, kdy při jednání o výkupu

nemovitosti byl vlastník upozorněn na to, že v případě

neakceptování návrhu kupní smlouvy mu nemovitost bude vyvlastněna.

Posouzení tísně v případě rodičů stěžovatelů krajský soud dále

zkoumal "v časové souvislosti k právnímu úkonu, na základě kterého

došlo k převodu vlastnického práva, tj. v období r. 1960 až

1962", neboť podpis výše uvedených kupních smluv z roku 1960

a 1962 "byl v podstatě již jen potvrzením resp. završením,

jednání, která byla započata před 10-ti léty". Ve vztahu k těmto

jednáním v roce 1950 (jednání v rámci vodoprávního řízení,

předběžné projednání podmínek výkupu dotčených nemovitostí

a stanovení lhůty dvou měsíců pro konečné rozhodnutí rodičů dne

15. 12. 1950) krajský soud dovodil, že nemohla probíhat ve stavu

tísně, neboť si "nelze představit, že osoba, která vlivem tlaku na

ni působícího, jenž ji přiměje k úkonu, který by jinak neučinila,

může klást podmínky, resp. bude své stanovisko jakýmkoliv způsobem

podmiňovat". Krajský soud následně uvedl, že ve smyslu předběžně

stanovených podmínek pak byla mezi rodiči stěžovatelů a KNV

v Ostravě (který zastupoval čs. stát) uzavřena dne 1. 6. 1951

Dohoda o odstoupení nemovitostí, tj. po době delší než dva měsíce,

a téhož dne byla usnesením Okresního soudu v Opavě podle návrhu

KNV v Ostravě zapsána v pozemkové knize poznámka o zahájení

výkupového řízení předmětných nemovitostí. Krajský soud v Ostravě

neshledal žádnou příčinnou souvislost mezi odsouzením V. V. pro

nedbalostní trestný čin podle § 135 odst. 1, 2 trestního zákoníku

(kterému předcházela v době od 30. 1 2. 1950 do 22 2. 1951 vazba

v souvislosti s trestním stíháním pro nesplnění předepsaného

kontingentu) a jednáními týkajícími se prodeje nemovitostí na

stavbu přehrady, "protože z listinných důkazů není patrno, že by

tyto skutečnosti nějak ovlivnily podmínky prodeje". Právě tak

- podle názoru krajského soudu - nenasvědčuje tísni skutečnost, že

se rodina V. vystěhovala z usedlosti "až asi v r. 1957, kdy již

bylo zřejmě nutné tuto odstranit v důsledku pokračující stavby

přehrady", a to zvláště, když se přestěhovala do nově postaveného

rodinného domku. V této souvislosti krajský soud uvedl, že sice

"došlo k určité modifikaci požadavku rodičů, kdy zemědělský odbor

nezaujal kladné stanovisko k žádosti o udělení stavebního povolení

na jejich zemědělské půdě s ohledem na předpokládané záměry JZD",

avšak všechny ostatní požadavky z Dohody ze dne 1. 6. 1951 splněny

byly; v době uzavření první kupní smlouvy ze dne 11. 6. 1960 "již

byla náhrada manželům V. poskytnuta, a to ve formě naturálního

plnění včetně peněžitého plnění, které jim bylo dáno volně

k dispozici s tím, že doplatky jim budou zaplaceny ve stanovených

lhůtách". Krajský soud - vzhledem k tomu, že provedenými důkazy

nebyla na straně prodávajících (rodičů) prokázána tíseň - dále

nezkoumal existenci nápadně nevýhodných podmínek, neboť to

považoval za právně irelevantní.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli

stěžovatelé ústavní stížností. V ní uvedli, že krajský soud

odůvodnil své rozhodnutí ve shodě s odůvodněním rozhodnutí

pozemkového úřadu ze dne 10. 9. 1996, č.j. PzÚ 567/92-A-Rm,

a ztotožnil se s jeho závěry s tím, že kupní smlouvy ze dne 11.

6. 1960 a ze dne 6. 12. 1962 nebyly uzavřeny v tísni, jak to má na

mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., neboť

za tíseň považovat nelze stav, kdy "při jednání o výkupu

nemovitostí byl vlastník upozorněn na to, že v případě

neakceptování návrhu kupní smlouvy mu bude nemovitost

vyvlastněna". Protože k uzavření kupních smluv došlo až v letech

1960 a 1962 a V. V. st. byl trestně stíhán a poté odsouzen pro

trestný čin podle § 135 odst. 1 a 2 trestního zákona již v roce

1951, neshledal krajský soud žádnou příčinnou souvislost mezi

tímto odsouzením a uzavřením kupních smluv, resp. mezi tímto

odsouzením a jednáními týkajícími se prodeje nemovitostí na stavbu

přehrady, neboť z listinných důkazů není patrno, že by tyto

skutečnosti nějak ovlivnily podmínky prodeje.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že tímto rozsudkem

krajského soudu byla porušena základní práva zaručená v ustanovení

čl. 11 (základní právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 (právo na

spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a práva na spravedlivou ochranu práv a oprávněných

zájmů účastníků občanského soudního řízení (§ 1 o.s.ř.).

Stěžovatelé se především domnívají, že tím, že krajský soud

mylně posoudil dobu a způsob přechodu vlastnictví k předmětným

nemovitostem, nesprávně zhodnotil otázku, zda byly či nebyly

splněny podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991

Sb. Poukázali na to, že zatímco podle pozemkového úřadu

a krajského soudu došlo k přechodu (správně: převodu) vlastnictví

až kupními smlouvami ze dne 11. 6. 1960 a 6. 12. 1962, ve

skutečnosti k tomuto převodu vlastnictví došlo - ve smyslu

ustanovení § 111 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950 - již dne

1. 6. 1951 uzavřením Dohody o odstupu nemovitostí . na řece Lučině

u Žermanic s účinností dnem jejího schválení KNV v Ostravě, tj.

dnem 30. 11. 1951. Podle názoru stěžovatelů je otázka, zda

k převodu vlastnického práva došlo již samotným uzavřením Dohody

o odstupu nemovitostí a jejím schválením příslušným státním

orgánem podle zákona č. 280/1949 Sb. a vládního nařízení č.

93/1950 Sb., anebo teprve dodatečnými kupními smlouvami, otázkou

zásadního významu, jak to má na mysli ust. § 238 odst. 2 písm. a)

o.s.ř. (ve stávajícím znění § 239 odst. 1 o.s.ř.), a proto měl

krajský soud ve výroku rozsudku vyslovit, že je proti němu

dovolání přípustné. V této souvislosti stěžovatelé připomínají, že

otázku převodu vlastnictví toliko smlouvou Ústavní soud již řešil

v nálezu uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 166/1995 (srov. také

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

3. Vydání 1. Praha , C.H.Beck 1995, str. 241n.).

Stěžovatelé jsou proto názoru, že podmínky a okolnosti

rozhodování jejich rodičů byly v červnu 1951 zcela jiné než

v letech 1960 a 1962, neboť - jak vyplývá z rozsudku Okresního

soudu v Místku ze dne 23. 5. 1951, sp. zn. 2T 26/51 - byl jím

V. V. st. uznán vinným trestným činem podle § 135 odst. 1 a 2

tehdy platného trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu

odnětí svobody v trvání 6 měsíců a k peněžitému trestu ve výši

20.000,- Kč. Současně byl zproštěn obžaloby pro žalovaný trestný

čin sabotáže podle § 85 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Proti

tomuto rozsudku podal odvolání nejen V. V. st., ale také okresní

prokurátor, který trval na odsouzení i pro trestný čin sabotáže.

Následně byli rodiče pozváni na jednání na MNV v Soběšovicích, kde

jim prý jeho tehdejší předseda Bohumil Funiok sdělil, že v případě

odprodeje předmětných pozemků a zapojení se do práce JZD "nebude

se trvat na tom, aby byl skutek, pro který byl V. V. st. stíhán,

posouzen i jako trestný čin sabotáže, pro který V. V. st. hrozil

trest odnětí svobody na nejméně 5 let". Za této situace rodiče

přistoupili na uzavření Dohody o odprodeji nemovitostí za cenu jež

"tvoří jen zlomek skutečné ceny, a to i těch, které ani v budoucnu

nebudou určeny k výstavbě Žermanické přehrady". V usnesení

Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, ze dne 23. 10.

1951, sp. zn. 7 Tk 262/51, bylo následně uvedeno, že právě výpověď

svědka B. Funioka před odvolacím soudem měla zásadní význam pro

to, aby V. V. st. nebyl uznán vinným i trestním činem sabotáže.

Stěžovatelé akceptují argument Krajského soudu v Ostravě, že

pohrůžka vyvlastněním není tísní ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k)

zák. č. 229/1991 Sb. Současně však na základě analýzy tehdy

platných právních předpisů (ustanovení § 111 odst. 1 o. z.,

ustanovení § 20 odst. 1 zák. č. 280/1949 Sb., o územním plánování

a výstavbě obcí, ustanovení § 40 odst. 1 a 3 vl. nařízení č.

93/1950 Sb., o výstavbě obcí) dovozují a tvrdí, že k uzavření

Dohody o odstupu nemovitostí "v celkovém rozsahu 39,6516 ha

a příslušných budov došlo v důsledku tísně, vyvolané nezákonným

trestním stíháním, zejména pak pohrůžkou odsouzení i pro trestní

čin sabotáže", neboť pokud by Dohodu nepodepsali, došlo by sice

k vyvlastnění, avšak jen v rozsahu nutném (podle ustanovení § 40

odst. 1 a 3 citovaného vl. nařízení - potřebném k uskutečnění

jednotného hospodářského plánu anebo podrobného zastavovacího

plánu) pro výstavbu přehrady a sídliště, tedy v rozsahu 23,2523

ha. V případě event. vyvlastnění pozemků nesloužících

k uskutečnění této výstavby, by se podle názoru stěžovatelů

jednalo o případ protiprávního vyvlastnění a měli by proto nárok

na vydání nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zák.

č. 229/1991 Sb. Pokud by tedy vyvlastnění proběhlo v souladu

s tehdy platnými předpisy, byly by tyto ostatní pozemky nadále ve

vlastnictví rodičů.

Stěžovatelé rovněž trvají na tom, že v souzené věci byl

splněn i předpoklad nápadně nevýhodných podmínek, neboť podle

znaleckého posudku Miloslava Petroše ze dne 6. 9. 1994 byla

skutečná hodnota převedených nemovitostí "cca šestinásobně vyšší,

než jaká byla stanovena Dohodou".

Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca

542/96, zrušil. Stěžovatelé prohlásili, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvají.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Ostravě a vedlejší účastníci - Okresní úřad Frýdek-Místek,

okresní pozemkový úřad, Povodí Odry, a.s., Jednota, spotřební

družstvo ve Frýdku-Místku.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že tvrzení

stěžovatelů, že jeho pravomocným rozsudkem ze dne 11. 6. 1997, sp.

zn. 22 Ca 542/96, bylo porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek

podle čl. 11 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36

odst. 1, nepovažuje za důvodné. V prvé řadě nemohlo dojít

k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, neboť v souladu s ustálenou

judikaturou Ústavního soudu je ochrana v něm zaručená chápána

především jako ochrana existujícího vlastnického práva a nikoli

jako ochrana nároku, o němž má být teprve v soudním řízení

rozhodnuto. Současně nelze souhlasit ani s tvrzeným porušením

práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť

krajský soud na základě opravného prostředku podaného stěžovateli

postupoval podle ustanovení § 250l a násl. o.s.ř., nařídil

jednání, přezkoumal napadené správní rozhodnutí a ve věci rozhodl.

V případě stěžovateli namítaného nesprávného právního

hodnocení existence podmínek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1

písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. odkázal krajský soud na obsah

odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že tato námitka se

týká zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiných než

ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního

případu. Podle názoru krajského soudu se stěžovatelé domáhají

toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek způsobem,

který by znamenal, že Ústavní soud představuje další instanci

v hierarchii obecných soudů, jež je oprávněna meritorně přezkoumat

pravomocný rozsudek soudu, což je podle názoru krajského soudu

nepřípustné, a tento názor má oporu i v ustálené judikatuře

Ústavního soudu. Podle ní není Ústavní soud nadřízený soudům

obecným, a za předpokladu, že tyto soudy postupují v souladu

s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není

oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

Z výše uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě navrhl, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Vedlejší účastník Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní

pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především

uvedl, že v důsledku toho, že k přechodu nemovitostí do

vlastnictví státu došlo kupními smlouvami ze dne 11. 6. 1960 a 6.

12. 1962 uzavřenými na základě Dohody ze dne 1. 6. 1951, posuzoval

ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zák. č.229/1991 Sb., zda tyto kupní

smlouvy byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

V následujícím části vyjádření zrekapituloval sled a podstatné

části výroků jednotlivých rozhodnutí, která byla výsledkem řízení

před ním samotným a před Krajským soudem v Ostravě.

Vedlejší účastník - s odvoláním na obsah spisového materiálu

- je přesvědčen, že jeho rozhodnutím ze dne 10. 9. 1996, č.j. PzÚ

567/92-A-Rm, které bylo následně potvrzeno citovaným rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě, nebyl porušen zákon a základní práva

a svobody stěžovatelů zaručené jim Listinou a Evropskou úmluvou

o ochraně lidských práv a svobod. Vedlejší účastník proto navrhl,

aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Vedlejší účastník Povodí Odry, a.s., ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti sdělil, že restituční nárok byl řádně

projednán a byly také vzaty v úvahu všechny námitky stěžovatelů.

Nelze proto souhlasit s tvrzením, že bylo porušeno jejich právo

podle čl. 11 či jejich právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zákon

č. 229/1991 Sb. upravuje pouze zmírnění některých majetkových

křivd, což však není případ stěžovatelů. Povodí Odry, a.s., jako

vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Vedlejší účastník - Jednota, spotřební družstvo ve

Frýdku-Místku, nejprve ve svém vyjádření konkretizoval, kterých

z předmětných pozemků se ve vztahu k ní samotné týká meritum věci.

Následně uvedl, že stěžovatelé jej nikdy nepožádali o vydání

pozemku a o tom, že by měl být vydán, se dozvěděl až z přípisu

Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek krajského soudu, kterým se

potvrzuje rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 9. 1996, č.j.

PzÚ 567/92-A-Rm, považuje vedlejší účastník za věcně správný

a dodává, že jeho vydáním nedošlo ani k porušení vlastnického

práva stěžovatelů a práva na spravedlivý proces. Jednota,

spotřební družstvo ve Frýdku -Místku, jako vedlejší účastník

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Vedlejší účastníci - Okresní úřad ve Frýdku-Místku, obec

Lučina, obec Soběšovice, Pozemkový fond České republiky, Lesy

České republiky, s.p. Hradec Králové, Český rybářský svaz Lučina,

Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a.s. Ostrava - se

postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdali.

SPT Telecom, a.s., odštěpný závod Ostrava, uvedl, že jeho

chata stojí na pozemku k.ú. Lučina p.č.349 - Povodí Odry, a.s.,

a platí řádné nájemné a nemůže být účastníkem řízení.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelé namítají, že napadený rozsudek Krajského soudu

v Ostravě je v rozporu s ustanoveními čl. 11, čl. 36 odst. 1

Listiny a s ustanovením § 1 o.s.ř.

Stěžovatelé tedy v prvé řadě tvrdí, že rozsudkem krajského

soudu bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek (čl.

11 Listiny). V ustálené judikatuře Ústavního soudu však již bylo

vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v ustanovení čl. 11

Listiny je chápána především jako ochrana vlastnického práva jako

takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již

existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, o kterém má

teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 295). V tomto

směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit.

Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že

stěžovatelům - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo

nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva

u Krajského soudu v Ostravě domáhali.

Z téhož spisu však současně vyplývá, že postupem samotného

soudu jako orgánu aplikujícího právo - při posuzování některých

meritorních otázek (otázka povahy a existence Dohody z 1. 6.

1951, podmínek a okolností rozhodování rodičů v červnu 1951

a právní kvalifikace změny vlastnických vztahů u nemovitostí

nesloužících k výstavbě přehrady Žermanice a sídliště) - nedošlo,

přes snahu stěžovatelů, k zajištění spravedlivé ochrany jejich

práv a oprávněných zájmů jako účastníků řízení (srov. též § 1

o.s.ř.) a proto Ústavnímu soudu nezbylo než se zabývat především

těmito otázkami. To je blíže odůvodněno v další části tohoto

nálezu.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů,

sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, pokud

jím nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených

ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy

ČR. Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn

zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem

jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) a již

proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své

činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83

ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n. Ústavní soud však ve své

judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými

soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled

zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že

vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže

bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého

ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst.

4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu

a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In:

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou povahy

a existence Dohody o odstupu nemovitostí pro účely výstavby údolní

přehrady na řece Lučině u Žermanic ze dne 1. 6. 1951, která byla

uzavřena podle § 20 zák. č. 280/1949 Sb., o územním plánování

a výstavbě obcí. Úprava provedená v odstavci 1 tohoto paragrafu

upřednostňovala při získání nemovitostí a práv potřebných

k uskutečnění jednotného hospodářského plánu anebo podrobného nebo

zastavovacího plánu dohodu před vyvlastněním. Podle čl. VIII

Dohody mělo vlastnictví k odstupovaným nemovitostem ve prospěch

přehradního podniku přejít na "Čsl. stát podle § 111 obč. zák.

smlouvou samou, to je po té, kdy bude dohoda stranami podepsána

a schválena krajským národním výborem v Ostravě". Spisový materiál

obsahoval kopii předmětné Dohody, v jejímž závěru je uvedeno

datum, kdy měla být Dohoda uzavřena, tj. datum 1. června 1951,

a připojeno bylo konstatování, že "předmět a obsah této dohody byl

schválen ve schůzi rady KNV v Ostravě dne 30. 11. 1951". Kopie

Dohody však neobsahuje podpisy ani jedné z jejích stran a ani

Ústavnímu soudu se nepodařilo zjistit (ověřit), zda vůbec byla

Dohoda těmito stranami podepsána. Není proto bezpečný důkaz, že

předmětná Dohoda byla podepsána (i když to vyloučit nelze).

Z obsahu spisového materiálu však vyplývá, že jednání o postoupení

nemovitostí byla nepochybně vedena a že rodiče stěžovatelů určité

závazky (byť je nelze formálně prokázat jejich podpisy) na sebe

zřejmě vzali. Tato jednání pokračovala až do roku 1960, resp.

1962, kdy byly uzavřeny již uvedené kupní smlouvy (z 11. 6. 1960

a 6. 12. 1962). Tato jednání (zejména v letech 1950 až 1951) byla

nepochybně ovlivněna situací (tísní) rodičů (o čemž mimo jiné

svědčí výpovědi svědků Hajka a Kapustky, trestní proces vedený

proti V. V. st., úloha svědka Funioka v tomto procesu a následné

zproštění V. V. st. obžaloby pro trestný čin sabotáže Okresním

soudem v Místku, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.

10. 1951, sp.zn. 7 TK 262/51, vězení V. V. st. a jeho následný

perzekuční dvou a půlletý pobyt u jednotek PTP). To vše muselo

výrazně ovlivňovat i rozhodování rodičů při uzavírání kupních

smluv z roku 1960 a 1962. V té době - se zřetelem na předcházející

tvrdé zkušenosti - a vzhledem k předchozím jednáním o Dohodě již

rodiče stěžovatelů stěží mohli jejich uzavření odmítnout. Vzhledem

ke všem těmto okolnostem lze existenci tísně dovozovat i v době

uzavírání kupních smluv v roce 1960 a 1962.

Jinými slovy, podle názoru Ústavního soudu - i kdyby samotná

Dohoda z 1. 6. 1951 neznamenala převod vlastnictví - okolnosti,

které předcházely jejímu uzavření a následné perzekuční akty

vytvářely situaci, která ovlivňovala rodiče stěžovatelů i při

uzavíráni kupních smluv v roce 1960 a 1962. Šlo tedy o stav, jejž

Ústavní soud již v dřívějším nálezu (srov. IV.ÚS 85/95 In: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1996, str.

87) považoval za tíseň, "kterou je třeba interpretovat

v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948

- 1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i stav, kdy

vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici

s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou,

umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu.

O takový stav nejde proto v této souvislosti pouze v případě, kdy

(dárcův) projev vůle v žádném směru a mimo jakoukoli pochybnost

nesouvisí se zmíněným politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí

na stav jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu

na poměry panující v uvedeném období". Ani v souzené věci však

nelze projev vůle rodičů stěžovatelů považovat mimo jakoukoli

pochybnost za nesouvisející se situací, ve které se nacházeli

a dovozovat, že by takový projev vůle učinili bez ohledu na

panující poměry. Pokud Krajský soud v Ostravě tyto skutečnosti

náležitě nereflektoval, lze dovozovat - jak na to Ústavní soud

upozornil již dříve [srov. výše v souvislosti s nálezem IV. ÚS

188/94 (I. ÚS 12/95)] - extrémní rozpor obsahu důkazů s jejich

hodnocením krajským soudem a v důsledku toho vybočení z mezí

ústavnosti.

Z uvedených důvodů lze v souzené věci - podle názoru

Ústavního soudu (na rozdíl od názoru vysloveného Krajským soudem

v Ostravě) - uvažovat o restitučním titulu uvedeném v ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., podle něhož oprávněným

osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou

právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek.

Ústavní soud nadto uvádí, že i v případě, pokud by se

neprokázalo uzavření kupní smlouvy v tísní, dopadají na souzenou

věc důsledky ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb.,

zakotvujícího restituční důvod spočívající v politické perzekuci

nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Tento restituční titul krajský soud nezvažoval, ačkoliv - jak bylo

výše uvedeno - okolnosti, které ovlivňovaly uzavření Dohody

z 1. 6. 1951 a následné perzekuční akty vůči rodičům stěžovatelů

(trestní proces vedený proti V. V.-kovi st., úloha svědka Funioka

v tomto procesu a následné zproštění V. V.-ka st. obžaloby pro

trestný čin sabotáže Okresním soudem v Místku, usnesení Krajského

soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 1951, sp.zn. 7 TK 262/51, vězení V.

V.-ka st. a jeho následný perzekuční dvou a půlletý pobyt

u jednotek PTP) vytvářely situaci, z níž lze dovozovat, že

perzekuce přetrvávala a ovlivňovala rodiče stěžovatelů také při

uzavíráni kupních smluv v roce 1960 a 1962.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu

v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca 542/96, bylo porušeno

právo stěžovatelů na spravedlivý proces, vyplývající především

z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 22 Ca

542/96, zrušil.

Za této situace se Ústavní soud nezabýval posuzováním

existence nápadně nevýhodných podmínek, neboť by to bylo

nadbytečné. To je věcí obecnéhosoudu, který to v původním řízení

považoval za právně irelevantní.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. srpna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru